Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1838/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Zastoupení
Doprava
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1838.14.1
Datum podání27.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 11

361/2000 Sb., § 125c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1838/14 ze dne 13. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Olšanského, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2014 č. j. 4 As 118/2013-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 27. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně tak jako procesní práva vyplývající z čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, vyžádaného za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu v Litomyšli (dále jen "městský úřad") ze dne 25. 9. 2012 č. j. 36100/2012 uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla udělena pokuta ve výši 4 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců. Výše uvedeného přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 3. srpna 2012 v odpoledních hodinách překročil nejvyšší povolenou rychlost na silnici za obcí Litomyšl ve směru na Svitavy o více jak 30 km/h, a to i při zvážení možné odchylky měřicího přístroje a odečtení 3% tolerance. Městský úřad dospěl k závěru o stěžovatelově vině na základě listinných důkazů ze spisové dokumentace, obsahující zejména oznámení o přestupku a úřední záznam o podezření z přestupku, záznam o přestupku (včetně fotografie z radaru) či ověřovací list č. 52/12 o možnosti používat daný radar k měření rychlosti. Předmětné důkazy byly provedeny při nařízeném ústním jednání, kterého se však stěžovatel ani jeho zmocněnec nezúčastnil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad"), který jej však zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Předně se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou ohledně pochybení správního orgánu prvního stupně ve věci konání ústního jednání v nepřítomnosti obviněného, kdy, ač stěžovatel poukazoval na řádné a včasné omluvení jeho zmocněnce z ústního jednání z důvodu pobytu v zahraničí, městský úřad jeho omluvu neregistroval a ani by ji neshledal jako omluvu řádnou a relevantní. Stejně tak namítané vady a nutnost dalšího dokazování a nenaplnění materiální stránky přestupku krajský úřad posoudil jako námitky nedůvodné. Stěžovatel následně podal správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), která byla shledána nedůvodnou a krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 7. 2013 č. j. 53 A 3/2013-81. Konečně, stěžovatel k obraně svých zájmů podal i kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který se opět ztotožnil s argumentací a právním posouzením soudů předchozích instancí a kasační stížnost zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje v napadeném rozhodnutí porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem, zejména pak práva na spravedlivý proces a práva na nestranného soudce. Ta byla porušena jednak extrémními vadami v dokazování, ve faktické nemožnosti využít práva na právní zastoupení a v neposlední řadě zcela zaujatým a negativním postojem soudů k stěžovatelovým navrhovaným důkazům a tvrzením. Stěžovatel poukazuje na nedostatek ochrany jeho práva na právní pomoc, když městský úřad odmítl posunout ústní jednání z důvodu pobytu stěžovatelova zmocněnce v zahraničí, přestože se zmocněnec řádně podle příslušných ustanovení právního řádu omluvil. Stěžovatel je rozhořčen polemizováním obecných soudů nad vhodností volby obecného zmocněnce, stejně tak jako z právního závěru, že omluva z důvodu pobytu v zahraničí není relevantním a důležitým důvodem pro odložení ústního jednání. Tím bylo dle stěžovatelova názoru zasaženo do jeho práva na právní pomoc, jelikož s přihlédnutím ke smyslu právního zastoupení mu obecné soudy nedaly reálnou možnost být obhajován osobou, kterou si zvolil. To navíc za situace, kdy do vypršení roční prekluzivní lhůty pro projednání přestupku zbývalo více než deset měsíců. Dále stěžovatel poukazuje na zcela očividnou zaujatost orgánů činných v tomto řízení proti jeho osobě, s čímž souvisí i vady v dokazování, jelikož obecné soudy nebyly ochotny provést stěžovatelem navrhované další dokazování, zejména pak důkaz výslechem příslušníků policie a důkaz, zda byl přístroj v době měření stěžovatelovy rychlosti nastaven a používán v souladu s návodem k použití. Stěžovatel je přitom toho názoru, že jelikož jsou dokumenty z přístroje jediným usvědčujícím důkazem, je namístě, aby v rámci dokazování bylo možno provést takové důkazy, které stěžovatelovy důvodné pochybnosti o správnosti měření vyvrátí nebo potvrdí. Vzhledem ke skutečnostem, že na fotografii z radarového zařízení je uvedena rychlost evidentně jedoucího policejního vozidla 0 km/h a že GPS souřadnice uvedené na radarovém snímku i v rozhodnutí městského úřadu uvádějí polohu situující na mapě stěžovatelovo vozidlo mimo příslušnou vozovku, lze zde konstatovat důvodnou pochybnost o správnosti tohoto měření a obecné soudy měly proto tento důkaz připustit. Jelikož se tak nestalo, jedná se podle stěžovatele o tzv. opomenutý důkaz. Zmíněním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 3 As 29/2011-51 poukazuje pak stěžovatel na předchozí judikaturu tohoto soudu, kde pro absenci provedení důkazu návodem k obsluze měřicího zařízení bylo tehdy napadané rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší správní soud se tak odkloněním od dříve vysloveného názoru dopustil jurisdikční libovůle. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V souvislosti se stěžovatelovými námitkami, týkajícími se faktické nemožnosti zvolit si právního zástupce, se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelovou argumentací a pokládá postup správních orgánů za postup ústavně konformní. Odkázat lze v tomto směru na vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu (srov. body 25 až 35 napadeného rozsudku). Napadené rozhodnutí lze snad jen doplnit v tom směru, že smyslem garance práva na právní pomoc je vytvoření důležité právní opory pro spravedlivou ochranu oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Využití tohoto práva však nemůže nepřiměřeně omezovat ostatní právem chráněné hodnoty (hospodárnost řízení, práva ostatních účastníků řízení, apod.). Z ústavněprávního hlediska tak nelze bez dalšího popřít důvodnost názoru, že s institutem právního zastoupení (jako jednoho z výkonů práva na právní pomoc) je rovněž spojena určitá zodpovědnost za řádný výběr osoby právní pomoc stěžovateli poskytující. Tím nelze přímo omezovat téměř bezbřehou svobodu stěžovatele vybrat si takového zástupce, k němuž cítí maximální možnou důvěru. Na druhou stranu ale musí stěžovatel očekávat, že se jeho svobodná volba, narušující či ohrožující ostatní právně relevantní hodnoty, může ve výsledku obrátit proti němu, zejména nevykonává-li stěžovatelův zvolený zástupce svou činnost de lege artis. Uvedené principy dopadají plně na stěžovatelův případ, když přinejmenším Nejvyšší správní soud zevrubně vypočítává jak pochybení stěžovatele a jeho zástupce, tak i cesty, kterými oba mohli svá pochybení napravit. Nastalou situaci lze tak dle Ústavního soudu pokládat za legitimní důsledek stěžovatelovy nevhodné volby obecného zmocněnce, následované řadou profesionálních pochybení takto zvolené osoby. Rozhodováním městského úřadu bez stěžovatelovy přítomnosti tak k porušení stěžovatelových ústavních práv nedošlo.

7. Stěžovatelovi nelze přisvědčit ani v případě domnělého porušení práva na spravedlivý proces, spočívajícím v nedostatečně provedeném dokazování a tzv. opomenutém důkazu. V posuzovaném případě správní orgán prvního stupně provedením důkazů listinami ve spise postupoval standardním a ústavnímu právu vyhovujícím způsobem, přičemž stěžovatelovy námitky k nesprávnosti měřicího zařízení nelze považovat za námitky, které by měly zapříčinit nutnost dalšího dokazování. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§ 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem popsaly rovněž důvody, z jakých nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. I v tomto směru může Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí a ústavně konformní závěr judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž dokumenty obvykle obsažené v příslušném spisu (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty řidiče) zpravidla postačují k vydání rozhodnutí o spáchání či nespáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 2 As 39/2014-30 nebo ze dne 22. 8. 2013 č. j. 1 As 45/2013-37). Další dokazování je pak potřeba provádět pouze v případech, kdy z účastníkem řízení uplatněných námitek vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu. V těchto případech dochází např. k výslechu policistů nebo provedení jiných relevantních důkazů, na základě kterých se určí, zda bylo měřicí zařízení použito v souladu s návodem k použití. Takové pochybnosti však ve stěžovatelově případě zjištěny žádným z rozhodujících orgánů nebyly, a proto neobstojí ani stěžovatelův poukaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 3 As 29/2011-56. Žádná ze stěžovatelem vznesených námitek takové pochybnosti nepodporuje a téměř všechny byly rozhodujícími orgány vyvráceny. Výjimku tvoří toliko námitka chyby měřicího zařízení, které u zjevně jedoucího policejního vozidla ukazuje "vlastní rychlost" 0 km/h. Tato námitka však byla stěžovatelem vznesena až v rámci řízení před Ústavním soudem, a tudíž ji nelze považovat za námitku relevantní a způsobilou ke zpochybnění postupu předešlých instancí. Pokud nebyla vznesena dříve, správní orgány neměly reálnou možnost se s ní vypořádat. Není pak úkolem Ústavního soudu přezkoumávat fungování radarových zařízení kvůli nejasnostem, kterých si stěžovatel musel být při řádné ochraně svých práv vědom od samotného počátku řízení.

9. Co se tzv. opomenutých důkazů týče, rozhodující orgány v posuzovaném případě dostatečně odůvodnily neprovedení dalších, stěžovatelem navrhovaných, důkazů, a to zejména s odkazem na jejich nadbytečnost. Vzhledem ke všemu výše uvedenému, a s přihlédnutím ke stěžovatelově procesní aktivitě v řízení před městským úřadem, je nutné považovat uvedené odůvodnění za dostatečné a přiléhavé okolnostem posuzovaného případu.

10. Konečně, stěžovatelovi nelze přisvědčit ani v souvislosti s údajným porušením zásady nestrannosti a nezaujatosti garantované čl. 36 Listiny. To stěžovatel namítal zejména v souvislosti s nepřijetím jeho omluvy z ústního jednání a neochotou obecných soudů zabývat se dalším objasňováním situace a nastalých problémů s tím spojených. To samo o sobě, bez ohledu na oprávněnost uvedeného postupu, pochybnosti o nestrannosti rozhodujících orgánů nezakládá. Ač se tedy stěžovateli může jevit z jeho pohledu a procesního postavení postup soudů jako postup zaujatý, a jednající záměrně v jeho neprospěch, jedná se pouze o jeho subjektivní pohled, neboť z ústavněprávního hlediska nedošlo k žádnému nezákonnému vybočení z mezí spravedlivého a nestranného procesu.

11. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru