Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 183/03Nález ÚS ze dne 14.09.2005Nezákonné provedení domovní prohlídky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 175/38 SbNU 399
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.183.03
Datum vyhlášení15.09.2005
Datum podání07.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 84, § 160 odst.2, § 160 odst.3, § 160 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005

N 175/38 SbNU 399

Nezákonné provedení domovní prohlídky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 14. září 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2002 sp. zn. 4 To 355/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 4 To 355/2002 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 4 To 355/2002 s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") sp. zn. 3 T 46/2002, který si pro účely posouzení věci vyžádal, zjistil, rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. 6. 2002 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona a podle § 187 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Současně mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že v období minimálně od měsíce listopadu roku 2000 do dne 4. 5. 2001, kdy byl v ranních hodinách zadržen přímo při výrobě metamfetaminu-pervitinu, převážně v rozestavěné chatě v chatové oblasti Praha-Lipence bez patřičného povolení vyráběl metamfetamin-pervitin, a to buď sám nebo s obžalovaným, resp. spoluodsouzeným M. K., nebo zadal samotnou výrobu spoluodsouzenému M. K., a to z prekurzoru efedrinu v celkovém minimálním množství 5 500 gramů, který získával od spoluodsouzených V. C. a J. R., a dalších chemikálií, které převážně kupoval v Praze na ulici K. K. č. 18 v prodejně V., přičemž metamfetamin-pervitin takto vyráběl s výtěžností 70 % množství efedrinu, kdy část takto vyrobeného metamfetaminu-pervitinu dodával zpět spoluodsouzeným V. C. a J. R. a část prodal dalším uživatelům sám, a to doposud neustanoveným osobám, a dále že od přesně nezjištěné doby do dne 4. 5. 2001 v rozestavěné chatě v chatové oblasti Praha-Lipence měl u sebe samonabíjecí pistoli zn. CZ, model 45, ráže 6,35, s 5 kusy nábojů 6,35 mm Browning a 6 kusy nábojů do lovecké kulové zbraně, přičemž tato zbraň podléhala dle zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), registraci a stěžovatel nebyl veden v evidenci držitelů zbraní, takže nebyl oprávněn k jejímu držení.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně pak bylo odvolání stěžovatele (a ostatních spoluodsouzených) podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatel byl až do 26. 10. 2000 ve výkonu trestu odnětí svobody, tento závěr je však nesprávný, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2000 sp. zn. Pp 129/2000 byl skutečně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem téhož soudu sp. zn. 3 T 103/95. Z odůvodnění uvedeného usnesení je však zřejmé, že rozsudkem ze dne 29. 3. 1996 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. 8 To 349/96 byl odsouzen jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jednak k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, posléze v téže věci byl odsouzen rozsudkem ze dne 15. 10. 1999 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000 sp. zn. 61 To 71/2000 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let za současného zrušení výroku o trestu v trvání 6 měsíců z prvně citovaného rozhodnutí. V uvedené trestní věci byl stěžovatel dle svého vyjádření vzat do vazby dne 7. 2. 1995, počínaje dnem 26. 9. 1996 byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl propuštěn dne 6. 10. 1996. O podmíněném propuštění pak Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval s ohledem na vykonanou část trestu se zápočtem vazby až v měsíci říjnu 2000. Uvedená chyba má podle stěžovatele vliv nejen na skutkové zjištění doby, kdy se měl trestné činnosti dopouštět, ale především na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání při rozhodování o trestu, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že skutečnost, že se měl posuzované trestné činnosti dopustit bezprostředně po propuštění z výkonu předchozího trestu, ovlivnila úvahu soudu o výměře ukládaného trestu.

Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká rovněž to, že se před vydáním příkazů k provedení domovních prohlídek rozestavěného objektu chaty a dřevěné chatky v Praze-Lipencích a bytu v J. ulici č. 32 v Praze 7 nezabývaly vlastnickými vztahy, přičemž příslušní vlastníci nebyli vyrozuměni o prováděných úkonech, takže nebyla respektována práva plynoucí z jejich procesního postavení. Dále stěžovatel poukazuje na to, že bylo upuštěno od předběžného výslechu ve smyslu § 84 trestního řádu s tím, že věc nesnesla odkladu, avšak s tímto závěrem se dle jeho názoru ztotožnit nelze. Domovní prohlídky totiž byly nařízeny rozhodnutím soudu ze dne 27. 4. 2001, stěžovatel byl zadržen na místě samém dne 4. 5. 2001 v 1.16 hodin a k provedení první z prohlídek bylo přistoupeno až v 3.45 hodin, prohlídky pak probíhaly do 11.00 hodin. V souvislosti s tím stěžovatel tvrdí, že zde byl časový prostor pro sdělení obvinění, takže (zřejmě) mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu, neboť mu v důsledku daného postupu byla upřena přítomnost obhájce při domovních prohlídkách. Stěžovatel také upozorňuje, že v řízení před soudem byly promítnuty videozáznamy z domovních prohlídek, časové údaje na nich uvedené neodpovídaly časovým údajům v protokolech, zejména o prohlídce rozestavěného objektu v chatové oblasti Lipence. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením § 89 odst. 3 trestního řádu, jestliže k daným úkonům při dokazování přihlížely; totéž platí i pro důkazy, které na výsledky domovních prohlídek věcně a obsahově navazují (konkrétně expertizy provedené Kriminalistickým ústavem v Praze z oboru chemické expertizy a počítačové techniky). Při vyloučení těchto - dle stěžovatele "absolutně neúčinných" - důkazů by se soud nutně řídil jinými úvahami, než kterými se řídil, a musel by i dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která ve svém rozhodnutí učinil, což by mělo zásadní vliv i na právní kvalifikaci jednání stěžovatele a délku ukládaného trestu. Stěžovatel v návaznosti na to městskému soudu vytýká, že se v tomto směru uplatněnou námitkou dostatečně nezabýval, a krajskému soudu pak, že se jí nezabýval vůbec. V důsledku tohoto postupu mělo dojít k porušení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu, a tím i čl. 8 odst. 2 Listiny.

Konečně mělo být dle stěžovatele postupem orgánů činných v přípravném řízení porušeno ustanovení § 2 odst. 5 věty třetí trestního řádu, neboť do trestního spisu byly zařazeny úřední záznamy, které obsahují reprodukci zaznamenaného hovoru, resp. vysvětlující komentář k údajnému obsahu rozhovoru; ty sice nebyly předmětem dokazování v průběhu hlavního líčení, jejich obsah byl však státním zástupcem v plném rozsahu převzat do obžaloby a městský soud z nich de facto při interpretaci vycházel, když v odůvodnění svého rozsudku odkázal na podrobný rozbor obsažený v obžalobě. Odůvodnění rozsudku je v důsledku toho dle stěžovatele v rozporu s § 125 odst. 1 trestního řádu; postup soudu pak není v souladu se současnou právní úpravou, neboť ta nezná institut "předběžného posuzování důkazů", a tak není v pravomoci kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení provádět dle vlastních kritérií předběžnou selekci shromážděných důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují předem zvolenou skutkovou verzi. Orgány činné v přípravném řízení eliminovaly ty hovory, které potvrzovaly stěžovatelovu obhajobu, poté zbývající důkazy interpretovaly způsobem, který soud prvního stupně v konečné fázi akceptoval. Kromě toho daná interpretace obsahuje nejen subjektivní hodnocení jednotlivých odposlechů, ale i hodnocení věcně vadné, což lze dokumentovat na konkrétním případě rozhovoru mezi ním a spoluodsouzeným C. ze dne 28. 2. 2001 týkajícího se problému záměny toluenu a acetonu. Ani s touto námitkou se odvolací soud nevypořádal, čímž potvrdil vadný procesní postup soudu prvního stupně. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc krajskému soudu přikázal k dalšímu řízení se závazným právním názorem.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Předseda senátu Krajského soudu v Brně uvedl, že se k problematice ústavní stížnosti nemůže vyjádřit, neboť jde o kolektivní rozhodnutí celého senátu, přičemž soud svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil ve svém rozhodnutí, které bylo odůvodněno a lze z něho zjistit závěry, které soud vedly k tomu, že odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto. Krajské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní stížnost obsahuje tři hlavní skupiny námitek. První se týká skutkového zjištění soudu o tom, od jakého data se stěžovatel nalézal na svobodě, druhá pak domovní prohlídky a použití důkazů s ní souvisejících, v případě třetí jde o nakládání s odposlechy telefonních hovorů a jejich hodnocení jako důkazů. Z hlediska ústavnosti se prima facie jako zásadní jeví stěžovatelova argumentace uplatněná v rámci druhé námitky, tj. že domovní prohlídka v rozestavěném objektu a v chatě v Praze-Lipencích, příp. v bytě v J. ulici č. 32 v Praze 7, byla provedena v rozporu se zákonem, neboť nebylo přistoupeno k předchozímu výslechu stěžovatele dle § 84 trestního řádu, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, příp. že postup policie byl v rozporu s ustanovením § 160 odst. 2 a 3 trestního řádu, neboť se u daných domovních prohlídek nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon.

Jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se přitom nejen se všemi důkazními návrhy, ale rovněž s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti; pakliže tak neučiní, založí tím nejen nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, ale zpravidla také jejich protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody tohoto kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109).

Z "odůvodnění odvolání obžalovaného" ze dne 6. 8. 2002 (viz str. 3 a 4) je patrno, že stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnil tytéž námitky, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, na ně nereagoval, pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně s tím, že se s jeho závěrem zcela ztotožňuje (viz str. 12, kde se uvádí: "soud prvního stupně reaguje i na otázku týkající se potřebnosti výslechu příslušných osob před provedením domovní prohlídky či na upozornění majitelů předmětných bytů a nemovitostí předtím, než byla domovní prohlídka provedena"). Jak je však patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud se danou otázkou adekvátním způsobem nezabýval, když pouze v obecné rovině konstatoval, že všechny důkazy, včetně domovních prohlídek, byly provedeny v souladu s trestním řádem, například v chatě v Lipencích, protože nebylo možné včas ani ověřit vlastnictví pozemků či nemovitostí na nich stojících (viz str. 56 rozsudku). Již tento postup Krajského soudu v Brně je, dle názoru Ústavního soudu, důvodem pro kasaci jeho rozsudku.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel předložil v principu ucelenou argumentaci, na jejímž základě zpochybnil zákonnost v řízení provedených důkazů, a to v souvislosti s údajně nezákonně provedenými domovními prohlídkami. Jedná se nepochybně o námitky závažné jak z hlediska formálního, neboť se týkají podstatné vady předmětného trestního řízení (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P.: Trestní právo procesní, C. H. BECK, 2. přepracované vydání, 2003, str. 409) vzniklé v důsledku případně protiústavního zásahu do práv a svobod stěžovatele (srov. čl. 7 a čl. 12 Listiny), tak i z hlediska materiálního. Ze soudního spisu sp. zn. 3 T 46/2002 bylo totiž zjištěno, že dne 27. 4. 2001 vydal Městský soud v Brně pod sp. zn. 7 Nt 1531/2001 příkaz k domovní prohlídce výše uvedeného bytu (č. l. 635 a 636) a pod sp. zn. 7 Nt 1530/2001 i zmíněných objektů rozestavěné chaty a zahradní chatky (č. l. 663 a 664). Jak plyne z protokolu o zadržení podezřelé osoby, stěžovatel byl zadržen dne 4. 5. 2001 v 1.16 hod. v Praze-Lipencích (č. l. 685). Z protokolu o provedení domovní prohlídky rozestavěného objektu chaty (č. l. 672) je zřejmé, že s touto prohlídkou bylo započato téhož dne ve 3.45 hod., stěžovatel se prohlídky účastnil a předchozí výslech podle § 84 trestního řádu nebyl proveden "z důvodu nebezpečí z prodlení". Stejné okolnosti provázely jak prohlídku dřevěné zahradní chatky, započatou v 4.45 hod. (viz č. l. 665), tak i prohlídku předmětného bytu, započatou v 7.30 hod. (viz č. l. 637). Jestliže byl tedy stěžovatel zadržen více jak dvě hodiny před provedením první prohlídky přímo na místě, kde byla prohlídka prováděna, je zřejmé, že okamžité realizaci předběžného výslechu stěžovatele nemohla bránit jeho nepřítomnost. V úvahu připadající možnost, že v provedení výslechu bránilo, že stěžovatel byl pod vlivem omamných látek (toto ostatně sám vypověděl u hlavního líčení - viz č. l. 2403), nemá oporu ve spise, naopak se stěžovatelem bylo policejním orgánem zřejmě jednáno jako s osobou příčetnou, neboť mohl být přítomen u domovních prohlídek, podepisovat příslušné protokoly či rozhodovat o tom, zda podá proti postupu policejního orgánu stížnost. Stručně řečeno, z příslušného spisového materiálu není zřejmé, proč věc (domovní prohlídka) nesnesla odkladu, resp. proč výslech nebylo možno provést okamžitě, přičemž konstatování, že zde existovalo "nebezpečí z prodlení", evidentně nepostačuje, neboť je pouze parafrází textu příslušného zákonného ustanovení.

Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy se rovněž řádně nezabývaly otázkou, zda se v případě provedených domovních prohlídek jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, tedy otázkou zákonnosti postupu policejního orgánu, ačkoliv stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení měly dostatek poznatků i dostatečný časový prostor pro vypracování sdělení obvinění. Přitom jde i v tomto případě o námitku relevantní, neboť může mít rovněž vliv na zákonnost provedených domovních prohlídek, příp. i dalších úkonů orgánů činných v trestním řízení, a tedy i na zákonnost (příp. použitelnost) příslušných důkazů. Zbývá dodat, že nyní zmíněná otázka úzce souvisí s otázkou výše pojednávanou a obecné soudy se jí měly zabývat v logickém sledu jako první.

Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká orgánům činným v trestním řízení, že se dostatečně nezabývaly vlastnickými vztahy k prohlídkou dotčeným objektům, s touto námitkou se již vypořádal Městský soud v Brně, když uvedl, že k tomu nebyl dostatečný časový prostor. Byť se s tímto názorem Ústavní soud neztotožňuje, nemá v daném ohledu za to, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, protože nebylo ničím zpochybněno, že stěžovatel byl uživatelem daných prostor a tedy i osobou, která byla způsobilá k dobrovolnému vydání věci ve smyslu § 84 trestního řádu a do jejíhož ústavně zaručeného práva (čl. 7 odst. 1 Listiny) mohlo být domovní prohlídkou v prvé řadě zasaženo.

Další námitka, již stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, se týká skutkového závěru soudu prvního stupně ohledně data, od kterého se stěžovatel nalézal na svobodě. Jak totiž plyne z jeho rozsudku, soud v tomto ohledu vycházel z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2000 sp. zn. Pp 129/2000, kterým mělo být rozhodnuto o podmíněném propuštění stěžovatele na svobodu (str. 3 a 64 rozsudku). Jde-li o rozhodnutí soudu odvolacího, je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze tvrdil, že pro takový závěr neexistuje žádný podklad, aniž by tuto svou argumentaci blíže rozvedl, jak posléze učinil v ústavní stížnosti, což zřejmě vedlo Krajský soud v Brně k tomu, že poté, co ověřil existenci výše citovaného usnesení, se touto námitkou již blíže nezabýval. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů, bylo by v zásadě v rozporu s jeho postavením, aby pro účely trestního řízení přezkoumával správnost skutkových zjištění těchto soudů, tato svými vlastními zjištěními nahrazoval či doplňoval a následně z takto zjištěného skutkového stavu sám vyvozoval právní závěry, jak by se stalo, pokud by provedl dokazování ohledně data, od jakého byl stěžovatel na svobodě, a následně posuzoval dopad příslušného závěru na právní posouzení věci. Proto bude nutné, aby Krajský soud v Brně danou otázku znovu posoudil, a to zejména z hlediska výše trestu, jenž byl soudem prvního stupně stěžovateli uložen.

Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které měly v podstatě manipulovat s důkazy, když do spisu nezařadily přepisy záznamů telekomunikačního provozu svědčící o jeho nevině, a dále pak proti postupu soudu prvního stupně při hodnocení těchto důkazů s tím, že odůvodnění rozsudku odporuje § 125 odst. 1 trestního řádu. Jak patrno z odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, stejné námitky uplatnil stěžovatel již v rámci daného opravného prostředku, nicméně odvolací soud se těmito nezabýval. K tomu je třeba připojit, že není povinností orgánů činných v trestním řízení zařadit do trestního spisu všechny záznamy telekomunikačního provozu, ale jen ty, jež obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (§ 88 odst. 4, 5 trestního řádu). Bylo by samozřejmě v rozporu s účelem trestního řádu (§ 1) a zásadami trestního řízení (§ 2 trestního řádu), pokud by v přípravném řízení byly z okruhu důkazů vyloučeny ty, jež svědčí ve prospěch osoby trestně stíhané, z čehož plyne povinnost soudu, je-li taková skutečnost namítána, se jí důsledně zabývat. V posuzované věci je přitom otázkou, zda existují nějaké konkrétní okolnosti, jež by takovémuto postupu nasvědčovaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že absentující záznamy mají dokládat, že se zabýval obchodováním s různým zbožím, žádné konkrétní údaje však neuvádí a důvody, proč soud prvního stupně příslušnou argumentaci stěžovatele týkající se jeho údajného obchodování s různým zbožím, jímž stěžovatel vysvětloval obsah odposlouchávaných telefonních hovorů, odmítl, jsou zcela zřejmé z jeho rozhodnutí. Ústavní soud se však správností těchto závěrů zabývat nemůže již jen z toho důvodu, že celý proces hodnocení důkazů - v důsledku použití zpochybněných důkazů - je, jak bylo uvedeno výše, vadný. Dále je třeba uvést, že nelze považovat za nepřípustné, pokud policejní orgán, resp. obžaloba jako jedna ze stran soudního procesu, argumentuje konkrétními důkazy, přičemž provede i jejich interpretaci. Konečné hodnocení důkazů zůstává na příslušném soudu, jenž se může, ale i nemusí, s takovou interpretací ztotožnit. Je však třeba, aby své závěry zdůvodnil v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu. Proto je nyní na odvolacím soudu, aby posoudil, zda v tomto ohledu je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečné. Pakliže stěžovatel poukazoval na to, jak orgány činné v trestním řízení ten který záznam telekomunikačního provozu interpretovaly, resp. jako důkaz hodnotily, Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že hodnocení důkazů je věcí soudů obecných, přičemž Ústavní soud do daného procesu je oprávněn zasahovat jen ve zcela výjimečných případech; za nastalé procesní situace je však vyloučeno, aby se Ústavní soud jakkoliv pouštěl do posuzování důvodnosti dané námitky, neboť by tím nepřípustně zasahoval do rozhodovací činnosti soudů obecných.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se uvedený soud řádně nevypořádal s relevantními námitkami stěžovatele uplatněnými v příslušném opravném prostředku, a tak jeho rozhodnutí vykazuje prvky libovůle v soudním rozhodování. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 4 To 355/2002, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

S výrokem a s částí odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 183/03 nesouhlasím a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko.

I.

Lze připustit, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 4 To 355/2002 trpí určitými formálními nedostatky, zejména málo podrobným odůvodněním toho, jak se soud vypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu trestního řízení a v podaném odvolání. Domnívám se však, že ani tento eventuální nedostatek není v kontextu celého trestního řízení natolik závažný, aby jej bylo nutno hodnotit jako protiústavní zásah do práv a svobod stěžovatele. Nikoliv každé, třeba i drobné formální pochybení orgánů činných v trestním řízení, je možno chápat jako důvod pro zásah Ústavního soudu. V daném případě, podle mého názoru, ani tento eventuální nedostatek nelze hodnotit jako vážné ohrožení spravedlivého procesu a není způsobilý vzbudit pochybnosti o věcné správnosti a zákonnosti meritorního rozhodnutí soudu o vině a trestu stěžovatele.

II.

Základní námitka, uváděná stěžovatelem a akcentovaná nálezem Ústavního soudu jako hlavní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, se týká nedostatečného zdůvodnění neodkladnosti domovních prohlídek provedených v bytě stěžovatele a v rozestavěné chatě v Praze-Lipencích dne 4. května 2001. Podle mého názoru při posuzování tohoto problému je třeba se zabývat dvěma otázkami.

První, a podle mého názoru rozhodující otázkou je, zda byly splněny věcné důvody pro provedení úkonu jako neodkladného. Domnívám se, že v posuzovaném případě tyto podmínky byly dány. Důvodem pro tento závěr je především charakter vyšetřované drogové trestné činnosti, totiž její organizovanost, spolupachatelství nebo jiné formy trestné součinnosti skupiny osmi pachatelů, dlouhodobé pokračování v trestné činnosti a její značný rozsah. Pachatelé spolu byli spojeni četnými kontakty, udržovali komunikaci často měněnými mobilními telefony, někteří z nich měli předchozí kriminální zkušenosti z páchání trestné činnosti a z jejího vyšetřování. Obecná kriminalistická zkušenost ukazuje, že úspěšnost policejního vyšetřování je v takových případech podmíněna mj. překvapivostí tzv. prvního zásahu a znemožněním vzájemného varování mezi spolupachateli. U tohoto druhu trestné činnosti je třeba v zájmu efektivity trestního postihu ponechat policejním orgánům jistý prostor pro uplatnění kriminalistickotaktických postupů, mezi něž je třeba zařadit i využití institutu neodkladných úkonů, jejichž realizace připouští časové odsunutí některých formálních procesních úkonů na pozdější dobu. O tom, že v trestněprocesní teorii a posléze i v legislativě se prosadilo uznání nezbytnosti tohoto "manévrovacího prostoru" policie, svědčí např. nově zavedený procesní institut dočasného odložení trestního stíhání podle § 159b trestního řádu; v době provádění zmíněných domovních prohlídek sice ještě toto novelizované ustanovení nebylo v platnosti, ale racionální důvody této nové zákonné úpravy je možno přiměřeně použít i pro posouzení neodkladnosti úkonů v daném případě.

Druhou otázkou je, nakolik přísně je třeba vyžadovat, aby úsudek orgánu činného v trestním řízení o neodkladnosti úkonu byl slovně odůvodněn v písemných materiálech (v trestním spise). Uznávám, že jisté zdůvodnění tohoto úsudku je potřebné, protože to zaručuje transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost procesními stranami. Ostatně dnešní znění § 160 odst. 4, 3. věta trestního řádu dokonce vyžaduje, aby v protokolu o provedení neodkladného úkonu byl důvod neodkladnosti uveden. K tomu je ovšem třeba dodat, že toto ustanovení bylo zavedeno novelou trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.) účinnou až od 1. 1. 2002, tedy později, než byly prováděny domovní prohlídky v posuzované věci.

Navíc se domnívám, že nároky na preciznost a detailnost tohoto slovního zdůvodnění nemohou být přílišné. Posouzení neodkladnosti je mimořádně silně ovlivněno různými situačními okolnostmi případu a informace o důvodech neodkladnosti není a často ani nemůže být vyčerpávajícím způsobem obsažena jen v důkazním materiálu, nýbrž vyplývá i z různých neformálních zdrojů informací, jako jsou policejní evidence, výsledky operativně pátrací činnosti z bezprostředního pozorování situace na místě činu, z pozorování chování obviněného v průběhu vyšetřování apod. Nadměrné formalizování této počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. I když tedy lze zásadně souhlasit se závěrem vysloveným v odůvodnění nálezu, že pouhá parafráze textu zákonného ustanovení o existenci nebezpečí z prodlení není dostatečným zdůvodněním, domnívám se, že absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny.

Je třeba vzít v úvahu i to, že posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí (nevydává se o tom žádné usnesení), nýbrž jde pouze o neformální procesní opatření pořádkové povahy, svým významem nesrovnatelné s meritorním rozhodováním ve věci. Tam, kde by takové opatření mohlo vést k závažnějším následkům pro obviněného, lze zpravidla zajistit ochranu jeho práv dostatečnými procesními instrumenty (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem podle § 157a trestního řádu, řádné opravné prostředky apod.).

Domnívám se, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přikročí, měl by k rušení následných meritorních trestních rozhodnutí přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní dimenze a která by měla být důvodem pro rušení meritorního rozhodnutí.

III.

Domnívám se, že Ústavní soud měl uvážit i to, že stěžovatel nevyužil v průběhu trestního řízení všechny procesní prostředky, které mu trestní řád poskytuje k jeho obhajobě a k uplatnění námitek uvedených v ústavní stížnosti.

V průběhu přípravného řízení mohl své námitky k procesnímu postupu a k dokazování uplatnit především v rámci své výpovědi, což však neučinil a při výsleších v přípravném řízení ve dnech 4. 5. 2001, 6. 6. 2001 a 21. 6. 2001, konaných vždy za přítomnosti obhájce odmítl vypovídat (viz č. l. 727, 730, 731 spisu Městského soudu Brno sp. zn. 3 T 46/2002). K takovému postupu je obviněný samozřejmě oprávněn (čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, § 92 odst. 2 trestního řádu), musí však počítat s tím, že dodatečné vznášení námitek až v soudním řízení nebo až v ústavní stížnosti může být hodnoceno jako účelové a málo věrohodné.

Jak bylo již zmíněno, stěžovatel nevyužil ani své zákonné možnosti vznést námitky proti postupu policejního orgánu u státního zástupce.

IV.

Nesouhlasím s námitkami stěžovatele, spatřujícího důvod pro nepoužitelnost výsledků domovních prohlídek v té skutečnosti, že nebyl proveden jeho předchozí výslech podle § 84 trestního řádu.

Je pravdou, že zdůvodnění toho, proč bylo upuštěno od jeho výslechu, obsažené v protokolu o provedení domovní prohlídky ("výslech nebyl proveden z důvodu nebezpečí z prodlení" - č. l. 637 spisu) je velmi lakonické a nevyhovuje požadavku dostatečné transparentnosti; ani v soudním řízení nebyl tento nedostatek odstraněn. Tuto chybu je namístě vytknout, avšak nelze ji, podle mého názoru, kvalifikovat jako porušení ústavních práv stěžovatele a zdůvodnit jí zrušení napadeného meritorního rozhodnutí.

Jsem přesvědčen o tom, že v daném případě byly věcné důvody pro upuštění od předchozího výslechu podle druhé věty § 84 trestního řádu dány. Mé argumenty svědčící pro neodkladnost úkonu jsem uvedl již shora v části II. tohoto odlišného stanoviska. Oporu pro stanovisko, že výslech nebylo možno provést okamžitě, lze podle mého mínění spatřovat i ve skutečnosti, že stěžovatel byl v době domovní prohlídky pod vlivem drog, jak sám vypověděl u hlavního líčení (č. l. 2403 trestního spisu).

Samotné nedostatečné zdůvodnění, proč nebyl proveden předchozí výslech, není podle mého názoru postačujícím důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Je všeobecně uznáváno, že absolutní neúčinnost důkazu nezpůsobuje každé procesní pochybení, nýbrž že musí jít o pochybení závažné, které by mohlo vést k chybnému zjištění skutkového stavu.

Z textu zákona lze dovodit, že zákonným smyslem ustanovení § 84 trestního řádu o předchozím výslechu je především docílit dobrovolné vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k nařízení prohlídky. Domnívám se, že toto ustanovení je v zákoně nevhodně formulováno, což navozuje mylnou představu, že jde o výslech obviněného nebo svědka ve smyslu § 91 nebo § 97 trestního řádu. Ve skutečnosti však smyslem tohoto úkonu není získat výpověď - k tomuto účelu slouží jiné procesní instituty. Proto také všechny mně známé zahraniční trestní řády, pokud se tím vůbec zabývají, nemluví o předchozím výslechu, nýbrž o vyzvání osoby k dobrovolnému vydání hledané věci (srov. např. čl. 224 § 1 polského trestního řádu). Většina zahraničních trestních řádů dokonce nepožaduje ani předchozí výslech ani výzvu k vydání věci - viz např. trestní řád Německa, Francie, Švédska. Zmínku o fakultativním předchozím výslechu obsahuje pouze rakouský trestní řád (§ 140 odst. 1), který z něj připouští řadu výjimek, zejména v případech nebezpečí z prodlení. Všechny tyto zahraniční úpravy odrážejí obecnou zkušenost, že ani předchozí výslech či výzva k vydání věci a dokonce ani eventuální uposlechnutí této výzvy stejně v naprosté většině případů nevedou k upuštění od výkonu domovní prohlídky, protože lze zpravidla důvodně očekávat, že v obydlí se nacházejí i další hledané věci a stopy.

Ani v tomto posuzovaném případě si nelze reálně představit, že by provedení výslechu stěžovatele bylo způsobilé odvrátit domovní prohlídku, uvážíme-li, že stěžovatel byl podezřelý z dlouhodobé výroby omamných látek, že se jednalo o velké množství hledaných (a posléze skutečně nalezených) přístrojů, surovin a hotových výrobků, že věci se nacházely v řadě prostor na utajovaných místech apod. Provedení prohlídek bez předchozího výslechu zde nevedlo k žádným jiným výsledkům než k těm, jaké by byly dosaženy prohlídkou s předchozím výslechem - na tom by nemohlo nic podstatného změnit ani případné vydání věcí, ani přítomnost obhájce při prohlídce.

V.

Pro úplnost dodávám, že i další námitky uváděné v ústavní stížnosti (údajně nespravedlivá výměra trestu způsobená prý chybně stanovenou dobou propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, údajně nesprávné posouzení důkazní hodnoty odposlechů telefonních hovorů) pokládám za zcela neopodstatněné. Protože však nález, k němuž zaujímám odchylné stanovisko, nezakládá svůj výrok na oprávněnosti těchto námitek, nepokládám za potřebné své stanovisko k těmto dalším námitkám blíže rozvádět.

Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížnost stěžovatele J. P. měla být zcela zamítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru