Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1844/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkújma
Trestní řízení
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1844.20.1
Datum podání01.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a, § 13


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1844/20 ze dne 22. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti S. A. Z., t. č. Vazební věznice Brno, P. O. BOX 99, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph. D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 17 Co 301/2019-470, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení potvrzující části výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s porušením práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na tajemství telefonních zpráv podle čl. 13 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.

2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, a to ve formě omluvy a zaplacení částky ve výši 14 300 Kč s příslušenstvím. Nemajetková újma mu měla vzniknout tím, že do trestního spisu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 byl neoprávněně zařazen odposlech komunikace mezi stěžovatelem a jeho obhájci, a to po dobu necelých 5 měsíců.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2020 č. j. 17 Co 301/2019-470 výrokem I. změnil původně zcela zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 6. 2019 č. j. 15 C 88/2018-353 tak, že vedlejší účastnici řízení (žalované) uložil, aby se stěžovateli omluvila za neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života (přesné znění omluvy je specifikováno ve výroku I.). Jinak, tj. co do zamítnutí žaloby na zaplacení částky ve výši 14 300 Kč, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud konstatoval, že zákonné podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti státu za škodu jsou dány a vedlejší účastnice řízení podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), za vzniklou škodu odpovídá. Městský soud se dále zabýval dopadem zařazení odposlechů do trestního spisu do psychické a osobnostní sféry stěžovatele a dospěl k závěru, že jej lze považovat za nepatrný. Stěžovatelem popisovaná újma se totiž vztahovala k samotnému trestnímu řízení, avšak stěžovatel neuvedl žádné další konkrétní skutečnosti, které by újmu způsobenou trestním řízením, vazbou a odposlechy odlišovaly. Městský soud vzal rovněž v úvahu, že odposlechy vůči stěžovateli nebyly v trestním řízení použity. Podle městského soudu je omluva jako prioritní kompenzační prostředek dostačující a není důvod pro paralelní finanční odškodnění.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Postup policejního orgánu, který odposlechy do trestního spisu zařadil, považuje stěžovatel za flagrantní porušení svého práva na obhajobu, a jenž je v přímém rozporu s § 88 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele rovněž selhal dozor ze strany státního zastupitelství, které na jeho podněty k odstranění přepisů odposlechů, jež byly následně odeslány Městskému soudu v Brně, nereagoval. Pochybení, jichž se dopustily orgány činné v trestním řízení v dané věci, byly kritizovány mj. Českou advokátní komorou či Unií obhájců. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že by zásah do jeho ústavně zaručených práv způsobený nesprávným úředním postupem byl pouze nepatrný a snahu o bagatelizaci vzniklé situace považuje za nepřípustnou. Nezákonným nakládáním s obsahem odposlechů komunikace stěžovatele se svými obhájci došlo jednoznačně k závažnému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, jakož i do práva na obhajobu. Nepřiznání peněžité náhrady ve výši 100 Kč za každý den, kdy byly odposlechy zařazeny do trestního spisu (tedy celkem 14 300 Kč), považuje stěžovatel za porušení práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] týkající se odškodnění za nezákonné trestní stíhání, která je podle jeho názoru aplikovatelná analogicky. Dále připomíná různá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se týkají odposlouchávání komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem, v nichž bylo konstatováno nejen porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ale i zásah do čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy (porušení práva na respektování soukromého a rodinného života).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho nároku na náhradu škody vůči státu obecnými soudy. Stěžovatel především kritizuje skutečnost, že přepisy odposlechů komunikace s jeho obhájci byly založeny do trestního spisu. Jakkoliv lze dát stěžovateli zapravdu v tom, že takové postupy jsou v samotném trestním řízení nepřípustné, nelze v této souvislosti přehlédnout právě rozdíl mezi pořízením odposlechů a jejich eventuálním využitím v trestním řízení a stěžovatelem uplatněným nárokem na náhradu škody vůči státu v civilním řízení za tento nesprávný úřední postup. Zatímco využití takových odposlechů v trestním řízení skutečně může být v rozporu se stěžovatelem namítanými ústavně zaručenými právy, hodnocení jejich dopadu do osobnostní a psychické sféry stěžovatele z pohledu zákona o odpovědnosti státu za škodu může dopadnout zcela jinak.

8. Podle § 31a odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti státu za škodu platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z platné právní úpravy tedy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Přiměřené zadostiučinění lze tedy poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu je nepřísluší přehodnocovat a nahrazovat posouzením vlastním, neboť jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu

9. Takový excesivní prvek však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Městský soud se zabýval významem možných dopadů nesprávného úředního postupu do psychické a osobnostní sféry stěžovatele a dospěl k závěru, že postačující se jeví poskytnutí omluvy. Z tohoto pohledu nelze v jeho rozhodnutí spatřovat znaky svévole či extrémního vybočení z mezí judikaturou zastávaných názorů. Je totiž zřejmé, že zařazení přepisů odposlechů komunikace stěžovatele s jeho obhájci do trestního spisu, k němuž má přístup omezený počet osob, a které se měly týkat (přinejhorším) domluvy na strategii vedení trestního řízení, přičemž ale pro účely trestního řízení nebyly nikterak využity, nemůže dosáhnout úrovně takového porušení ústavně zaručených práv, které by odůvodňovalo případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

10. Rovněž je třeba poukázat na to, že předmětem řízení byla částka ve výši 14 300 Kč. Svou výší jde tedy o částku, kterou lze označit jako bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru