Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1842/07 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.1842.07.1
Datum podání19.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1842/07 ze dne 19. 12. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského nám. 56, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2007, č.j. 23 Co 90/2007-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byl zrušen v záhlaví označený rozsudek v té části, v níž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný je mu povinen zaplatit 19 468,- Kč, a v níž rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit na nákladech odvolacího řízení 46 867,- Kč.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp.zn. 8C 68/2004 se podává následující.

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2004, č.j. 8C 68/2004-49, bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli (v řízení žalobci) 135 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I), co do 5 000 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II), a na náhradě nákladů řízení bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli 29 202,- Kč (výrok III).

K odvolání žalovaného odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; o nákladech řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím rozhodl tak, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit stěžovateli 19 486,- Kč a 46 867,- Kč, tj. ve výši dvou třetin nákladů, jež stěžovateli vznikly. Odvolací soud měl za to, že jsou dány "důvody zvláštního zřetele" ve smyslu § 150 o.s.ř., jež podle jeho názoru spočívají v osobních a majetkových poměrech žalovaného.

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že ve věci nebyl dán žádný relevantní důvod pro aplikaci § 150 o.s.ř., když v řízení nebyly osobní, sociální a majetkové poměry účastníků "žádným způsobem blíže zkoumány ani prokazovány", vyjma "krátkého doplňujícího výslechu žalovaného ...dne 17. 4. 2007", a jím uvedené údaje nebyly blíže zkoumány. Odvolací soud se nezabýval dalšími okolnostmi rozhodnými z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. (důvod podání žaloby a postoj účastníků v průběhu řízení) a nezkoumal osobní a majetkové poměry stěžovatele, kterému "při déle než čtyři roky trvajícím čekání na konečné přiznání jeho práva ...vznikly značné náklady spojené s jeho prosazováním" .

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o.s.ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace § 150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu § 150 o.s.ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.

Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace § 150 o.s.ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "neúspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ústavní stížnosti stěžovatele tudíž nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jejich věci) ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru