Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1858/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
základní práva a svobody/právo vlastni... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
vlastnické právo/omezení
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1858.15.1
Datum podání22.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1858/15 ze dne 27. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky PROTOTYPE TEAM, Ltd., Akara Bldg., De Castro Street 24, Wickhams Cay Road Town, Tortola, British Virgin Islands, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 3 To 24/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, bylo v trestní věci obžalovaného Michala Pavlíka a dalších osob, stíhaných pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, o opakované žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaném bankovním účtu rozhodnuto tak, že tato žádost byla podle § 79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a contrario zamítnuta.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 3 To 24/2015, bylo o stížnosti stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení rozhodnuto tak, že byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

II.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla podle názoru stěžovatelky porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.

Stěžovatelka má za to, že obecné soudy se s uplatňovanými námitkami vypořádaly velice lakonicky, respektive vůbec. Soudy podle stěžovatelky zcela rezignovaly na jakoukoliv věcnou argumentaci, když se fakticky uchýlily pouze k obecným proklamacím o dočasném charakteru zajištění finančních prostředků a o pravděpodobnosti viny obžalovaného Pavlíka.

Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy se nezabývaly zákonem stanovenými podmínkami pro zajištění finančních prostředků. Obecné soudy podle stěžovatelky pouze opakují, že ze zjištěných skutečností lze mít za to, že existuje důvodné podezření, že zajištěné peněžní prostředky na předmětném účtu pochází z trestné činnosti či byly k trestné činnosti užity. Dle mínění stěžovatelky však již ale nijak nerozvádí, o jaké zjištěné skutečnosti se jedná a jakým způsobem tyto skutečnosti odůvodňují podezření, že právě konkrétní zajištěné finanční prostředky z trestné činnosti pochází.

Stěžovatelka namítá také to, že v rámci svých podání doložila výpis dokládající veškeré pohyby na účtu, když došlé platby v celkovém součtu 1.602.140,-Kč bezpochyby nejsou úhradou z žádného plnění, které by bylo součástí obžaloby nebo jakéhokoli obvinění. Identifikace samotných plátců a také příslušných faktur dle variabilních symbolů je z předkládaného výpisu podle stěžovatelky naprosto zřetelná a i nadále tak podle ní zůstává neobjasněný závěr obecných soudů, proč se v daném případě má jednat o finanční prostředky pocházející z trestné činnosti.

III.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Do pravomoci ostatních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1054/12, usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Ze samotné povahy tohoto institutu vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelný zásah do vlastnického práva, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se sice o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014).

Podstatné také je, že to, zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo (§ 79a odst. 3 trestního řádu) a majitelům je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (§ 79a odst. 4 trestního řádu), přičemž proti rozhodnutí o této žádosti je dále přípustná stížnost (§ 79a odst. 5 trestního řádu). Legitimita omezení vlastnického práva je tak průběžně přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 2823/13 ze dne 25. 11. 2014).

Požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt. Pokud by k omezení docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009).

Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

IV.

Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, odkázal na usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 3. odd., ze dne 6. 12. 2011, č.j.: KRPA-1429-309/TČ-2011-000093, jímž byly podle § 79a odst. 1 trestního řádu po předchozím souhlasu státního zástupce zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky do výše 60.537.312,- Kč. Městský soud v Praze odkázal také na obžalobu Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZV 160/201, která byla podána na obžalovaného Michala Pavlíka a dalších dvacet tři spoluobžalovaných osob pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného dílem ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterým měla být zkrácena daň z příjmu fyzických i právnických osob v celkové výši 46.324.721,-Kč.

Městský soud v Praze v usnesení také stručně zrekapituloval svá předchozí rozhodnutí a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterými bylo v minulosti rozhodováno o žádostech stěžovatelky o zrušení zajištění a souvisejících stížnostech. Obecné soudy ve svém předchozím rozhodování shodně dospěly k závěru, že shromážděný důkazní materiál dokumentuje vyšší míru podezření, že peněžní prostředky na předmětném účtu byly užity k trestné činnosti nebo jsou výnosem z trestné činnosti, když veškerá oprávnění ke zmíněnému účtu a dispozici s peněžními prostředky na něm se nacházejícími měl obžalovaný Michal Pavlík, který účet založil, spravoval a využíval k žalované trestné činnosti. Přes výše zmíněný účet pak měly probíhat platby z činnosti, která je obžalobou označena za nezákonnou, páchanou v úmyslu krátit daňovou povinnost u jednotlivých odběratelských firem vystavováním fiktivních faktur na plnění, která ve skutečnosti nebyla realizována. Uvolněním peněžních prostředků na zmíněném účtu by byl podle soudů zmařen účel jejich zajištění.

Následně se Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení zabýval konkrétními námitkami uplatněnými stěžovatelkou v žádosti o zrušení zajištění. V rámci své argumentace znovu upozornil na to, že předmětný účet založil obžalovaný Michal Pavlík, který je rovněž jeho disponentem. K účtu je založena plná moc, která zmocňuje obžalovaného k otevření účtu na jméno společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd., tedy na jméno stěžovatelky. Dle Městského soudu v Praze je tak nepochybné, že daný účet ovládal právě obžalovaný Pavlík, který s finančními prostředky volně disponoval. Přes tento účet přitom prokazatelně probíhaly platby z činnosti, která je obžalobou označena za nezákonnou, páchanou v úmyslu krátit daňovou povinnost, a je tak odůvodněn zákonný závěr k tomu, aby mohly být peněžní prostředky na tomto účtu zajištěny. Soud dále konstatoval, že finanční prostředky jsou genericky určená věc a pokud na zajištěném účtu probíhaly platby jak spojené s trestnou činností, tak s činností legální (což tvrdí žadatel), nelze určit či prokázat, jaké finanční prostředky jsou nabyté legálně a jaké nikoliv.

Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 3 To 24/2015, odkázal na předchozí usnesení Městského soudu v Praze, když se dle jeho názoru důkazní situace ve věci nezměnila a i nadále trvají důvody zajištění peněžních prostředků na předmětném účtu. Vrchní soud v Praze dále uvedl, že pro závěr o důvodnosti trvání zajištění svědčí při vědomí principu presumpce neviny také nepravomocný rozsudek nalézacího soudu vyhlášený v mezidobí dne 18. 3. 2015, v němž je rovněž konstatováno tvrzení o zapojení stěžovatelky do trestné činnosti, kterou byli obžalovaný Pavlík a spol. uznáni vinnými, když to byl právě obžalovaný Pavlík, kdo měl jako jediný subjekt dispoziční právo k předmětnému účtu. Tímto rozsudkem bylo přitom rozhodnuto i o uložení ochranného opatření, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to právě peněžních prostředků na předmětném účtu až do výše zajištění. Vrchní soud v Praze uzavřel, že v dané věci postačuje trvající důvodné podezření, že předmětné finanční prostředky na účtu stěžovatelky jsou výnosem obžalovaným Michalem Pavlíkem a jeho spolupachateli páchané trestné činnosti, kdy pro takovýto závěr nasvědčuje i role, kterou při páchání této trestné činnosti měla stěžovatelka sehrát, když lze učinit závěr o tom, že trestní stíhání obžalovaných je s ohledem na výsledky dosud provedeného dokazování důvodné. Všechny podmínky pro rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky a pro trvání tohoto zajištění tak byly dle stížnostního soudu splněny.

V.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly zákonem stanovenými podmínkami pro zajištění finančních prostředků a že se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky. Již z výše naznačené stručné rekapitulace obou ústavní stížností napadených usnesení je patrný opak.

Důvody pro setrvání na zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky jsou z usnesení jednoznačně seznatelné. V této souvislosti lze přitom upozornit také na podrobné odůvodnění předchozích usnesení Městského soudu v Praze (č.j. 43 T 8/2013-7097, ze dne 19. 12. 2013) a Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 3 To 8/2014, ze dne 11. 2. 2014) ve věci zajištění finančních prostředků, na která ostatně oba soudy také blíže odkazují. Pokud jde o námitky uplatněné stěžovatelkou, obecné soudy se s nimi dle přesvědčení Ústavního soudu vypořádaly zcela adekvátním a srozumitelným způsobem.

VI.

Ústavní soud dospěl k názoru, že napadená rozhodnutí lze ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní, když požadavky kladené na tato rozhodnutí byly dodrženy a rozhodnutí nelze považovat za jakkoliv svévolná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru