Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1834/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkpetit/vady
žaloba/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1834.11.1
Datum podání21.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 79 odst.1, § 43 odst.2, § 79 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1834/11 ze dne 27. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2011, č. j. 25 Cdo 4466/2010-542, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 25 Co 148/2010-494, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 11. 2009, č. j. 8 C 1245/2003-410, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Okresní soud v Nymburce odmítl žalobu stěžovatele s tím, že i přes její doplnění (na opakované výzvy) trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, neboť z ní není zřejmé, na základě čeho se stěžovatel svého nároku domáhá, jak dospěl ke konkrétně žalovaným částkám a o co své nároky opírá; podrobně též zdůvodnil, proč nemohl přihlédnout k jeho podání, učiněnému formou přiloženého CD.

V potvrzujícím usnesení Krajský soud v Praze dospěl ke shodnému závěru; zhodnotil stěžovatelova podání (včetně doplňujících) i přes jejich obsáhlost jako zmatečné, postrádající logiku a obsahující skutečnosti, jež si vzájemně odporují, a to i tehdy, když oproti soudu prvního stupně k připojenému CD přihlížel.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. S podrobnými odkazy na vlastní judikaturu uzavřel, že hodnocení vad žaloby nižšími soudy bylo s ní zcela v souladu, pročež napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze mít z pohledu námitek vznesených v dovolání za zásadně významné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nesprávně hodnotily obsah jeho písemných podání a v jeho věci postupovaly "přepjatě formálně", neboť v žalobě výslovně uvedl, čeho se domáhá a vyhověl i požadavku na vylíčení rozhodujících skutečností, a to zejména předložením datového nosiče (CD). Tvrdí proto, že dostatečně vymezil předmět žaloby a i skutková tvrzení uvedl v takovém rozsahu, aby mohlo být ve věci meritorně rozhodnuto; je současně názoru, že jeho povinností nebylo "formulovat návrh výroku rozhodnutí", když tímto návrhem není soud vázán, a pakliže soud prvního stupně nabyl přesvědčení, že "nemůže formulovat výrok rozhodnutí na základě obsahu podání" a že "vymezení práv v petitu je nedostatečné", měl jej poučit i o tom, jak je třeba jeho opravu či doplnění provést. Stěžovatel má též za to, že výzvy soudu prvního stupně k doplnění podání nebyly "koncipovány jako řádné výzvy k uvedení toliko podstatných náležitostí žaloby ve smyslu § 79 o. s. ř.", ale soudem "byl nucen obhajovat své nároky z hlediska hmotněprávních předpokladů a jejich důvodnosti, byť tyto ... jsou verifikovatelné pouze při věcném projednání věci". Vadu řízení shledává stěžovatel posléze i v tom, že se soud prvního stupně v rozporu se zákonem nezabýval jeho doplněním žaloby učiněným formou přípisu s přiloženým CD, zatímco tato podání odvolací soud za doplnění odvolání, byť nedostatečné, považoval; v důsledku toho došlo i k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což činí tvrzením, že obecné soudy nesprávně, resp. "přepjatě formálně" odmítly jeho žalobu, a neprojednaly jí věcně.

Jde tedy o to, zda se stěžovatel domáhal svého práva "stanoveným způsobem", tj. - zde - v souladu s příslušnými procesními předpisy, anebo nikoli, jak uzavřely obecné soudy. Nesprávnost hodnocení obecných soudů způsobilá založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence vskutku je, neboť by ji bylo lze identifikovat s odepřením spravedlnosti.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž je výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity (jmenovitě ve vztahu k ustanovením § 79 odst. 1 a § 43 odst. 1, 2 o. s. ř.), za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli.

Shrnutí posuzované procesní situace, jak je předestřel dovolací soud, reflektuje standardní judikatorní principy náležitostí žaloby, resp. identifikaci jejích nedostatků, bezezbytku adekvátně, a ani jejich průmětu ve smyslu zjištění, že "ani po několikerém doplnění žaloby nebylo zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání žalovaných a jaká škoda měla v jeho důsledku žalobci vzniknout, resp. z jakých dílčích nároků se sestává celková jím požadovaná částka", a o které jednoznačně vymezené skutečnosti (oproti "několika skutkovým verzím") žalobce opírá svůj nárok na určení vlastnického práva k nemovitostem (příp. o jejich vyklizení), nelze upřít validitu; důsledky ve smyslu aplikace ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. jsou v dané věci obhajitelné. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde proto nejde.

Totéž platí i ve vztahu k námitce o porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť odlišné hodnocení datového nosiče odvolacím soudem má povahu toliko formální, očividně bez reálného dopadu do roviny "spravedlivého procesu".

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru