Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 182/99Nález ÚS ze dne 25.05.2000Rozhodování o námitkách podjatosti soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
důkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/18 SbNU 169
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.182.99
Datum podání12.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 16 odst.1, § 201


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000

N 77/18 SbNU 169

Rozhodování o námitkách podjatosti soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 25. května 2000

v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. E., za účasti

vedlejšího účastníka Vrchního soudu v Olomouci, proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo

1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500,

o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání a rozhodování

věci, takto:

1. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.

prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, se zamítá.

2. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 12. dubna

1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo

1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání, jakož i usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco

24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání

a rozhodování věci. Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být

dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst.

1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále

Listina), čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn.

K 282/94, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní

stížnosti bylo zjištěno následující:

K návrhu Fondu národního majetku České republiky, podanému

dne 10. listopadu 1994, probíhá před Krajským obchodním soudem

v Brně pod sp. zn. 28 K 282/94 konkursní řízení podle zákona č.

328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na majetek úpadce Ing.

I. E., takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel

návrhem ze dne 17. července 1997 vznesl námitku podjatosti

soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně, jednající

a rozhodující v této věci, přičemž tuto podáním ze dne 2. srpna

1996 rozšířil ve vztahu ke všem soudcům Krajského obchodního soudu

v Brně. Vrchní soud v Olomouci, jako soud věcně příslušný

k rozhodnutí o vznesených námitkách podjatosti (§ 16 odst. 1

o. s. ř.) usnesením ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500,

rozhodl, že soudci, jež rozhodují předmětný případ, jakož i ti,

kteří dle rozvrhu práce rozhodují ve věcech konkursu a vyrovnání,

resp. mohou v těchto věcech rozhodovat v případech zastupování,

nejsou z projednávání a rozhodování ve věci Krajského obchodního

soudu v Brně sp. zn. 28 K 282/94 vyloučeni.

K odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Vrchního

soudu v Olomouci Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. prosince

1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, řízení zastavil. Vycházeje

z interpretace ustanovení § 16 odst. 1 a § 201 o. s. ř., jakož

i odpovídajícího stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

června 1996, Plsn 1/96 (Sb. r. s., č. 48, sv. 8, 1996)

konstatoval, že pojem "nadřízený soud", je-li použit občanským

soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází

z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů

instančních a s pojmem "soud prvního stupně" jej tudíž zaměňovat

nelze. Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského

soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím soudu prvního stupně,

přičemž funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti

takovému rozhodnutí občanský soudní řád ani neupravuje, když

nepočítá s jinými odvolacími soudy než s krajskými soudy,

rozhodují-li o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (§ 10

odst. 1 o. s. ř.) a vrchními soudy, rozhodují-li o odvoláních

proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně (§ 10

odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud ČR dále neshledal možným

posouzení podání stěžovatele ve smyslu dovolání, jež je mimořádným

opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího

soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), jímž rozhodnutí nadřízeného soudu

není rovněž. Na základě uvedeného, když nedostatek funkční

příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení,

Nejvyšší soud ČR řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu

ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, zastavil (§ 104 odst.

1 o. s. ř.).

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutím obecných soudů absenci

projednání věci veřejně za přítomnosti stěžovatele, v čemž

spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy, a dále

v zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne

28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, spatřuje pak odepření práva

na soudní ochranu a spravedlivý proces, obsaženého v čl. 36 odst.

1 Listiny a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 25. května 1999 Nejvyšší soud ČR k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 31 Cdo uvedl

následující: K námitce, dle níž Nejvyšší soud ČR rozhodl

o "opravném prostředku" proti usnesení Vrchního soudu ze dne

28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, bez nařízení jednání, se ve

vyjádření odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního

řádu (§ 243a odst. 1, § 243b odst. 5, § 167 až § 171 ve spojení

s § 243c o. s. ř.), jež upravují rozhodování Nejvyššího soudu ČR

v řízení o dovolání bez nařízení jednání, jakož i bez vyhlašování

usnesení v přítomnosti účastníků. Nejvyšší soud ČR upozorňuje dále

na nesprávnou citaci Listiny stěžovatelem, když čl. 37 odst. 3

Listiny zakotvuje zásadu rovnosti účastníků řízení, kdežto právo

na veřejné projednání věci upravuje čl. 38 odst. 2 Listiny.

V této souvislosti vyjadřuje i své přesvědčení o souladu úpravy

obsažené v o. s. ř. s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami

podle čl. 10 Ústavy, a to i z hlediska srovnání s úpravou řízení

před Ústavním soudem, jež rovněž umožňuje usnesením dle § 43

zákona o Ústavním soudu usnesením odmítnout návrh mimo ústní

jednání. V této souvislosti se ve vyjádření odkazuje i na nález

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/95 k ústavnosti postupu při

výkladu ustanovení občanského soudního řádu tam, kde se neprovádí

dokazování. K námitce absence veřejného projednání věci účastník

řízení dochází na základě uvedeného ke konstatování, že dospěl-li

Nejvyšší soud ČR k důvodnému závěru o nedostatku své funkční

příslušnosti k projednání stěžovatelem podaného "opravného

prostředku", pak by jakékoli nařizování jednání (při němž by mohlo

být toliko veřejně vyhlášeno usnesení o zastavení řízení)

postrádalo i věcný smysl.

Co do tvrzení, že Nejvyšší soud ČR tím, že řízení zastavil,

ač tak učinit neměl, upřel stěžovateli právo na soudní ochranu

a na spravedlivý proces, účastník řízení odkazuje, případně

opakovaně připomíná argumenty, jimiž odůvodnil své rozhodnutí. Nad

jejich rámec dodává, že odvolání jako opravný prostředek lze mít

za zákonem vyloučené nejen tam, kde tak zákon činí výslovně (např.

§ 202, § 250j o. s. ř.), ale i tam, kde nemožnost odvolání podat

plyne z postavení jednotlivých článků soudní soustavy. Tak

například podle § 9 odst. 5 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR rozhoduje

jako soud prvního stupně, stanoví-li tak právní předpis, přičemž

je zcela zjevné, že proti rozhodnutí, které jako soud prvního

stupně vydá, není přípustné odvolání - a to proto, že zákonem

nebyl určen orgán soudní soustavy, jenž by byl k projednání

takového odvolání funkčně příslušný. Jinak řečeno, dle názoru

účastníka řízení, se možnost podat odvolání v občanském soudním

řádu nepojí s pouhým ustanovením § 201 o. s. ř. ve spojení s §

202 o. s. ř., nýbrž též ze skutečností, že je zákonem určen článek

soudní soustavy (soud), který bude odvolání proti rozhodnutí

příslušného soudu jako soudu prvního stupně projednávat. Dále

Nejvyšší soud ČR odkazuje na ustanovení čl. 91 Ústavy a na ně

navazující ustanovení § 8 až § 10a o. s. ř., které nepředvídají

postavení Nejvyššího soudu ČR jako soudu odvolacího, naopak se zde

výslovně podává, že odvolacími soudy mohou být jen krajské

a vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR může být jen soudem prvního

stupně nebo soudem dovolacím. Vrchní soud pak dle těchto

ustanovení není soudem prvního stupně, ale pouze soudem odvolacím.

Nadto je ústavní stížnost podle Nejvyššího soudu ČR zjevně

neopodstatněná i proto, že zastavením řízení o odvolání proti

usnesení Vrchního soudu ze dne 28. dubna 1997,

č. j. Nco 24/97-500, stěžovateli nemohla být způsobena žádná újma

na jeho právech, když ve shodě se svou konstantní rozhodovací

praxí (Sb. s. r. a s., č. 7, 1997) se totiž námitkou podjatosti

soudce Nejvyšší soud ČR věcně zabýval v řízení o dovolání proti

usnesení ve věci samé (proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 15. července 1996, č.j. 4 Ko 298/95-377) a neshledal ji

důvodnou. Nejvyšší soud ČR poukazuje na skutečnost, že jeho

usnesení v této věci ze dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo

175/98-799, bylo rovněž napadeno ústavní stížností a řízení o této

stížnosti je u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 76/99,

přičemž za podstatné pro stěžovatele účastník řízení považuje

rozhodnutí Ústavního soudu právě ve věci sp. zn. IV. ÚS 76/99.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhuje, aby

předmětná ústavní stížnost byla ve všech bodech podle § 43 odst.

2 zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná,

případně zamítnuta jako nedůvodná.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních

procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 16

odst. 1 a § 201 o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku

považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace

a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to

zejména z pohledu základního práva na zákonného soudce zakotveného

v čl. 38 odst. 1 Listiny, ze strany obecných soudů.

Ústavní soud se k interpretaci základního práva na zákonného

soudce vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98

a III. ÚS 293/98. Konstatoval, že, kromě procesních pravidel

určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti

možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce

i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na

základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce

základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek

vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich

podjatosti (§ 14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro

rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost

a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro

účastníky řízení.

Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho

podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného

soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace ustanovení § 141

odst. 2 tr. ř. (nálezy sp. zn. III. ÚS 162/98, III. ÚS 86/98).

Dle § 31 odst. 1 tr. ř. v trestním řízení o vyloučení

z důvodu podjatosti rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají,

o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě,

rozhodne tento senát. Důsledkem přijetí výkladu § 141 odst. 2 tr.

ř., jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance

vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by pak byl stav, kdy

v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán, jinak řečeno

v řízení o vyloučení z důvodu podjatosti "procesní strana".

Takováto konstrukce, ve které by došlo k porušení základního

procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní

věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat

se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst.

1 Listiny. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu

soudu nezbylo, než extenzivním výkladem ustanovení § 141 odst. 2

tr. ř. zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu

podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky

podjatosti směřující proti soudci (soudcům) odvolacího soudu.

Rozhodovací důvody, jež Ústavní soud v případě ustanovení §

142 odst. 1 tr. ř. vedly k extenzivní interpretaci, však na

dotčené ustanovení § 201 o. s. ř. nedopadají, když procesní

konstrukce obsažená v občanském soudním řádu plně garantuje

projednání a rozhodování návrhů na vyloučení soudců z důvodu

jejich podjatosti nezávislým a nestranným soudem.

Z uvedeného důvodu, když v dalším se ztotožňuje

s argumentací účastníka řízení, Ústavní soud návrh na zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998,

č. j. 31 Cdo 1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání proti

usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j.

Nco 24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců

z projednání a rozhodování věci, zamítl.

Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, pak Ústavnímu soudu nezbylo,

než z důvodu jeho podání po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítnout.

Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné

zabývat se vztahem posuzované věci k věci vedené pod sp. zn. IV.

ÚS 76/99, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu

ČR za dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 175/98-799, jímž bylo

odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchníhosoudu v Praze ze dne

15. července 1996, č. j. 4 Ko 298/95-377, o prohlášení konkursu.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru