Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1826/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /práv... více
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
Správní řízení
finanční orgány
Clo
celní záruka
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1826.10.1
Datum podání24.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

500/2004 Sb., § 36 odst.3, § 4 odst.3, § 46 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1826/10 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MERKUR KEY, a. s., se sídlem Praha 3, Havlíčkovo nám. 189/2, IČ 25337025, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem v Praze 4, Nad Zátiším 22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2010 č. j. 2 Afs 107/2008-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2008 č. j. 11 Ca 297/2007-73 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 18. 9. 2007 č. j. 25/58 398/2007-253, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že v její věci správní orgány (při dokazování) nepostupovaly způsobem, který stanoví právní řád, čímž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že správní soudy na tuto skutečnost adekvátně nereagovaly, a proto že porušily (zřejmě) čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozhodnutím Ministerstva financí bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "GŘC") ze dne 18. 5. 2007 zn. 2007/1575/30/A, kterým GŘC stěžovatelce zrušilo povolení poskytovat ručení k individuálnímu zajištění celního dluhu formou záručních dokladů. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka "správní" žalobou, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti němu stěžovatelka brojila kasační stížností, ta však byla shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též jen "NSS") zamítnuta.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně líčí průběh správního řízení, přičemž namítá, že součástí správního spisu byla pouze Zpráva o provedení finanční analýzy, týkající se finanční (ne)stability stěžovatelky, nikoliv analýza samotná, přičemž z této zprávy není patrno, na základě jakých kritérií GŘC k příslušným závěrům dospělo, a tak se nemohla proti ní účinně bránit. Současně poukázala na to, že GŘC vysvětlila, proč k výzvě celního úřadu neuhradila určitou částku daně, přičemž poukázala na vysokou hodnotu svého majetku, k němuž celní úřad zřídil zástavní právo. Namítla porušení § 36 odst. 3 a § 4 odst. 3 správního řádu, neboť se její pracovník sice (dva dny) před vydáním správního rozhodnutí dostavil na GŘC, avšak jen za účelem nahlédnutí do spisu, přičemž o tom, že dokazování bylo ukončeno a že se může vyjádřit k podkladům, případně požadovat jejich doplnění, nebyla předem informována; stejně tak nebyla seznámena s tím, jak se GŘC vypořádalo s připomínkami uvedenými v přípise ze dne 20. 4. 2007. Svého práva na vyjádření se stěžovatelka - dle svých slov - nevzdala, pouze se na místě nevyjádřila. Ministerstvu financí pak stěžovatelka vytýká, že dané pochybení nenapravilo. Dále stěžovatelka shrnuje důvody, pro které byla její žaloba městským soudem zamítnuta, a podrobně uvádí, co bylo obsahem její kasační stížnosti a jak se NSS s jejími námitkami vypořádal. Upozorňuje, že i kdyby zmíněná Zpráva o provedení finanční analýzy obsahovala dostatek údajů, aby se k ní mohla vyjádřit, nemohla to stihnout ve lhůtě "ihned nyní" (míněno při nahlížení do spisu). Dále pak namítá, že se NSS nevypořádal s její námitkou, že není zřejmé, jak GŘC z předmětné zprávy dospělo k tomu, že (stěžovatelka) již nesplňuje podmínky, na jejichž základě bylo rozhodnutí o povolení vydáno, tj. že její finanční situace není taková, aby mohla splnit každý celní dluh, za který se zaručila. Zpochybňuje závěry NSS, že u finanční analýzy jde o "souhrn jednotlivých úkonů a jejich analytického zpracování", a její předložení, jak stěžovatelka ve správním řízení požadovala, tak nebylo možné. Poukazuje na dřívější postup celních orgánů, které jí v jiné věci zaslalo kopii závěrů a doporučení z finanční analýzy, včetně příloh, kterou tvořil přehled vybraných údajů z účetních výkazů, výpočet poměrových ukazatelů, stanovení ratingu důvěryhodnosti, z čehož bylo možno zjistit, jak k příslušným výsledkům celní orgán dospěl. Dále pak stěžovatelka upozorňuje, že poté, co již byla finanční analýza provedena, resp. vyhotovena (tj. 4. 6. 2006), GŘC vydalo rozhodnutí, kterým jí bylo povoleno poskytovat ručení. Takový postup je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka NSS rovněž vytýká, že nepřihlédl k ustanovení § 4 odst. 3 správního řádu, když věc posuzoval z hlediska § 36 odst. 3 správního řádu (resp. když posuzoval otázku vyjádření se k podkladům rozhodnutí - viz výše), a tvrdí, že připravit se na vyjádření k podkladům pro rozhodnutí je velmi důležité, aby účastník řízení mohl hájit svá práva. Celní orgán měl proto postupovat podle § 39 odst. 1 správního řádu. V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že GŘC neprovádělo žádné dokazování, a vzhledem k tomu, že podkladem pro rozhodnutí jsou důkazy, nikoliv důkazní prostředky, nevyzvalo ji GŘC k tomu, aby se vyjádřila k podkladům pro vydání rozhodnutí, ale aby se vyjádřila k důkazním prostředkům.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dané správní řízení bylo zahájeno také z důvodu pochybností, že celní orgány evidují vůči ní splatný a z titulu ručení neuhrazený celní dluh. GŘC však zdůvodnila, proč daný dluh nebyl uhrazen, načež líčí průběh dané kauzy, v níž rozhodoval také Ústavní soud, a to nálezem ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 2345/07. Upozorňuje, že na tento nález a na další skutečnosti související s údajným neuhrazeným dluhem poukázala v řízení o kasační stížnosti. NSS k tomu uvedl, že nebylo tvrzeno a že ani není známo, zda byla rozhodnutí celních orgánů ve věci výzvy k uhrazení nedoplatku skutečně "odklizena". Za podstatné NSS však považoval, že výzva k zaplacení dluhu nebyla ve správním řízení použita jako podkladové rozhodnutí, ale jednalo se o jeden z podkladů - důkazních prostředků, z nichž celní orgány vycházely, resp. o důkaz o existenci pohledávky, jenž byl vyhodnocen v kontextu stěžovatelčina chování, kdy stěžovatelka v souvislosti s vymáháním předmětného dluhu argumentovala tím, že jí hrozí nenahraditelná újma. Pokud by byla zmíněná výzva zrušena, pak tato skutečnost může být důvodem pro iniciaci obnovy řízení dle správního řádu, nikoliv však o důvod zakládající nezákonnost vydaných správních rozhodnutí. Dle stěžovatelky zde tak ovšem zůstává jen jeden důkaz, o který je opřeno rozhodnutí GŘC, přičemž je zřejmé, že jde o důvod druhotný; finanční analýza je totiž pouze jedním z podkladů, ze kterých právní útvary celní správy vycházejí při svém rozhodování, a proto nemusí být její závěr rozhodující, jak GŘC samo uvedlo.

Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ministerstvo financí se postavení vedlejšího účastníka (omisivně) vzdalo. Nejvyšší správní soud uvedl, že ústavní stížnost je mechanickým opakováním argumentace použité ve správní žalobě, již považuje za málo srozumitelnou, za kompilaci popisu předcházejícího řízení bez konkrétního vyústění ve smyslu porušení konkrétních norem podústavního či ústavního práva, resp. označuje právní argumentaci za "reziduální". Dále upozornil, že námitku, že ze závěru o finanční nestabilitě nerezultuje bez dalšího závěr o neschopnosti dostát závazkům z celních dluhů, uplatnila stěžovatelka až v kasační stížnosti, což platí i pro námitku, že ve dvou správních řízeních bylo rozhodnuto rozdílně, přičemž poukázal na princip subsidiarity s tím, že tyto námitky by Ústavní soud meritorně neměl projednávat. K námitce "překvapivého" postupu celního orgánu NSS s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka jeho argumentaci "překrucuje". Jde-li o námitku, že nebylo prováděno dokazování a stěžovatelka tak nemohla být seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí, ale jen s důkazními prostředky, NSS poznamenal, že stěžovatelka se evidentně snaží nalézat rozdíly mezi "podklady pro rozhodnutí" a "důkazními prostředky", a i když uvedená slovní spojení nejsou homonymní, racionalita dané argumentace mu uniká. V souvislosti se stěžovatelčinou argumentací replikou ze dne 30. 7. 2008 Nejvyšší soud uvedl, že se zde obsáhle konstatuje obsah uvedeného podání, jakož i to, jak se s ní vypořádal Nejvyšší správní soud, znovu se opakuje geneze celé věci včetně skutečností, které nastaly až po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by bylo uvedeno, jakého konkrétního pochybení se NSS měl dopustit. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud zaslal vyjádření NSS stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka dané možnosti využila a ve své replice zopakovala průběh řízení před celními orgány a svou argumentaci týkající se zmíněné finanční analýzy s tím, že je otázkou, zda vůbec byla nějaká finanční analýza prováděna nebo šlo o "nějaké hodnocení ... podle kritérií, které nejsou nikomu známa", a že Zpráva neobsahuje žádná kritéria pro hodnocení (metody zkoumání), na jejichž základě by mohlo být argumentováno; na dalším místě repliky pak stěžovatelka tvrdí, že z daného důvodu nemohla navrhovat doplnění dokazování. Vytýká NSS, že přehlíží, že analýza je myšlenkový postup, nikoliv samotný výstup. V této souvislosti stěžovatelka opakuje to, co již uvedla v ústavní stížnosti, k čemuž dodává, že v kasační stížnosti uplatněné námitky nebyly novými námitkami, jak ve svém vyjádření tvrdil NSS, ale že pouze uvedla na podporu svých tvrzení další skutečnosti. Znovu opakuje i svou argumentaci z ústavní stížnosti, jež se týká otázky vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí a s tím související otázky důkazů a důkazních prostředků.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Úvodem nutno poznamenat, že stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že v její věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, avšak z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, jak tato ustanovení měla být porušena. Stěžovatelka, jež se cítila zkrácena na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, se totiž mohla obrátit na nezávislý a nestranný soud s tím, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. To také i učinila, když podala žalobu k městskému soudu a posléze rovněž kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, načež oba tyto soudy ("stanoveným postupem") zmíněná podání projednaly a rozhodly o nich. Poukazuje-li stěžovatelka na čl. 90 Ústavy, dané ustanovení z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné (resp. principy fungování soudů), a nikoliv tu část Ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody. A konečně, poukazuje-li stěžovatelka na čl. 2 odst. 2 Listiny s tvrzením, že správní orgány nepostupovaly v souladu se zákonem, Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Konkrétně v posuzované věci, v níž rozhodovaly nejen obecné soudy, ale předtím i správní orgány, to znamená, že není úlohou Ústavního soudu, ale soudů obecných posoudit zákonnost správních rozhodnutí, jakož i řízení, která vydání těchto rozhodnutí předcházela. Z výše uvedeného je patrno, že pokud se stěžovatelka dovolává zmíněných ustanovení Listiny, resp. Ústavy, nečiní tak (za daných okolností) případně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v příslušném správním řízení byla porušena její procesní práva, přičemž vyslovuje nesouhlas s tím, jak danou námitku věcně zhodnotily obecné soudy. Především je třeba (v podstatě) zopakovat, že otázka výkladu správního řádu coby "jednoduchého" práva je záležitostí (v konečném sledu) soudů obecných; stejně tak je na nich, aby posoudily dopady případného procesního pochybení, kterého se měl správní orgán dopustit. Ústavní soud oproti tomu posuzuje, zda řízení jako celek (zde tedy správní i soudní řízení) lze pokládat za "spravedlivé", tj. zda v něm byly dodrženy základní principy spravedlivého procesu, jež (přímo či nepřímo) plynou z čl. 36 a násl. Listiny, příp. čl. 6 a násl. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mezi tyto základní principy patří právo účastníka soudního řízení vyjádřit se k prováděným důkazům a příp. důkazy navrhnout, jež se přiměřeně uplatní i ve vztahu k účastníkovi v řízení správním. V dané souvislosti musí Ústavní soud poznamenat, že mu - stejně jako Nejvyššímu správnímu soudu - není zcela zřejmé, kam stěžovatelka svou argumentací, jejíž podstata spočívá v tom, že obsahem spisu nebyly žádné "důkazy", ale pouze "důkazní prostředky", protože žádný důkaz správní orgán neprovedl, vlastně směřuje. Pojem "důkaz" se obecně chápe v (minimálně) dvojím smyslu, tedy jako zdroj poznání určité skutečnosti (důkazní prostředek) nebo jako určitá skutečnost (důkazní skutečnost). Jak stěžovatelka sama uvedla, "součástí spisu byly pouze důkazní prostředky ve formě listin". Přitom se jednalo v prvé řadě o listiny, s jejichž obsahem byla stěžovatelka seznámena při ústním jednání dne 5. 4. 2007. Dále pak šlo o listiny, které stěžovatelce správní orgán zaslal, konkrétně nutno zmínit Zprávu o provedení finanční analýzy, která byla stěžovatelce zaslána v příloze dopisu ze dne 12. 4. 2007. Konečně možno uvést i listiny, které zaslala správnímu orgánu sama stěžovatelka, a eventuálně listiny, které souvisí s celním dluhem, jež byly stěžovatelce známy z jiného správního řízení, a pokud snad nikoliv, stěžovatelka měla možnost se s nimi seznámit ještě v rámci úkonu dle § 36 odst. 3 správního řádu.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 5. 4. 2007 lze vyvodit, že celní orgán ve spise založené listiny k důkazu provedl. Pokud byly posléze do spisu vloženy další listinné důkazy, byl jejich obsah stěžovatelce znám, a tudíž není jasné, jaký by požadované provádění důkazu přečtením listiny nebo sdělením jejího obsahu stěžovatelce mělo smysl, nehledě na to, že tak lze učinit (především) v rámci ústního jednání, které však správním orgánem již nařízeno nebylo (a tento postup stěžovatelka nenapadá). Pohled z hlediska tzv. jednoduchého práva (zde správního řádu) není pro Ústavní soud podstatný (k této otázce se již podrobně vyjádřily obecné soudy), důležité je, zda stěžovatelka měla reálnou možnost se všemi (relevantními) důkazy se seznámit a případně se k nim vyjádřit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pochybení v tomto směru nenamítá, tedy až na to, že jí nebylo fakticky umožněno se vyjádřit ke Zprávě o provedení finanční analýzy. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti, neboť s jejím obsahem byla seznámena při ústním jednání, tato jí byla zaslána poštou (viz výše).

Z průběhu správního řízení je rovněž patrno, že stěžovatelce nic nebránilo činit důkazní návrhy. Správní řízení bylo zahájeno dne 23. 3. 2007, v oznámení o zahájení řízení byl i jasně specifikován důvod tohoto kroku. Při výše zmíněném ústním jednání pak byla stěžovatelka výslovně o tomto svém právu poučena, načež se sama zavázala k vyjádření i k předložení důkazních návrhů ve lhůtě do 25. 4. 2007, přičemž předtím jí byla zaslána Zpráva o provedení finanční analýzy. Dne 16. 5. 2007 byla stěžovatelka seznámena s podklady pro rozhodnutí, z čehož jí muselo být zřejmé, že celní orgán míní ve věci rozhodnout. Důkazní návrhy tak mohla činit ještě buď v rámci uvedeného úkonu, nebo i následně po něm (příp. mohla požádat o poskytnutí lhůty k takovému návrhu), navíc to mohla učinit i v rámci odvolacího řízení (s poukazem na to, že byla na příslušném právu postupem správního orgánu prvního stupně zkrácena). Dlužno podotknout, že ani v posuzované ústavní stížnosti není zmíněn žádný konkrétní důkaz, který stěžovatelka chtěla, avšak nemohla v daném řízení uplatnit, a který by (navíc) mohl reálně ovlivnit výsledek řízení.

Stěžovatelka rovněž namítá, že jí jednak nebyla poskytnuta vlastní finanční analýza a jednak že se nemohla vyjádřit ke Zprávě o provedení finanční analýzy, protože tato (ve stručnosti) neobsahovala některé podstatné informace (např. použité metody, apod.). Stran první námitky Ústavní soud musí poukázat na závěry NSS, který se danou otázkou (existence finanční analýzy v materiální podobě) podrobně zabýval a se stěžovatelčinou argumentací dostatečně vypořádal. Ve druhém případě stěžovatelka v podstatě namítá, že závěr předmětné analýzy, tedy že je stěžovatelka "finančně nestabilní", není dostatečně "zdůvodněn". Zpráva o provedení finanční analýzy má přitom dvojí charakter - jednak je sama důkazem, jednak představuje výsledek hodnocení jiných důkazů či skutečností. V každém případě hodnocení uvedené zprávy (ať z toho či onoho pohledu) je otázkou hodnocení důkazů, přičemž jeho správnost Ústavní soud není zásadně oprávněn řešit. Jeho úlohou je korigovat ústavně relevantní pochybení v daném hodnotícím procesu, kdy jejich následkem se skutkové a následně právní závěry obecných soudů, eventuálně správních orgánů, ocitnou v "extrémním rozporu" s provedenými důkazy. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo.

Především nutno poukázat na specifickou povahu rozhodování v dané věci. Celní orgán v podstatě činí komerční rozhodnutí, při němž musí vzít v úvahu různé ekonomické faktory, zejména bonitu ručitele, a zohlednit možná rizika. Vzniknou-li důvodné pochybnosti o tom, zda ručitel je nebo bude schopen dostát svým závazkům, je celní orgán nepochybně oprávněn (ale současně i povinen) postupovat tak, že oprávnění ručit odejme. Z toho je zřejmé, že celní orgán disponuje velkým prostorem pro uvážení, do něhož nemohou zasahovat obecné soudy, a již vůbec ne Ústavní soud. Celní orgán opřel své rozhodnutí v zásadě o dva vzájemně se doplňující a relevantní

důvody - o existenci dluhu ve výši přesahující 5 mil. Kč a o výsledek finanční analýzy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle uvedenou pohledávku zpochybňuje (totéž ostatně činila i v průběhu celého řízení) a po Ústavním soudu požaduje, aby zohlednil, a to s větší váhou, než jakou jim přikládaly správní orgány, skutečnosti jiné. Skutečností ovšem zůstává, že povinnost zaplatit předmětný dluh byla v rozhodné době stanovena pravomocným správním rozhodnutím, existoval zde i pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta. Kromě toho stěžovatelka sama tvrdila, že by jí zaplacením hrozila nahraditelná škoda, resp. vážné hospodářské potíže. Jde-li o důkaz Zprávou o provedení finanční analýzy, tato obsahuje konkrétní skutečnosti, a to komentář k výsledkům hospodaření a k jednotlivým ekonomickým ukazatelům, na jejichž základě finanční analytik dospěl ke konečnému závěru, že stěžovatelka je "finančně nestabilní". Především pak stěžovatelka žádným způsobem zmíněné dílčí závěry v řízení nezpochybnila. Přitom se nelze ztotožnit s námitkou, že by tak učinit nemohla. Jistě existují standardní postupy, jak stanovit hodnotu jednotlivých základních ekonomických ukazatelů, takže stěžovatelce nic nebránilo provést příslušné výpočty a eventuálně argumentovat tím, že zmíněné dílčí závěry jsou nesprávné, a již vůbec nic stěžovatelce nebránilo se vyjádřit k té části uvedené zprávy, kde se hodnotí její hospodářské výsledky. Ústavní soud má z tohoto důvodu za to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ústavnost hodnocení důkazů relevantním způsobem nezpochybnila, neboť jde toliko o pokračování polemiky s názory příslušných orgánů veřejné moci vyslovenými v předchozím řízení. Poukazuje-li stěžovatelka např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2345/07, z odůvodnění rozsudku NSS je zcela zřejmé, že jde o nedůvodnou námitku.

Konečně také musí Ústavní soud dát Nejvyššímu správnímu soudu za pravdu, že by odporovalo principu subsidiarity, který řízení ústavní stížnosti ovládá, kdyby se zabýval námitkami, které stěžovatel (řádně) neuplatnil v předchozím řízení. Protože však - vzhledem k obsáhlosti stěžovatelčiných podání a z toho plynoucí "nepřehlednosti" - mohou zde být pochybnosti o tom, zda jde o nové námitky nebo jen argumentační doplnění námitek původních, pokládá Ústavní soud za "jednodušší" dodat, že ani tyto námitky věc do ústavní roviny neposouvají. Je sice skutečně překvapivé, pokud celní orgán u téhož ručitele za obdobné situace rozhodne rozdílně, samotná tato skutečnost však ještě neznamená, že pro dotčený subjekt negativní rozhodnutí je nezákonné či dokonce protiústavní; pochybit - z hlediska věcného - totiž mohl celní orgán, když povolení vydal. Jestliže stěžovatelka tvrdila, že ze závěru Zprávy o provedení finanční analýzy neplyne závěr o neschopnosti dostát závazkům, jde o otázku hodnocení důkazů, k níž se Ústavní soud vyjádřil výše, a na příslušné závěry stěžovatelku odkazuje.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru