Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1830/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkUsnesení
neplatnost
Valná hromada
Akcie
Akciová společnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1830.14.1
Datum podání27.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 183i

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1830/14 ze dne 8. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem PRIME LEGAL, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2014 č. j. 29 Cdo 4381/2013-492, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011 č. j. 7 Cmo 28/2011-395 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2009 č. j. 48 Cm 46/2007-297, 48 Cm 41/2007, 43 Cm 7/2007, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2014 a doplněné podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o neplatnost usnesení mimořádné valné hromady společnosti Západočeská plynárenská, a. s., konané dne 8. 1. 2007.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 2. 11. 2009 usnesením č. j. 48 Cm 46/2007-297, 48 Cm 41/2007, 43 Cm 7/2007, Krajský soud v Plzni (dále jen "nalézací soud") zamítl žaloby vedené pod sp. zn. 48 Cm 46/2007, 48 Cm 41/2007 a 43 Cm 7/2007 na určení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti Západočeská plynárenská, a. s., se sídlem v Plzni, ze dne 8. 1. 2007, kterým bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů, které nebyly v majetku hlavního akcionáře, na hlavního akcionáře (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 7. 10. 2011 usnesením č. j. 7 Cmo 28/2011-395 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele a dalších navrhovatelů mimo jiné usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 11. 2009 č. j. 48 Cm 46/2007-297, 48 Cm 41/2007, 43 Cm 7/2007 ve výroku I potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Námitku odvolatelů o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolací soud neshledal opodstatněnou a ztotožnil se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Nepřisvědčil žádné z námitek odvolatelů a sdílel závěr nalézacího soudu, který tvrzenou protiprávnost, která by vedla k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neshledal. Hlavní akcionář aplikoval platnou právní úpravu, když požádal o svolání mimořádné valné hromady, která přijala zákonem dovolené a předvídané rozhodnutí.

Dne 20. 2. 2014 usnesením č. j. 29 Cdo 4381/2013-492 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele a dalších navrhovatelů proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2011 č. j. 7 Cmo 28/2011-395 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že dovolatelé mu k řešení nepředložili žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a v části III ústavní stížnosti opakoval své výše již uvedené tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

Právo na spravedlivý proces mělo být podle stěžovatele porušeno tím, že nalézací soud se nevypořádal s jeho zásadním tvrzením a argumentem, že "došlo ke zneužití většiny ve společnosti" jednáním hlavního akcionáře, který na napadené valné hromadě tvrdil hodnotu akcií společnosti, která naprosto neodpovídala realitě. Stěžovatel poukázal na nález ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277) a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, týkající se požadavků na odůvodňování soudních rozhodnutí, a uvedl, že nedostatečné odůvodnění je důvodem pro zrušení rozhodnutí Ústavním soudem. Odvolací soud ani soud dovolací toto pochybení nalézacího soudu nezhojily, v důsledku čehož jsou jejich rozhodnutí rovněž vadná.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval jeho poukazem na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 71/2001, ani jeho námitkami týkajícími se vady řízení. Jeho rozhodnutí označil za "do té míry nepředvídatelné, že je v rozporu s principem důvěry občana v právo, kterýžto princip je součástí komplexu formulujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR."

Zásah do základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny stěžovatel spatřoval v "naprosto nepřijatelném výkladu obecných soudů", které akceptovaly jednání hlavního akcionáře a jím poskytnuté protiplnění považovaly za přiměřené, čímž zvýhodnily vlastnické právo hlavního akcionáře na úkor vlastnického práva minoritních akcionářů.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení, že nesprávným právním posouzením věci obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho povinností, vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily; Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud toto pochybení mohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... . Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nalézací i odvolací soud se s námitkami stěžovatele, zejména s tvrzením, že "došlo ke zneužití většiny ve společnosti" jednáním hlavního akcionáře, dostatečně a přesvědčivým způsobem vyrovnaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Poukázaly zejména na skutečnost, že posouzení přiměřenosti výše protiplnění, jež bylo dle stěžovatele a dalších účastníků nepřiměřené, nemůže mít žádný význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení § 183i a násl. obch. zákoníku.

Lze tudíž shrnout, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavní soud neshledal zjevně opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny "naprosto nepřijatelným výkladem obecných soudů." Odlišný názor stěžovatele na způsob, jakým obecné soudy právně posoudily jeho věc, sám o sobě nemůže být jakýmkoliv relevantním důvodem pro takové tvrzení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru