Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1855/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Vydržení
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1855.20.1
Datum podání02.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1089

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1855/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 22 Cdo 677/2020-215, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47 Co 179/2019-195, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 6. 2019, č. j. 6 C 64/2018-168, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatelka má dále za to, že soudy porušily její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti se stěžovatelka v postavení žalobkyně domáhala na žalované obchodní společnosti vyklizení předmětných pozemků a vydání toho, oč se bezdůvodně obohatila, protože kupní smlouva, na základě které je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalované ke sporným pozemkům, je podle pravomocného soudního rozhodnutí neplatná. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že o vlastnictví předmětných pozemků bylo jednou již pravomocně rozhodnuto a okresní soud nyní nemá důvod otázku vlastnictví znovu posuzovat. Okresní soud proto uzavřel, že náleží-li na základě dřívějšího rozhodnutí soudů vlastnické právo ke sporným pozemkům žalované, nemůže se nyní stěžovatelka domáhat jejich vyklizení ani požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") však bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.

3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy ve věci rozhodovaly příliš formalisticky. Okresní soud totiž v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že o otázce vlastnictví předmětných pozemků již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žaloba na určení, že vlastníkem sporných pozemků je Půdní fond České republiky, byla zamítnuta. Na základě tohoto rozhodnutí pak okresní soud v nyní projednávané věci uzavřel, že nemá žádný důvod otázku vlastnictví znovu posuzovat, když s ohledem na právní nástupnictví stěžovatelky je nynější řízení vedeno mezi stejnými účastníky a argumenty stěžovatelky týkající se

neplatnosti kupní smlouvy a odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalované byly již přesvědčivě zodpovězeny v tomto dřívějším sporném řízení.

4. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že navazující úvaha okresního soudu o vydržení sporných pozemků žalovanou, jakožto dalším možném důvodu pro zamítnutí žaloby stěžovatelky, byla pouhou úvahou soudu, nikoliv prokázaným závěrem. Okresní soud se touto úvahou podrobně nezabýval a ve věci nebyla otázka vydržení vůbec řešena a prokazována. Úvahu okresního soudu o dobré víře žalované v její vlastnické právo se jeví stěžovatelce jako nepřípustná a stranící žalované, čímž byla ze strany okresního soudu porušena rovnost účastníků řízení. Ostatně žalovaná si je dobře vědoma toho, že za předmětné nemovitosti nikdy nezaplatila kupní cenu, a to právě z důvodu námitky neplatnosti kupní smlouvy. Ani krajský soud se otázce vydržení vůbec nevěnoval a z napadeného rozhodnutí je patrné, že ji rozhodně nevnímal jako další důvod vedoucí k zamítnutí žaloby. Proto závěr dovolacího soudu, který vyjádřil přesvědčení, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta i pro závěr nižších soudů o vydržení vlastnického práva žalovanou, je nesprávný. Závěr o vydržení nikdy nebyl důvodem pro zamítnutí žaloby ze strany okresního a následně i krajského soudu, jelikož skutečná právní problematika sporu ležela na zcela jiném právním základě. Dovození nepřípustnosti dovolání s ohledem na závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nenapadla dovoláním rovněž vydržení jako další důvod vedoucí k zamítnutí žaloby, pak stěžovatelka označuje za přepjatý formalismus, který má za důsledek odepření spravedlnosti. Doplňující úvahy Nejvyššího soudu, že ani když by nebyl dán hlavní důvod nepřípustnosti dovolání (tzn. nenapadení závěru o vydržení nemovitostí dovoláním), by nebylo dovolání přípustné, stěžovatelka hodnotí jako naprosto nepřijatelné.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by napadenými rozhodnutími obecných soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím soudů o stěžovatelkou žalovaném nároku na vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení po žalované, jenž opírá o tvrzené vlastnictví sporných pozemků. Stěžovatelka tak de facto brojí proti posouzení otázky vlastnického práva k těmto pozemkům, byť předmětem sporu před obecnými soudy již nebylo samotné určení vlastnictví, nýbrž navazující žaloba o vyklizení a zaplacení částky, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované. Ústavní soud neshledal žádné pochybení v rozhodnutích soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak, má za to, že soudy své závěry dovodily z pečlivě zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily, a to i ve vztahu k vypořádání otázky vlastnictví ke sporným pozemkům.

9. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že otázkou vlastnictví k předmětným nemovitostem se obecné soudy již v jiném soudním řízení zabývaly, přičemž v tomto jiném soudním řízení byla žaloba právního předchůdce stěžovatelky o určení, že ten je vlastníkem předmětných pozemků, pravomocně zamítnuta. Toto rozhodnutí je pak samozřejmě závazné i pro právního nástupce účastníka řízení, tj. pro nynější stěžovatelku. Výsledek tohoto řízení o určení vlastnického práva byl pro nyní rozporované řízení závazný podle § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy byla vyřešena otázka vlastnictví sporných pozemků (a to v neprospěch stěžovatelky), nemohla stěžovatelka v pozici žalobkyně žádat jejich vyklizení, ani požadovat po žalované náhradu za jejich užívání (srov. k tomu zejm. odst. 3 - 5 napadeného rozsudku okresního soudu, odst. 7 - 9 napadeného rozsudku krajského soudu).

10. V dalším stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporovala závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud toliko konstatuje, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vznesenou dovolací argumentací podrobně zabýval, přičemž dovolací námitky náležitě vypořádal a důvodně vyvrátil a došel k závěru, že dovolání není přípustné.

11. Výše vyslovený právní názor soudů není možné hodnotit jako neústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu. Soudy rozhodující ve věci dostatečně objasnily skutkový stav a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. S jejich závěry se Ústavní soud ztotožňuje.

12. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji proto usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru