Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 185/04Usnesení ÚS ze dne 20.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.185.04
Datum podání24.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 185/04 ze dne 20. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. I. zastoupeného JUDr. Z. K. advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2004 č. j. 20 Cdo 246/2003-123, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2002 č. j. 28 Co 304/2002-68, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. června 2002 č. j. 5 C 61/2002-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 3. 4. 2004, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2004 č. j. 20 Cdo 246/2003-123, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 č. j. 28 Co 304/2002-68, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně v plném rozsahu vyhověl žalobě Města Příbram (dále jen "žalobce"), jíž se po stěžovateli (dříve žalovanému) domáhalo zaplacení částky 75.797,-Kč s příslušenstvím, z titulu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu za dobu od dubna 1999 do února 2002.

Stěžovatel dále konstatuje, že se pokusil zvrátit pro něj nepříznivý výsledek sporu tím, že podal ve věci dovolání. To však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2004 č. j. 20 Cdo 246/2003-123 odmítnuto pro nepřípustnost.

Teprve po doručení usnesení dovolacího soudu podává stěžovatel v zákonné 60 denní lhůtě ústavní stížnost a tvrdí, že rozsudky obou soudů byla porušena jeho ústavní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čehož se podle názoru stěžovatele oba obecné soudy dopustily tím, že v řízení provedly pouze důkazy navržené žalobcem, ale odepřely provedení důkazů navržených stěžovatelem, takže v řízení byla údajně narušena zásada rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále byl porušen i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatel navrženými důkazy údajně hodlal prokázat, že stavba, v níž se nachází byt jím užívaný, právně neexistuje, žalobce proto nemůže být vlastníkem takové nemovitosti, a stěžovatel proto žalobci nic nemůže dlužit.

Soudy obou stupňů údajně v pravomocně skončeném řízení postupovaly v rozporu jak s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, tak i s konstantní judikaturou Ústavního soudu v otázce volného hodnocení důkazů, která podle názoru stěžovatele "nespočívá v možnosti volného výběru z důkazů, jimž mohou být tvrzené skutečnosti prokázány, nýbrž naopak předpokládá provedení všech důkazů, jimiž skutkový stav věci může být beze zbytku prokázán".

Neprovedení jím navržených důkazů vedlo údajně k nesprávným skutkovým zjištěním a tím i k nesprávným právním závěrům z nich vyvozeným.

Z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2002 č. j. 5 C 61/2002-46, se zjišťuje, že soud prvního stupně ve výroku pod bodem I. rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 75.797,-Kč s poplatkem z prodlení ve výroku rozsudku blíže označeným.

Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že stěžovatel užívá byt č. 2, I. kategorie o velikosti 2+1 v domě č.p. 74 v Příbrami VII, za jeho užívání dlouhodobě neplatí nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu, když dlužná částka dosáhla výše 75.797,-Kč, a to za období od dubna 1999 do února 2002.

Ve sporu bylo prokázáno (notářským zápisem ze dne 20. 5. 1997 Nz 159/97, N 164/97, osvědčujícím přechod předmětného domu na žalobce podle § 3 a § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, výpisem z LV č. 10001 pro kat. území Březové Hory, obec a okres Příbram), že žalobce je vlastníkem bytového domu č.p. 74, stavební parcely č. 1772 na níž je dům postaven a předmětného bytu v něm. Důkazy prokazující vlastnictví žalobce považoval soud prvního stupně za zcela dostatečné, a z tohoto důvodu proto zamítl návrh stěžovatele, aby v řízení byl proveden důkaz kolaudačním rozhodnutím, jímž by se měl prokázat účel užívání stavby.

Ze zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 11. 5. 1973 dále bylo zjištěno, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného bývalým Městským národním výborem v Příbrami, uzavřel Městský podnik bytového hospodářství v Příbrami se stěžovatelem dohodu, na jejímž základě vzniklo stěžovateli užívací právo k bytu s povinností platit úhradu za jeho užívání. Na základě zákona se dnem 1. 1. 1992 právo osobního užívání bytu změnilo na nájem, který skončil ke dni 30. 4. 2000, když od 1. 5. 2000 předmětný byt užívá stěžovatel bez právního důvodu, jak to ostatně vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 6. 1999 č. j. 15 C 115/99-25 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999 č. j. 23 Co 580/99-46.

Soud prvního stupně proto s ohledem na výše označené důkazy uzavřel zjištěním, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu i domu včetně pozemku, stěžovatel tento byt užíval do 30. 4. 2000 jako nájemce, poté bez právního důvodu. Za této situace má žalobce právo na zaplacení dlužného nájemného a za služby spojené s užíváním bytu, včetně úroků z prodlení (ve smyslu § 671 a § 697 občanského zákoníku).

Odvolací soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2002 č. j. 28 Co 304/2002-68, uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, když i jeho skutkový závěr shledal za správný a odpovídající provedenému dokazování. Ze skutečnosti, že se k předmětnému bytu nedochovala úplná stavební dokumentace, zejména kolaudační rozhodnutí, nelze však dospět k závěru, uvedl odvolací soud, že se nejedná o bytový dům, neboť tento chybějící doklad byl nahrazen potvrzením Městského úřadu v Příbrami, který jako příslušný stavební úřad podle ustanovení § 104 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 50/1976 Sb.") dne 9. 4. 1997 potvrdil, že stavba předmětného domu je svým stavebně technickým uspořádáním určena k bydlení a k tomuto účelu je bez závad také užívána.

Odvolací soud doplnil dokazování zprávou Městského úřadu v Příbrami ze dne 15. 7. 2002, ze které zjistil, že bytový dům č. p. 74 v Příbrami byl postaven pro investora Jáchymovské doly n. p. Příbram na základě stavebního povolení ze dne 15. 12. 1965 č. j. 7055/Výst.1051/65/Ves.

Odvolací soud si připojil rovněž spisy Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 580/99 a 23 Co 34/2000, z nichž zjistil, že v těchto řízeních bylo pravomocně rozhodnuto o přivolení k výpovědi nájmu z bytu užívaným stěžovatelem, a dále že stěžovatel byl již dřívějším pravomocným rozsudkem odsouzen k zaplacení dlužného nájemného za období od července 1996 do května 1999.

Po takto doplněném dokazování odvolací soud konstatoval, že i právní závěr soudu prvního stupně je správný, a nelze mu nic vytknout, neboť pro věc samu není rozhodné, komu bylo vydáno stavební povolení a skutečnost, že se nedochovalo kolaudační rozhodnutí na předmětnou nemovitost. Vzhledem k tomu, že ve věcech shora uvedených spisových značek bylo tvrzeno a prokázáno, že žalobce je v nájemním vztahu se stěžovatelem, a že je vlastníkem předmětného domu s byty, cítil se odvolací soud být vázán, ve smyslu § 159 odst. 2 občanského soudního řádu, výroky těchto pravomocných rozsudků, takže v souladu s výsledky provedeného dokazování uzavřel, že otázka bytu i vlastnictví domu byla již jednou pravomocně vyřešena, a jemu tedy nezbývá, než tyto právní závěry i v tomto řízení respektovat.

Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání s tím, že dovolání je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2004 č. j. 20 Cdo 246/2003-123, odmítl, když konstatoval, že stěžovatel opřel přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud uvedl, že způsobilým dovolacím důvodem je v takovém případě jen důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze však pouze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; nelze jím však napadat nesprávnost skutkových zjištění, jak to činí stěžovatel. Nejvyšší soud především zdůraznil, že pokud je přípustnost dovolání dovolacím soudem teprve zvažována, nemůže být námitka stěžovatele směřující proti skutkovému stavu věci právně relevantní, a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Na základě těchto úvah dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., odmítl.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, s nimiž se v napadených rozhodnutích zabývaly a velmi podrobně vypořádaly již obecné soudy. Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho procesní práva, zejména právo na rovné postavení účastníků řízení, když byly provedeny pouze důkazy navržené žalobcem, nelze tuto námitku akceptovat z několika důvodů:

Jak již několikrát zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích, zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (čl. 37 odst. 3 Listiny) neznamená automaticky povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. V občanském soudním řízení se tato zásada aplikuje s přihlédnutím ke smyslu a účelu projednávané věci a k zákonné povinnosti soudu náležitě zjistit skutkový stav věci. Jde tak o právo, ale i povinnost soudu zvážit, který z navržených důkazů má pro projednávanou věc význam, ať již sám o sobě či ve spojení s jinými již provedenými nebo navrženými důkazy, a v tomto smyslu poté rozhodnout buď o jejich provedení či důkazní návrhy zamítnout jako nadbytečné. Pokud obecné soudy dostály svým povinnostem uloženým jim v ustanoveních § 132, § 120 odst. 1 o. s. ř., jako se tomu stalo v projednávané věci, nelze dospět k závěru o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z obsahu napadených rozsudků soudu prvního a druhého stupně vyplývá, že tyto soudy plně vyhověly žalobě žalobce zejména z toho důvodu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel na nájemném a za služby spojené s užíváním předmětného bytu za konkrétní období dluží jím nezpochybněnou částku. Stěžovatel nenamítal, že by dlužné nájemné a další úhrady plnil žalobci či někomu jinému, případně že by byt neužíval. Jeho námitky, stručně řečeno, spočívaly v tvrzení, že předmětný dům de iure neexistuje, neboť chybí doklady o jeho vzniku a uvedení do užívání, dále že stavba není domem obytným, není ve vlastnictví žalobce, a že tedy stěžovatel nedluží žalobci ničeho, neboť jím užívaný soubor místností není bytem a uzavřená nájemní smlouva je tedy neplatná.

Pomine-li Ústavní soud nelogičnost této argumentace, neboť stěžovatel předmětný byt užíval nepřetržitě po dobu téměř třiceti let, je třeba konstatovat, že všechny výše uvedené námitky stěžovatele byly v průběhu řízení vyvráceny zejména předloženými listinnými důkazy, v neposlední řadě rovněž pravomocnými rozsudky, a to rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 6. 1999 č. j. 15 C 115/99-25 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999 č. j. 23 Co 580/99-46, o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu pro neplacení nájemného, a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 10. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000 č. j. 23 Co 34/2000-77, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2001 č. j. 26 Cdo 1627/2000-102, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit dlužné nájemné za jím užívaný byt.

Povinnost uchovávat dokumentaci skutečného provedení stavby, a to po celou dobu její životnosti, je sice uvedena v ustanovení § 103 zákona č. 50/1976 Sb., nicméně i zákonodárce počítal s eventualitou, že se některé doklady staveb nedochovají, a proto v ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona uvedl, že v případě nezachování takových dokladů platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Na základě citovaného znění ustanovení § 104 zákona č. 50/1976 Sb. proto soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt (i dům) je ve vlastnictví žalobce, byt č. 2 byl užíván stěžovatelem do 30. 4. 2000 jako nájemcem, a poté je dále stěžovatelem užíván, ale již bez právního důvodu.

Skutečnost, že v dané věci se jedná o bytový dům, který se k témuž účelu bez závad také užívá, soudy vyhodnotily podle své úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, když při tomto hodnocení přihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků oba soudy v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění, i jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. V tomto směru jsou napadené rozsudky úplné, konkrétní a srozumitelné, takže jim z hlediska ústavnosti nelze cokoli vytknout.

Pokud stěžovatel odůvodnění usnesení dovolacího soudu vytýká, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval "otázkou předloženou mu v dovolání z hlediska jejího zásadního právního významu", je nutné připomenout, že ani toto tvrzení stěžovatele není oprávněné, neboť dovolací soud v napadeném usnesení zdůraznil, že zásadní význam rozsudku po stránce právní znamená přezkum pouze právních problémů (jde o naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve skutečnosti dovoláním napadl správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, resp. správnost hodnocení důkazů, nemohly tyto námitky založit přípustnost dovolání ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru