Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1862/13 #1Nález ÚS ze dne 10.06.2014Překvapivé uplatnění moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozh... více
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Náklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/73 SbNU 821
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1862.13.1
Datum vyhlášení17.06.2014
Datum podání13.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a odst.3, § 142 odst.2, § 150, § 157 odst.2, § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Součástí práva na spravedlivý proces je i vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu; s nimi se soud navíc musí náležitě vypořádat.

Pakliže obecný soud zvažuje využití moderačního práva ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, je jeho povinností zajistit, aby se účastníci řízení mohli k tomuto postupu vyjádřit a vznést případná tvrzení či důkazní návrhy způsobilé ovlivnit aplikaci tohoto ustanovení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 10. 6. 2014 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Vladislavy Kokešové rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 512/2012-306 ze dne 20. 3. 2013 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 512/2012-317 ze dne 5. 6. 2013, a to ve výroku I. v části měnící rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 40 C 12/2006-284 ze dne 18. 9. 2012 v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení a ve výroku II. a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2835/2013-354 ze dne 19. 3. 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba, jíž se vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem domáhal, aby byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu, a stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 656 280 Kč. Napadeným rozsudkem městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalované stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, neboť podle jeho názoru stěžovatelka uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí s vědomím, že její předmět je určen k odstranění. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítnul pro nepřípustnost. Stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí městského soudu je nepředvídatelné a jeho skutková zjištění nevyplývají z dokazování provedeného v nalézacím řízení. Nejvyšší soud pak podle stěžovatelčina názoru nenapravil porušení kautel občanského soudního řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na svůj nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 připomněl, že součástí práva na spravedlivý proces je i vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, s nimiž se soud navíc musí náležitě vypořádat. Tento požadavek se přitom podle Ústavního soudu vztahuje i na rozhodování o náhradě nákladů řízení, resp. na využití moderačního práva ve smyslu § 150 občanského soudního řádu. Pakliže obecný soud zvažuje využití moderačního práva, je jeho povinností zajistit, aby se účastníci řízení mohli k tomuto postupu vyjádřit a vznést případná tvrzení či důkazní návrhy způsobilé ovlivnit aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Podle Ústavního soudu městský soud uvedený požadavek spravedlivého procesu nedodržel, neboť nejenže neobeznámil účastníky řízení se svým úmyslem aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu, ale důvody, které jej k aplikaci § 150 občanského soudního řádu vedly, nemohla stěžovatelka ani předpokládat.

Ústavní soud rovněž konstatoval, že závěr odvolacího soudu o mimořádném nepřiznání náhrady nákladů je nedostatečně odůvodněn. Městský soud totiž odůvodnil využití moderačního práva tím, že stěžovatelka uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí s vědomím, že její předmět je určen k odstranění, a následně vlastní podpis na smlouvě účelově zpochybnila. Otázka pravosti stěžovatelčina podpisu však nebyla nalézacím soudem definitivně vyřešena, a proto nelze konstatování městského soudu o pravosti podpisu bez toho, že by uvedl důkazy, které jej vedly k závěru o pravosti podpisu, nebo řádně vysvětlil, proč jim dal přednost před důkazy zpochybňujícími zjištění pravosti podpisu, akceptovat.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem č. I. v části, v níž byl změněn rozsudek obvodního soudu v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení, a výrokem č. II. napadeného rozsudku městského soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto jej v uvedeném rozsahu zrušil. Z důvodu právní jistoty zároveň zrušil i napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Milada Tomková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014

N 118/73 SbNU 821

Překvapivé uplatnění moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 ve věci ústavní stížnosti Vladislavy Kokešové, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 2835/2013-354, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 62 Co 512/2012-306 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 č. j. 62 Co 512/2012-317 v částech, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

I. Výrokem I v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2012 č. j. 40 C 12/2006-284 v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení, a výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 62 Co 512/2012-306 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 č. j. 62 Co 512/2012-317 bylo porušeno stěžovatelčino právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2012 č. j. 40 C 12/2006-284 v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení, a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 62 Co 512/2012-306 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 č. j. 62 Co 512/2012-317 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 2835/2013-354 v části, v níž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, se ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně, a usnesení Nejvyššího soudu v části, v níž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 40 C 12/2006-284 ze dne 18. 9. 2012 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem kupní smlouvu. Vzhledem k předchozím zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu přitom nalézací soud rozhodoval v dané věci již počtvrté. Ve výroku o nákladech řízení soud přiznal stěžovatelce částku 656 280 Kč.

3. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem v meritu věci potvrdil, v části o nákladech řízení rozhodnutí za použití § 150 občanského soudního řádu změnil tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stejným způsobem pak rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Svůj postup odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelka uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí za situace, kdy si musela být od počátku vědoma toho, že předmět budoucí kupní smlouvy (stavba) je určen k odstranění, a poté zcela záměrně a účelově zpochybnila svůj podpis na této smlouvě. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka podle názoru Nejvyššího soudu neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného posouzení věci.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vyčítá řadu procesních pochybení. Stěžovatelka především uvádí, že druhostupňové rozhodnutí je v rozporu s nákladovým výrokem soudu prvního stupně, ačkoli v rámci odvolacího řízení nebylo nařízeno ústní jednání a nebyly zopakovány či doplněny důkazy. Napadené rozhodnutí proto porušuje zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rozporuje také samotná skutková zjištění odvolacího soudu, která jej vedla ke změně rozhodnutí o nákladech řízení a která údajně z dokazování provedeného v nalézacím řízení nevyplývají. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, je podle stěžovatelčina názoru nutno za dovolací důvod nesprávného právního posouzení považovat i porušení kautel občanského soudního řízení vyplývajících z nálezů Ústavního soudu. K jejich nápravě by proto mělo docházet již v řízení o dovolání, čímž by se předešlo odkladu procesní nápravy vadných pravomocných rozhodnutí až na řízení o ústavní stížnosti.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

6. Městský soud v Praze odkázal na své rozhodnutí, v němž je podrobně vysvětleno, jaké důvody jej k postupu podle § 150 o. s. ř. vedly. Námitky stěžovatelky se podle názoru městského soudu v tomto směru týkají skutkových okolností sporu, a z hlediska posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je proto soud považuje za irelevantní.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření zcela odkázal na své odůvodnění napadeného usnesení.

8. Ústavní stížnost byla zaslána také Ing. Lubomíru Rosíkovi, který v řízení před obecnými soudy vystupoval v postavení žalobce. Jelikož však Ústavní soud ve stanovené lhůtě jeho vyjádření neobdržel, má za to, že se postavení vedlejšího účastníka v souladu s § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal (o tomto postupu byl Ústavním soudem poučen).

9. Obdržená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka nevyužila.

10. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje veškeré procesní požadavky zákona o Ústavním soudu.

IV. Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 40 C 12/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je součástí práva na spravedlivý proces i vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008 (N 191/51 SbNU 321)]. Jak Ústavní soud dále konstatoval, tento požadavek se vztahuje také na rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, potažmo na aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Pakliže tedy obecný soud zvažuje využití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., je jeho povinností zajistit, aby se účastníci řízení mohli k tomuto postupu vyjádřit a vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci uvedeného ustanovení ovlivnit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. března 2014 (N 29/72 SbNU 337)].

14. Městský soud v Praze uvedený požadavek spravedlivého procesu nedodržel. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které v meritorní části i části o nákladech řízení vyznělo zcela ve prospěch stěžovatelky, podal žalobce odvolání, v němž uplatněné argumenty se týkaly výhradně meritorního posouzení věci (přestože formálně napadl také výrok o nákladech řízení). Stěžovatelčino vyjádření k podanému odvolání se sice věnovalo i rozhodnutí o nákladech řízení, nikoli však s ohledem na možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., nýbrž pouze na možný výklad vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek. Jelikož soud prvního stupně použití moderačního práva nezvažoval a v odvolání proti poslednímu rozhodnutí ve věci se jej nedomáhal už ani žalobce, bylo nezbytné, aby odvolací soud účastníky se svým záměrem aplikovat § 150 o. s. ř. obeznámil.

15. Navíc ani samotné důvody, které odvolací soud vedly k aplikaci § 150 o. s. ř., nemohla stěžovatelka předvídat. Nalézací soud ve svém druhém rozhodnutí ve věci (ze dne 7. července 2009) došel po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka nikdy předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí nepodepsala. Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil, jelikož jej shledal částečně nepřezkoumatelným; nalézacímu soudu dále vytkl nepřípustné přenesení důkazního břemene na žalobce a vyzval jej, aby v novém řízení stěžovatelku poučil ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. a ke zjištění skutkového stavu provedl další důkazy. Jak odvolací soud uvedl, jejich provedení bylo pro náležité zjištění skutkového stavu nezbytné. Závěrem odvolací soud také podotkl, že důkazy provedené v odvolacím řízení svědčí spíše ve prospěch žalobce. V novém rozhodnutí (ze dne 15. listopadu 2011) a po částečném doplnění dokazování nalézací soud uvedl, že vzhledem k nově zjištěným skutečnostem (neexistence předmětu kupní smlouvy, jejíhož uzavření se žalobce domáhal) není nutné se podpisem na smlouvě více zabývat, přičemž otázka jeho pravosti zůstává nadále nejistá. Toto rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2011 bylo až do napadeného rozhodnutí posledním rozhodnutím, v němž se obecné soudy k otázce pravosti podpisu na předmětné smlouvě vyjádřily. Bez patřičného upozornění tak stěžovatelka nemohla předpokládat, že se odvolací soud bude pravostí podpisu na smlouvě dále zabývat a na základě vlastních závěrů (byť již dříve naznačených) přistoupí k aplikaci § 150 o. s. ř.

16. Závěr odvolacíhosoudu je navíc nedostatečně odůvodněn. Jak už bylo řečeno, městský soud odůvodnil mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné stěžovatelce tím, že uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí, ačkoliv si musela být vědoma toho, že předmětná stavba je určena k odstranění, a poté účelově vlastní podpis na smlouvě zpochybnila. Za shora popsané situace, kdy otázka pravosti podpisu nebyla nalézacím soudem ani přes opakovaná rozhodnutí definitivně vyřešena, však postup odvolacího soudu, který bez jakéhokoli vysvětlení konstatuje, že je podpis pravý, a z toho vyvozuje pro stěžovatelku nepříznivé následky stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, akceptovat nelze. Odvolací soud především nikterak nevysvětlil, jaké důkazy jej k uvedenému zjištění vedly a proč je upřednostnil před důkazy, které toto zjištění zpochybňovaly. Je sice pravda, že městský soud svůj názor nastínil již při svém dřívějším zrušovacím rozhodnutí, i v tomto rozhodnutí nicméně vyslovil, že pro náležité zjištění skutkového stavu je nezbytné provedení dalších důkazů. Z napadeného rozhodnutí však ani není patrné, zda odvolací soud svůj závěr založil právě i na těchto nově provedených důkazech (ačkoli z nich soud nalézací žádná skutková zjištění neučinil), nebo zda zohlednil pouze důkazy již dříve provedené.

17. Ústavnísoud připouští, že některé okolnosti projednávaného případu by skutečně mohly odůvodňovat aplikaci § 150 o. s. ř. Je však nutné, aby stěžovatelka byla předem s názorem soudu seznámena a mohla na něj případně reagovat. Soud také musí vybočení ze zásady úspěchu ve věci náležitě odůvodnit. Již jen nad rámec pak lze upozornit na judikaturu Nejvyššího soudu v otázce rozložení důkazního břemene při prokazování pravosti soukromé listiny (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 472/2007 ze dne 30. dubna 2009 nebo rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3461/2011 ze dne 25. října 2012).

V. Závěr

18. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že výrokem I v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodníhosoudu pro Prahu 4 ze dne 18. září 2012 č. j. 40 C 12/2006-284 v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení, a výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2013 č. j. 39 Co 488/2012-153 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013 č. j. 62 Co 512/2012-317 bylo porušeno stěžovatelčino právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a toto rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z důvodu právní jistoty Ústavní soud v požadovaném rozsahu zrušil také napadené usnesení Nejvyššího soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru