Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 184/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
Poškozený
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.184.18.1
Datum podání15.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 229


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 184/18 ze dne 31. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. L., zastoupené JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou, sídlem Pravdova 1113, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2017 č. j. 4 To 360/2017-428, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a 2) P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v předmětném trestním řízení vystupovala v postavení poškozené a že v tomto řízení byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 4. 2017 č. j. 7 T 87/2015-385 obžalovaný P. H. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Okresní soud tímto rozsudkem zároveň odkázal stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali jak obžalovaný, tak i státní zástupkyně a stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který na základě odvolání státní zástupkyně rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal obžalovaného vinným z pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, přičemž odvolání obžalovaného i stěžovatelky zamítl jako nedůvodná.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvádí, že ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu i při jednání odvolacího soudu kromě jiného namítala, že neexistuje plná moc, kterou by druhého vedlejšího účastníka zmocnila k převzetí peněz, což v důsledku znamená, že poškozenou musí být obchodní společnost Adolfnike, s. r. o., nikoli ona sama. Uvádí, že obžalovaného nezmocnila k převzetí peněz od obchodní společnosti Adolfnike, s. r. o., takže tím, že si obžalovaný tyto peníze ponechal, neobohatil se na stěžovatelčin úkor, nýbrž na úkor uvedené společnosti. Napadený rozsudek krajského soudu tak podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť jednání obžalovaného nemělo být kvalifikováno jako přečin podvodu, ale jako přečin zpronevěry.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud především připomíná, že samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a použití podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko výklad a použití práva, které byly provedeny ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy práva na soudní ochranu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.

9. Ústavní soud dále podotýká, že ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443) vyslovil, že rozhodnutí obecného soudu o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 trestního řádu může ve výjimečných případech porušit základní práva poškozeného a že ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nemůže být odmítnuta jako nepřípustná. V tomtéž rozhodnutí, jakož i ve své předchozí judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz), však Ústavní soud zároveň zdůraznil, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Obecný soud rozhodující v trestním řízení nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), tudíž nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.

10. V předmětném trestním řízení stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku jednání obžalovaného, a to s argumentací, že jí jeho čin způsobil duševní útrapy, jež zapříčinily zhoršení jejího zdravotního stavu, a vyvolal stav nouze.

11. Výše uvedené námitky stěžovatelky však v žádném směru nesměřují proti výroku, jímž byla napadeným rozsudkem odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka brojí proti právní kvalifikaci stíhaného skutku a uvádí, že škoda vznikla jinému subjektu. Její argumentace je tedy zcela irelevantní, neboť právní kvalifikace skutku, za nějž byl obžalovaný odsouzen (tj. to, zda svým činem spáchal přečin podvodu, nebo přečin zpronevěry), nijak nesouvisí s tím, zda jí v důsledku tohoto činu vznikla výše popsaná nemajetková újma, a stěžovatelce tedy v důsledku této právní kvalifikace nemohla vzniknout žádná újma na jejích ústavně zaručených právech.

12. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku logicky a dostatečně odůvodnil, proč poškozenou s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Připustil, že v důsledku majetkového deliktu obžalovaného byla stěžovatelka dlouhodobě uvržena do stavu nouze, ovšem zároveň poukázal na to, že objasňování příčinné souvislosti mezi duševními útrapami stěžovatelky způsobenými tímto stavem a změnou jejího zdravotního stavu by vyžadovalo další dokazování.

13. Ústavní soud považuje uvedené úvahy krajského soudu za opodstatněné a racionální. Dokazování, jež by bylo nezbytné pro posouzení oprávněnosti nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, by podstatně protáhlo trestní řízení, tudíž byly splněny zákonné podmínky pro odkázání stěžovatelky s tímto jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 trestního řádu.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru