Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1853/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
životní minimum
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1853.10.1
Datum podání28.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85a, § 96


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1853/10 ze dne 9. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou v Praze 6, Vodňanského 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 9. 2009 č. j. 41 P 17/2009-125 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010 č. j. 28 Co 595/2009-146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zvýšení výživného. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý a nestranný proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při určení výše výživného. Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že při určení výše výživného postupoval dle ustanovení § 85a odst. 1 zákona o rodině. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti, podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů, chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7 násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního předpisu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou zákonnou povinnost nesplnil, soud vycházel z výše uvedené fiktivní částky.

Stěžovatel s tímto závěrem soudu nesouhlasí a uvádí, že vzhledem k tomu, že místo daňových přiznání předložil "opisy vybraných údajů z daňového přiznání", nebyl k použití zákonné fikce žádný důvod. Soudy obou stupňů dle stěžovatele při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon o rodině.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených normami ústavního pořádku.

V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy. To by mu příslušelo pouze za situace, kdy dokazováním by byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu ustanovení § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.

Stěžovatelovu námitku, že v jeho případě nebylo na místě použití ustanovení § 85a zákona o rodině, Ústavní soud neshledal důvodnou. Soudy obou stupňů srozumitelně tento postup odůvodnily, když uvedly, že stěžovatel, i přes opakované výzvy soudu, nepředložil k důkazu stejnopisy svých daňových přiznání za sledované období ani jiné doklady pro zhodnocení jeho majetkových poměrů. Vzhledem k tomu, že tak neumožnil soudu zjistit potřebné skutečnosti, vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 85a zákona o rodině. I další postup při určení výživného soudy obou stupňů dostatečně řádně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi obecné soudy již zabývaly. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.

Ústavní soud nadto poznamenává, že stěžovateli byla napadenými rozsudky jeho vyživovací povinnost zvýšena z 1.000,- Kč na 4.000,- Kč měsíčně. Takové zvýšení výživného k nezletilé dceři stěžovatele nelze považovat za zásah do stěžovatelových základních práv a svobod. Výši výživného nelze považovat za nepřiměřenou či extrémní, ale naopak za odpovídající potřebám výživy nezletilé dcery stěžovatele. Z kopie napadeného rozsudku soudu prvního stupně navíc vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení navrhl zvýšení výživného na částku 3.500,- Kč měsíčně. Je tedy s podivem, že se ohledně rozdílu ve výši 500,- Kč stěžovatel obrací s ústavní stížností na Ústavní soud, a to zvláště jedná-li se o výživné pro jeho nezletilou dceru. Již bagatelní výše této částky je sama o sobě důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti, zvláště když Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, II. ÚS 597/10, II. ÚS 2538/0 či II. ÚS 2538/09).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru