Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1819/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
výchova
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1819.11.1
Datum podání20.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 27 odst.3, § 45 odst.1

99/1963 Sb., § 163 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1819/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Jaroslavou Langovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 12, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011, č. j. 28 Co 74/2011-712, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14 P 8/2010-690, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 P 8/2010 se podává následující.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2009, č. j. 13 P 12/2008-530, byla nezletilá M. V. svěřena do výchovy prarodičů M. a J. V. a její matce (stěžovatelce), jakož i otci dítěte, bylo uloženo platit na ni výživné.

Nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami zamítl návrh stěžovatelky o svěření nezletilé M. do její výchovy, neboť po provedeném dokazování neshledal, že by došlo k takové změně poměrů, pro kterou by byla změna výchovného prostředí namístě. V odůvodnění dále uvedl, že nejen prarodiče, nýbrž i stěžovatelka mají vhodné podmínky pro výchovu dítěte, avšak nelze podle jeho názoru přehlédnout, že nezletilá M. si přeje zůstat ve výchově prarodičů, stejně jako to, že stěžovatelka se s nezletilou dlouhodobě nestýká, nejeví o ni vážný zájem a též ani na její výživu řádně nepřispívá.

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že v posuzované věci nenastala zákonem požadovaná změna poměrů, jež by jinou úpravu výchovy nezletilé odůvodňovala. K námitce stěžovatelky o obavě ze zpřetrhání sourozeneckých vztahů dítěte ke polorodým sourozencům uvedl, že byť má tato obava své opodstatnění, je především na stěžovatelce, aby změnila svůj postoj k nezletilé, navázala s ní kontakt a začala ji navštěvovat, případně ji zvala do svého bydliště a vážný zájem o ni také relevantně projevila.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žije spořádaným životem, společně s manželem vychovává dvě děti a nikdy nebyla soudně ani ve správním řízení trestána. Má tudíž za to, že "nemůže být svého ústavně chráněného práva na výchovu svého dítěte prakticky zcela zbavena"; též uvádí, že jí záleží na tom, aby "se dále neprohlubovaly již zpřetrhané sourozenecké vazby".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, přičemž ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.

Na první pohled je totiž zřejmé, že oponentura stěžovatelky nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí, tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního. Jednoduše řečeno, nic z toho, co stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá ústavněprávně relevantní reflex, ale i opodstatněně neobstálo ani před obecnými soudy.

Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v procesních postupech a právním posouzení věci obecnými soudy byl zahrnut prvek libovůle, excesu nebo nepředvídatelnosti, což přirozeně není dáno již tím, že stěžovatelčinu návrhu nebylo vyhověno, resp. že výsledek řízení pro sebe stěžovatelka nepokládá za příznivý.

Obecné soudy - zcela správně - se zabývaly především otázkou, zda je splněna rozhodná podmínka změny poměrů, a - což je třeba zvláště zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte, jak má na mysli ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na požadavek stálosti výchovného prostředí, řádnou výchovu nezletilé a též i její výslovně v řízení vyjádřený zájem žít se svými prarodiči, adekvátně uzavřely, že v řízení nebyly prokázány okolnosti, jež by stěžovatelkou požadovanou změnu výchovných poměrů odůvodňovaly.

Není zde ani důvod k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu jakkoliv pochybily; naopak soudy přijaté skutkové závěry o tom, že ke "kvalifikované změně poměrů" nedošlo, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ke stěžovatelkou dovolávanému právu na výchovu dítěte ve smyslu čl. 32 Listiny je pak třeba zdůraznit, že svěřením dítěte do výchovy jiné osoby dle § 45 zákona o rodině (náhradní rodinné výchovy) zůstává zachován - za předpokladu, že rodič nebyl zbaven svých rodičovských práv - rodinně právní základ vztahu rodiče a dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 157/01), a byť zde jsou nezpochybnitelná faktická omezení, realizace rodičovských práv, vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti, jež zahrnuje i právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy, se s dítětem stýkat a výchovně na něj působit, zůstává zachována, a je jen na stěžovatelce, jak těchto možností efektivně využije.

Styk stěžovatelky s nezletilou nebyl soudem nijak omezen (§ 27 odst. 3 zákona o rodině) a bylo (je) tak pouze na stěžovatelce, aby se se svojí dcerou stýkala a umožnila jí i kontakt s jejími nezletilými sourozenci; to však, jak vyplynulo z řízení, stěžovatelka nečiní, když naopak bez zjistitelného důvodu (a na rozdíl od otce) veškeré styky s dítětem (od jejího svěření do péče prarodičů) přerušila.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru