Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1848/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1848.15.1
Datum podání22.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 18 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4, čl. 32 odst.1, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 906, § 866


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1848/15 ze dne 27. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem ul. Míru 17, Rokycany, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2015 č. j. 12 Co 109/2015-169, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 12. 1. 2015 č. j. 4 Nc 83/2014-121 v řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti rozhodl tak, že 1. nezletilá E. se svěřuje do střídavé péče rodičů (s podrobnostmi, za nichž bude realizována), 2. stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé E. částkou 1000 Kč měsíčně, 3. matce J. K. se výživné pro nezletilou nestanoví a 4. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil tak, že nezletilou E. svěřil do výchovy a výživy matky, stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé 3 000 Kč měsíčně, a dále upravil rozsah jeho styku s nezletilou.

Ve vztahu k měnícímu výroku o výchově nezletilé E. odvolací soud uvedl, že střídavá péče je realizovatelná především za předpokladu vzájemné vstřícné a neagresivní komunikace obou rodičů, což je v této věci zcela vyloučeno; současně konstatoval, že rodiče musí být i "ve vzájemné souhře" ohledně výchovy dítěte, která je "možná jedině tam, kde rodiče žijí v jedné obci, resp. v obci s minimální vzdáleností, a tím je zachováno i to, že dítě bude moci v budoucnu navštěvovat jednu základní školu", a kde je vhodná i se zřetelem k věku dítěte. V době, kdy podle jeho názoru "bylo nesprávně rozhodnuto ... o nepřiměřeně širokém styku otce s nezletilou", byly nezletilé E. "ani ne tři roky", přičemž do konce března 2014 se na její výchově výlučně podílela matka, která s ní byla na rodičovské dovolené. Odvolací soud též zaznamenal "necitlivost v přístupu k nezletilé ze strany otce", a to zejména v jeho vyjádření, že v budoucnu by mohla E. navštěvovat každého půl roku jinou základní školu, aniž by přitom vzal v úvahu odlišnost úrovně výuky obou škol a rovněž i vzdálenost mezi nimi, která činí téměř 100 km; v zájmu nezletilé proto není, aby od útlého věku byla na takovou vzdálenost odvážena z péče matky do bydliště otce. I když je podle soudu zjevné, že nezletilá má kladný vztah nejen k otci, nýbrž i k jeho blízkým příbuzným, nelze současně usuzovat, že nemá problémy s takto praktikovaným stykem, a "dovozovat, že se na ní fyzicky tyto problémy zatím neodrazily". Ačkoli se stěžovatel o nezletilou dokáže postarat a má o ni velký zájem, péči o ni zvládá pouze za široké pomoci svých rodičů, přičemž s přihlédnutím k jeho finančním poměrům "bude muset nejméně tři roky intenzívně pracovat tímto způsobem"; naopak matka má vytvořeny podmínky pro to, aby sama o dítě pečovala, což také řádně činí. Z těchto důvodů svěřil odvolací soud E. do péče matky, stěžovateli stanovil výživné a upravil jeho styk s nezletilou.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), jakož i pro porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jej považuje za "nezákonné, nedostatečně odůvodněné", jakož i za rozhodnutí, které nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V podrobnostech uvádí, že k nastolení střídavé péče došlo po ukončení společného soužití rodičů dítěte, která byla stvrzena usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 31. 7. 2014, přičemž nezletilá tuto situaci přijala jako běžnou, standartní a jí vyhovující, dobře ji snášela, a jako běžnou věc přijala i návštěvu dvou předškolních zařízení; též obě výchovná prostředí rodičů byla shledána jako vyhovující. I přesto, že tento stav nezletilé vyhovoval, odvolací soud jej změnil, aniž by se dostatečně s nutností takové změny s ohledem na zájmy nezletilé vypořádal, a neuvedl ani dostatečné důvody, pro které mu určil s nezletilou pouze "základní styk". I s poukazem na právní závěry podávající se z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 a sp. zn. I. ÚS 2482/13 má za to, že rodiče byli schopni střídavou péči již dříve realizovat a o potřebách nezletilé spolu komunikovat, jakož i zajistit pro ni (navzdory probíhající insolvenci na jeho straně) vhodné podmínky. Odvolací soud tyto okolnosti, jakož i další (rovnost rodičů v jejich právech na výchovu nezletilé, účelové chování matky a jeho důsledky, potřeby a nejlepší zájem nezletilé) nezohlednil a nezkoumal ani významná kritéria vymezená v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby "správné" podústavní právo, a jeho závěrům v otázce výchovy nezletilé E., jež přijal právě s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti a především pak - což je třeba zvlášť zdůraznit - s ohledem na zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a § 866 a § 906 občanského zákoníku nelze nic zásadního vytknout.

Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí právě obecných soudů, aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy či při rozhodování o střídavé výchově obou rodičů, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04).

Dle judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1554/14) není svěření dítěte do střídavé péče automatickým řešením při rozchodu rodičů. I v případě, kdy jsou u obou rodičů ve zhruba stejné míře splněna kritéria, která naznačil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, resp. za kterých by střídavá péče nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Tomu je tomu kupříkladu i tehdy, pokud by představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž či kdy vzdálenost mezi bydlišti rodičů by mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte (zde kupř. sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2587/14, sp. zn. I. ÚS 3216/13); ve výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči.

Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy (zde jmenovitě soud odvolací) se otázkou střídavé péče zabývaly, a to včetně výše předestřených hledisek, a zda svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele.

V takto předznačeném limitu ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud v nyní projednávané věci k závěru, že odvolací soud, veden stěžejními principy posouzení vhodnosti střídavé péče u nezletilé E., se touto otázkou zabýval v dostatečné míře a své právní závěry, k nimž ohledně úpravy poměrů dospěl, též srozumitelným způsobem zdůvodnil.

Okolnost, že stěžovatel závěry odvolacího soudu nesdílí, nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud hodnotil jinak, resp. na ně nahlížel předznačenou optikou stěžovatele o jejich nesprávnosti, jestliže (jak již bylo řečeno) k jejímu jinému hodnocení - s výjimkou zjevného excesu - není povolán.

Namítá-li stěžovatel, že se odvolací soud (vedle dalších okolností) dostatečně nevypořádal s tím, že střídavá výchova byla rodiči nezletilé po jejich rozchodu fakticky již úspěšně uplatňována, činí tak zjevně ze svého subjektivního pohledu, aniž by dostatečně vzal v úvahu důvody, zda je za nyní existujících okolností (vzdálenost mezi bydlišti, budoucí školní docházka, jeho pracovní vytíženost) střídavá péče vhodným způsobem výchovy, kterou by měly rodiče prosazovat v nejlepším zájmu nezletilé, jak naopak uvažoval odvolací soud.

Dospěl-li při uvážení všech podstatných skutečností odvolací soud (oproti názoru soudu prvního stupně), že je v zájmu nezletilé E., aby byla svěřena do péče matky, resp. že není v jejím nejlepším zájmu, aby za současných podmínek byla svěřena do střídavé péče rodičů, nenachází Ústavní soud dostatečný důvod k závěru, že při svém rozhodování kvalifikovaně - ve smyslu ústavněprávním (viz výše) - pochybil, a to ať v rovině skutkové, tak v právním posouzení věci.

Ústavní soud též připomíná, že není povolán ani k jinému hodnocení "vhodného rozsahu styku", a to ani v případě, kdyby měl za to, že je tu k dispozici posouzení jiné, neboť - s výjimkou zjevného excesu - hodnocení i této otázky vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným. Jelikož v tomto případě nemůže jít než o spor o nesprávnost "prostou", když o zjevné svévoli uvažovat nelze, Ústavnímu soudu ani tento závěr odvolacího soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, korigovat nepřísluší.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru