Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1835/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Olomouc - Svoboda Jan
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1835.15.1
Datum podání19.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1835/15 ze dne 29. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LB 2000, s.r.o., se sídlem Olomouc - Holice, U Hřiště 810/8, IČ 64618081, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti výrokům II. a III. usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Svobody, Exekutorský úřad Olomouc, se sídlem Olomouc, Dvořákova 222/32 ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 164 EX 2918/14, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 40 Co 182/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v její exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením - v rozsahu dotčeném ústavní stížností - zavázal soudní exekutor stěžovatelku jako povinnou k úhradě nákladů exekuce ve výši 9 196 Kč, a k jejímu odvolání krajský soud nákladové výroky rozhodnutí soudního exekutora potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k placení nákladů exekuce být zavázána neměla, jestliže vznikly bez jejího zavinění, vymáhanou peněžní částku uhradila ještě před prvním úkonem soudního exekutora, a náklady zastoupení vedlejšího účastníka byly nadto navýšeny o daň z přidané hodnoty, ačkoliv jeho právní zástupkyně není plátkyní této daně. Napadená rozhodnutí jsou tak v rozporu se skutkovým stavem, a tím porušují její základní právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nezabýval její námitkou proti platebnímu rozkazu (který byl exekučním titulem), že byl vydán vyšší soudní úřednicí namísto soudcem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudního exekutora jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podrobně popisuje rozhodnou skutkovou situaci dané exekuce, aplikovanou právní úpravu a odtud vyvozované závěry, přičemž odpovídá i na námitky stěžovatelky, včetně její výhrady vůči vydání platebního rozkazu vyšší soudní úřednicí.

Ústavní soud předznamenává, že nelze ztrácet ze zřetele, že ačkoliv se stěžovatelka kriticky vymezuje vůči celému průběhu proti ní vedené exekuce, včetně exekučního titulu a podmínek jeho vydání, napadená rozhodnutí se týkají pouze nákladů exekučního řízení, což ústavní stížností otevřený přezkum specificky zužuje.

Ve své dřívější judikatuře se Ústavní soud vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně konstatoval, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nejsou způsobilým předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, jakož i všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Stejně tak Ústavní soud dává najevo, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, a jemu nepřísluší "v detailech" taková rozhodnutí přezkoumávat (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z dotčených procesních pravidel, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole; věci, v nichž Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou povýtce výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Jelikož tomu tak v dané věci není, platí coby určující, že stěžovatelčiny námitky nevybočují z roviny práva podústavního.

Není rovněž bez významu, že v dané věci jde o částku 9 196 Kč, což implikuje její charakteristiku jako věci tzv. bagatelní, kdy úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Samozřejmým předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno typicky není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je zpravidla vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jak Ústavní soud zde zhusta zaznamenává, nelze takový přístup chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu byla proto ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru