Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1859/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2015K náhradě nákladů občanského soudního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Zastoupení
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 16/79 SbNU 597
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1859.15.1
Datum podání22.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150, § 25, § 160 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1859/15 ze dne 5. 11. 2015

U 16/79 SbNU 597

K náhradě nákladů občanského soudního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1859/15 ve věci ústavní stížnosti Jakuba Skalického, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti výroku II rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. dubna 2015 č. j. 38 C 228/2013-225, kterým byla stěžovateli uložena povinnost náhrady nákladů ve výši 18 303 Kč v řízení o nezaplacení jízdenky v městské hromadné dopravě a přirážky k jízdnému, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel ústavní stížností ze dne 22. 6. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, brojí proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2013 č. j. 38 C 228/2013-79 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci (Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.) částku 1 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), neboť se při jízdě ve veřejném dopravním prostředku, jehož provozovatelem byl žalobce, nevykázal na výzvu kontrolního orgánu platnou jízdenkou. Zároveň byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 833 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost z důvodu, že ve věci bylo i přes řádnou žádost o odročení jednání jednáno v nepřítomnosti stěžovatele jako žalovaného a jeho právního zástupce. Současně stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků; této žádosti bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 2. 2014 č. j. 38 C 228/2013-118 v rozsahu jedné poloviny vyhověno, toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil usnesením ze dne 26. 3. 2014 č. j. 18 Co 128/2014-126 též Krajský soud v Plzni. O žalobě pro zmatečnost rozhodl Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 38 C 228/2013-152 tak, že ji zamítl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši 3 146 Kč. Dospěl k závěru, že přes včasnost žádosti žalovaného o odročení jednání zde nebyl dán důležitý důvod ve smyslu § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, pro nějž mělo být jednání odročeno. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost však bylo zrušeno k odvolání stěžovatele usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015 č. j. 56 Co 346/2014-175 s odůvodněním, že soud rozhodující o žalobě pro zmatečnost nemůže nahradit hodnocení, které příslušelo soudu nalézacímu ve vztahu k žádosti žalovaného o odročení jednání; rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost tak odvolací soud zrušil z důvodu, že žalovanému bylo odňato právo jednat před soudem, resp. z důvodu, že žaloba pro zmatečnost byla důvodná.

4. V novém rozhodnutí ve věci vydal Okresní soud Plzeň-město ústavní stížností napadený rozsudek. Tím byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 1 600 Kč s příslušenstvím ve splátkách po 500 Kč měsíčně (výrok I) a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 303 Kč, rovněž ve splátkách po 500 Kč měsíčně (výrok II).

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že částka 18 303 Kč, kterou je povinen dle napadeného rozhodnutí uhradit na náhradu nákladů řízení ve věci plně úspěšnému žalobci, je zjevně nepřiměřená hodnotě a okolnostem sporu. I přes bagatelní částku, o niž ve sporu šlo (1 600 Kč), má stěžovatel za to, že zásah Ústavního soudu je namístě.

6. Uvádí, že se jednalo o typově jednoduchou věc, kdy nárok byl uplatněn formulářovou žalobou. Poukazuje na to, že žalobce, jakožto společnost vlastněná statutárním městem Plzeň, má k dispozici odborný administrativní aparát, který by mohl, namísto odborné pomoci ve formě služeb advokátní kanceláře, uplatnit nárok u soudu. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k nákladům řízení v obdobných věcech; tato judikatura však byla v jeho případě zcela ignorována, byť na ni v řízení před soudem několikrát poukazoval (např. podání ze dne 5. 8. 2013, závěrečný návrh ze dne 15. 4. 2015). K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365).

7. Dle názoru stěžovatele je věc typově velmi jednoduchá po skutkové i právní stránce, podobné nároky bývají uplatňovány vzorovou žalobou, v níž jsou měněny jen identifikační údaje žalované strany, datum jízdy bez platného jízdního dokladu, číslo zápisu o přepravní kontrole, výše dluhu (součet jízdného a přirážky) a počátek prodlení. Vyplňování těchto žalob je rutinní činností nevyžadující žádné odborné znalosti a lze je generovat automaticky příslušným počítačovým programem, který do připraveného textu potřebné údaje doplní. Požádal-li přesto vedlejší účastník advokáta o generování konkrétních žalob, jejich hromadné odesílání soudu a zastupování v řízeních, nelze než konstatovat, že takový postup je sice možný, avšak současně i zjevně neúčelný. Ze strany vedlejšího účastníka jde o postup, který je zneužitím účelu a smyslu institutu náhrady nákladů řízení tak, jak je upraven v ustanovení § 142 a násl. občanského soudního řádu. Stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61).

8. Stěžovatel má za to, že v dané věci je třeba zohlednit zjevně nesprávný úřední postup soudu, který byl důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost, ve které byl stěžovatel úspěšný. Domnívá se, že mu nelze klást k tíži nesprávný úřední postup soudu, za který je odpovědný primárně stát promítnutím tohoto nesprávného úředního postupu do povinnosti hradit protistraně náklady řízení. O takový ústavně nekonformní způsob šlo dle stěžovatele právě v tomto případě. Stěžovatel má dále za to, že je eventuálně možné vedlejšímu účastníku ve sporu přiznat v odůvodněném případě náhradu nákladů řízení ve výši ekvivalentu jednonásobku přiznané jistiny. K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) a sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423). Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že z dokazování provedeného v řízení o žalobě pro zmatečnost vyplývá, že určitý podíl na nesprávném úředním postupu soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost nese i vedlejší účastník řízení (původní žalobce).

9. Zásadní námitkou stěžovatele je také skutečnost, že se soud s argumenty stěžovatele co do výše přiznaných nákladů řízení vůbec nevypořádal. Odůvodnění rozhodnutí je tak nedostatečné a nevypořádání se s argumenty stěžovatele představuje porušení práva na spravedlivý proces.

III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatele

10. Účastník řízení (Okresní soud Plzeň-město) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Vedlejší účastník řízení (Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jelikož měl po poměrně náročném a zdlouhavém sporu plný úspěch ve věci, má za to, že v dané věci nebyly splněny podmínky a důvody zvláštního zřetele hodné pro postup dle § 150 občanského soudního řádu. Stěžovatel svým jednáním zavdal příčinu k řešení předmětné záležitosti soudní cestou, kdy na základě jeho procesní argumentace byl vedlejší účastník nucen aktivně se bránit. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, dle kterého se v daném případě jednalo o typově jednoduchou věc. Při rozhodování soudu prvního stupně tento správně přihlédl ke všem okolnostem, zejména k těm, které vedly k uplatnění nároku, a zejména k postoji stěžovatele.

12. Dále vedlejší účastník řízení poukázal na skutečnost, že účastníci soudního řízení jsou si před soudem rovni, proto má právo, stejně jako protistrana, být zastoupen advokátem. Princip rovnosti je jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, a strany musí mít před soudem rovné postavení. Žádná ze stran nesmí být jakkoli procesně zvýhodněna. Pro opačný postup soudu není v zákoně a ani v podzákonném právním předpisu opora. Každý má právo nechat se zastoupit advokátem, a pokud v případném soudním řízení účastník využije odborné právní pomoci advokáta a nechá se jím zastoupit, je třeba na tuto skutečnost při zachování rovnosti subjektů občanského soudního řízení pohlížet jako na legální postup v řízení. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

13. K vyjádření účastníků řízení zaslal stěžovatel repliku, v níž poukázal na to, že v řízení vznesl řadu námitek týkajících se důvodnosti a účelnosti nákladů řízení, které vedlejší účastník ve sporu uplatnil. Odůvodnění výroku rozhodnutí obecným soudem však obsahuje v dané věci toliko výpočet nákladů řízení a jejich přiznání v plné výši vedlejšímu účastníkovi bez podrobnějšího zdůvodnění. Zde spatřuje stěžovatel ústavněprávní deficit napadeného výroku rozsudku. Soud se nezabýval při hodnocení věci námitkami stěžovatele, kdy stěžovatel namítal, že náklady vedlejšího účastníka nejsou účelně vynaloženy, navíc jsou zde i jiné důvody, pro které není namístě přiznat vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení: 1. charakter sporu - formulářová žaloba, bagatelní částka, 2. úspěch stěžovatele v řízení o žalobě pro zmatečnost, 3. charakter vedlejšího účastníka a okolnosti na straně stěžovatele.

14. Stěžovatel nesouhlasí s vedlejším účastníkem ani v tom směru, že v dané věci nebyl dán důvod k postupu dle § 150 občanského soudního řádu, zásadním deficitem je však to, že obecný soud v dané věci, i přes četné námitky stěžovatele, tento moderační institut vůbec neposuzoval. Princip rovnosti v širším smyslu pak dle stěžovatele znamená i to, že účastník, který nemá sám právní vzdělání, si zvolí pro zastupování před soudem právní pomoc advokáta, a naopak ten účastník, který má k dispozici dostatečný administrativní právně vzdělaný aparát, tento k zastoupení před soudem využije. Ne každé zastoupení účastníka v řízení advokátem lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel zdůrazňuje, že sám vedlejší účastník (pomocí svého právního odboru) běžně agendu pohledávek z jízdného vyřizuje, kdy sám zasílá např. předžalobní upomínky za neuhrazené jízdné a pokuty. Udělení plné moci advokátu v této situaci považuje stěžovatel za účelové, nejedná se tak o účelně vynaložené náklady řízení.

15. Stěžovatel dále požádal Ústavní soud, aby mu přiznal účelně vynaložené náklady proti účastníku řízení, případně poměrně vůči účastníku řízení a vedlejšímu účastníku řízení dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť má za to, že podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou splněny.

IV. Formální předpoklady projednání návrhu

16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario, § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

18. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

19. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

20. Při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se uplatní zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. "Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval" [citováno z nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)]. Přitom však strana, která ve sporu podlehla, nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, které lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva; toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tj. i na náklady spojené se zastupováním advokátem [nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].

21. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu též vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení musí reflektovat samotný účel civilního procesu, kterým je ochrana porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům [srov. situace, kdy se civilní řízení vede kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení, viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3698/10 ze dne 14. 9. 2011 (N 160/62 SbNU 395)]. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak lze považovat jen takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem budou tomuto vymezení zpravidla odpovídat, jakkoli se mohou vyskytovat situace, kdy takové náklady nebude možné považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Mezi takové situace patří např. zneužití práva na zastupování advokátem, resp. jeho šikanózní výkon spočívající v přímém úmyslu způsobit protistraně škodu [nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].

22. Ústavní soud po seznámení se spisovým materiálem dospěl k závěru, že v daném sporu nelze ze strany vedlejšího účastníka řízení na zneužití práva na zastupování advokátem usuzovat. Jakkoli je nutno stěžovateli přisvědčit v tom, že řízení před soudem bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), další průběh řízení brání závěru o kvalifikaci věci jako skutkově a právně jednoduché. Řízení totiž neskončilo vydáním elektronického platebního rozkazu, přičemž procesní aktivita stěžovatele - zastoupeného advokátem - v průběhu soudního řízení evidentně vyžadovala, aby vedlejší účastník řízení za účelem obrany svého práva adekvátně reagoval na stěžovatelova podání (vyjádření k odporu, vyjádření k žalobě pro zmatečnost), resp. aby kvalifikovaně vystupoval v rámci jednání (1. 10. 2013, 15. 10. 2013, 26. 6. 2014, 6. 1. 2015, 19. 3. 2015) před soudem; ve věci probíhalo obsáhlé dokazování, včetně výslechu několika svědků. Tvrzení stěžovatele o účelovosti udělení plné moci advokátu ze strany vedlejšího účastníka řízení tak lze v kontextu celého průběhu řízení před obecnými soudy považovat za nepodložené, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že vedlejší účastník řízení se v rámci své činnosti zabývá též správou svých pohledávek (ostatně předžalobní upomínku zaslal vedlejší účastník řízení stěžovateli ve vlastní režii).

23. Přestože se vedlejší účastník řízení jako dopravní podnik běžně setkává s případy neuhrazeného jízdného a tyto pohledávky a jejich správa zjevně představují součást jeho běžné agendy, odepření práva na právní pomoc tomuto subjektu (možnost nechat se zastoupit advokátem) mj. v řízení před soudy, jak naznačuje stěžovatel (sub 15), by představovalo porušení práva tohoto subjektu ve smyslu dle čl. 37 odst. 2 Listiny, toto právo mu nelze upírat. Nadto je třeba si uvědomit, že vedlejší účastník řízení není podnikatelem, který se zaměřuje na nákup a vymáhání pohledávek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3698/10 ze dne 14. 9. 2011 (N 160/62 SbNU 395)] a zároveň je v poněkud jiném postavení než orgány veřejné moci (správní úřady, územní samosprávné celky), resp. osoby veřejného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 40/2006-87 ze dne 26. 4. 2007), u nichž lze existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení ke kvalifikované obraně svých práv zpravidla předpokládat [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449) a sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)]. Na druhou stranu je nutno připomenout, jakkoli právo na právní pomoc a náhrada nákladů řízení spojených se zastupováním spolu úzce souvisejí, jedná se o dvě různé věci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2284/12 ze dne 12. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Proto by případné nepřiznání náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníku, který ve věci úspěch neměl, nebylo porušením práva na právní pomoc za situace, kdy soud tyto náklady úspěšnému účastníkovi nepřizná z důvodu, že k tomu nebyla naplněna zákonná kritéria, mj. i kritérium, že jde o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

24. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresnísoud neměl o účelnosti nákladů vynaložených vedlejším účastníkem pochyb, přičemž Ústavní soud takové rozhodnutí nepovažuje - právě s ohledem na celý průběh řízení před obecnými soudy, včetně přihlédnutí k okolnostem, které k uplatnění nároku vedly, jakož i k postoji a jednání stěžovatele - za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Jakkoli je výsledná částka, kterou má stěžovatel dle napadeného rozhodnutí vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení zaplatit, ve značném nepoměru k žalované jistině (1 600 Kč), lze souhlasit s obecným soudem, že stěžovatel měl pečlivěji zvážit účelnost dalšího vedení soudního sporu (o bagatelní částku), když si musel být vědom skutečnosti narůstajících nákladů, a to na obou stranách sporu. Úspěch stěžovatele v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, k jehož vyvolání stěžovatele nevedlo jednání vedlejšího účastníka řízení, nýbrž to, že soud jednal bez přítomnosti stěžovatele, aniž věděl (z důvodu pochybení administrativního aparátu soudu) o jeho omluvě z jednání (nota bene zaslané dva dny před nařízeným jednáním), pak nemá vliv na to, že i v této části řízení vedlejšímu účastníkovi náklady vznikly. S ohledem na zásadu úspěchu ve věci pak není důvod takto vzniklé náklady z celkové přiznané nákladové částky účastníkovi, který není orgánem veřejné (státní) moci, vyloučit [srov. též nález sp. zn. II. ÚS 446/08 ze dne 3. 9. 2008 (N 150/50 SbNU 319)]. Nutno podotknout, že stěžovatelova sociální situace byla ze strany obecného soudu vzata v úvahu a projevila se jednak v rozhodnutí o částečném osvobození od soudních poplatků a jednak v poskytnutí výhody splátek dle § 160 odst. 1 věty za středníkem občanského soudního řádu.

25. Konečně poukazuje-li stěžovatel na to, že v jeho případě mělo být aplikováno moderační právosoudu dle § 150 občanského soudního řádu, Ústavní soud k tomu uvádí, že využití tohoto práva je výjimkou ze shora uvedené zásady úspěchu ve věci ("jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele..."). Toto ustanovení obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [blíže viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)]. Pokud obecný soud k aplikaci § 150 občanského soudního řádu nepřistoupil, lze mít za to, že podmínky pro tento postup neměl za splněné; nároky na odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud přistoupil k uplatnění moderačního práva (jakožto výjimky), jsou přitom odlišné od situace, kdy soud postupuje v souladu se zásadou úspěchu ve věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. Využití kasační pravomoci z důvodu, že se obecný soud nevyjádřil k tomu, proč se rozhodl moderační právo nevyužít, by bylo - s ohledem na konkrétní okolnosti věci - zjevně nepřiměřené. Ústavní soud zároveň neshledal extrémní nespravedlnost v tom, že v daném případě nebylo při posouzení nákladové otázky moderační právo soudu zvažováno, resp. využito.

26. Ústavnísoud tedy nezjistil, že by stěžovatelem namítané porušení základních práv bylo opodstatněné; napadené soudní rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřovala, nevybočilo z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

27. Stěžovatelovu návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavnímsoudem nevyhověl, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru