Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1853/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1853.14.1
Datum podání28.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 71a, § 73 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1853/14 ze dne 12. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ĺubomíra Maĺovaníka, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem Kladno, Vítězná 2959, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 14 To 149/2014-28 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2014 č. j. 3 Nt 501/2014-17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování Kladno) usnesením ze dne 17. 1. 2014 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, který měl spáchat částečně dokonaný a částečně ve fázi pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 18. 1. 2014 sp. zn. 3 Nt 201/2014 stěžovatele podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu vzal do vazby. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 14 To 49/2014 stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení zamítl.

Okresní soud v Kladně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 71a tr. řádu se žádost stěžovatele (obviněného) o propuštění z vazby na svobodu zamítá a podle § 88m odst. 3 tr. řádu s přihlédnutím k § 88i tr. řádu a § 88d tr. řádu se návrh na nahrazení vazby předběžným opatřením spočívajícím v zákazu držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti, a v zákazu styku s poškozeným nebo s jinými osobami nepřijímá.

Krajský soud v Praze stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.

V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:

1. Okresní soud pominul argumenty stěžovatele, že není pachatelem trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, když nedošlo k naplnění znaků subjektivní stránky (zavinění). Soud se nezabýval ani otázkou odůvodněného předpokladu bezprostředního nebezpečí jeho další trestné činnosti a jím uvedené skutečnosti nejsou dostačující. Konstatování ohledně stěžovatelových sklonů k páchání trestné činnosti opomíjí dobu, která uplynula od jeho posledního odsouzení, a nezabývá se ani tím, o jakou trestnou činnost šlo, a závěry o jeho nemajetnosti odporují dostupným zjištěním týkajícím se jeho příjmů zejména ze stavebních prací.

2. Krajský soud se dopustil obdobných pochybení; uplatnil obecné argumenty, podle nichž není znám zdroj "falešných zlatých cihliček" a na trestné činnosti participovalo více osob; tato úvaha však zůstává situována pouze v hypotetické rovině. Stěžovatel přitom upozorňuje, že dotčené slitky dodal L. Gágyor J. Kovaříkovi, o čemž svědčí čestné prohlášení. Argumentace podstatným ztížením dosažení účelu trestního stíhání není náležitě odůvodněna a pro závěry stížnostního soudu ohledně majetkových apříjmových poměrů stěžovatele platí totéž co namítl proti soudu prvního stupně.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle § 71a tr. řádu žádosti o propuštění z vazby na svobodu nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Podle § 67 písm. c) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označeného ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Obecné soudy vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, jakož i okolnost, že se trestné činnosti majetkové povahy měl dopustit třemi dílčími útoky s rostoucí výší škody. Zabývaly se též otázkou naplnění znaků subjektivní stránky stíhaného trestného činu a obracely pozornost k nepříznivé příjmové situaci stěžovatele v období, kdy se označené trestné činnosti měl dopustit.

Argumentace obecných soudů trestněprávní "anamnézou" stěžovatele není nehájitelná (natožpak z hledisek ústavněprávních), pakliže se odvíjí též z připomenutí dalších trestních věcí, konkrétně trestného činu podvodu a "daňového deliktu".

Rozhodující soudy též specifikovaly důkazní prameny, když poukazovaly na výslechy svědků a zdůraznily přitom, že shromažďování důkazů doposud probíhá.

I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že rozhodující soudy učinily jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění. Lze naopak konstatovat, že uplatnily argumentaci přiměřenou procesní fázi, v níž se trestní věc nachází.

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru