Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1812/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
dovolání/přípustnost
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1812.10.1
Datum podání23.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 5 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3, § 241a odst.2 písm.a, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1812/10 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstva pro rekreační bydlení, se sídlem Praha 5, Zborovská 1074/30, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem v Praze, Haštalská 27, pobočka Příbram, nám. TGM 142, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 9. 2006 č. j. 11 C 297/2005-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 č. j. 23 Co 90/2007-149 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2009 č. j. 25 Cdo 4483/2007-170, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou dne 23. 6. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, ze kterého vyplývá, že obvodní soud rozsudkem vyhověl žalobě tří žalobců podané v roce 2005 proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 1.647.450,75 Kč s příslušenstvím každému z prvních dvou žalobců a částky 3.294.901,50 Kč s příslušenstvím poslednímu žalobci, ve zbývající části žalobu zamítl. Částky měly představovat náhradu škody způsobené stěžovatelem na pozemku restituovaném žalobci tím, že v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, po účinnosti tohoto zákona převedl pozemek na třetí osobu, následně tento byl rozparcelován a převáděn na další třetí osoby a poté parcely zastavěny, čímž došlo k znehodnocení pozemku zatížením vlastnickými právy třetích osob ke stavbám na něm (zejména omezení v dispozici). Výši škody stanovil dle znaleckého posudku (výpočtem rozdílu hodnoty týchž pozemků zasíťovaných zastavěných a nezastavěných).

Stěžovatel podal odvolání. Městský soud v Praze rozhodl tak, že prvostupňový rozsudek v podstatě ohledně jistiny potvrdil, když změnil zvýšením přiznané částky u prvních dvou žalobkyň o 7 Kč každé; změnu provedl dále jen v části úroků. Odvolací soud považoval za dostatečné provedené dokazování a ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvostupňového.

Stěžovatel podal dne 23. 8. 2007 dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poukázal na zamítnutí důkazních návrhů (doplnění znaleckého posudku, výslech majitelů chat, vyjádření stavebního úřadu); konstatoval, že tyto neprovedené důkazy prokazují, že pozemek byl zastavěn již před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., stěžovatel nebyl nikdy vlastníkem ani provozovatelem rekreačních zařízení na těchto pozemcích, vybudováním inženýrských sítí byly pozemky zhodnoceny. Za nesprávný pak stěžovatel označil (skutkový) závěr odvolacího soudu o užívání pozemků ve prospěch členů stěžovatele jako rekreantů (poukázal na své vyjádření z 18. 4. 2007). Za zásadní právní otázku (dosud neřešenou) označil "vztah § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a činnosti povinné osoby (zde stěžovatele), která nakládá s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře a svou činností tyto zhodnotí".

V doplnění dovolání ze dne 25. 1. 2008 stěžovatel vytkl odvolacímu soudu procesní vadu, a sice, že se nezabýval námitkou promlčení, ač tato byla způsobilou odvolací námitkou (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2003 a 32 Odo 653/2003). Dle stěžovatele jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07).

Prvostupňovému i odvolacímu soudu stěžovatel vytkl nedostatečné vypořádání nároku na náhradu škody. Namítl, že soudy nekonkretizovaly, zda přiznaly skutečnou škodu či ušlý zisk, rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, přičemž ušlý zisk nelze z žádného podání žalobců dovodit a skutečná škoda (snížení hodnoty majetku) žalobcům nevznikla, neboť naopak jejich pozemek byl zhodnocen vybudováním sítí před tím, než jim byl vrácen (stěžovateli přísluší náhrada za zhodnocení pozemku). Přesto soudy i znalec dle stěžovatele evidentně vycházeli spíše z konstrukce ušlého zisku (porovnávají cenu zasíťovaného nezastavěného a zasíťovaného zastavěného pozemku, tj. za kolik žalobci mohli prodat pozemek, kdyby chtěli). Stěžovatel namítl, že k otázce zasíťování pozemku soudy neprovedly žádné relevantní dokazování a nevypořádaly se tak se vším, co v řízení vyšlo najevo. Soudy se měly zabývat tím, v jakém stavu byly pozemky ke dni účinnosti restitučního zákona č. 229/1991 Sb. a poté se vypořádat s tím, zda pozemky byly zastavením znehodnoceny či zhodnoceny. Uvedl, že byl-li vrácen pozemek, na kterém je stavba, nevznikla žalobcům majetková újma, neboť své vlastnické právo mohou realizovat vybíráním nájemného nebo vydáním bezdůvodného obohacení; takové výnosy jsou přitom vyšší než u pozemku nezastavěného. Znalecký posudek vychází z aktuální prodejnosti pozemku a nezohledňuje hodnotu, která může být realizována jinak než prodejem. Soudy navíc vycházely ze stavu pozemku z roku 1991 (nabytí účinnosti restitučního zákona), ale hodnocen byl cenou k roku 2005.

Dle stěžovatele stanovení výše škody dle rozdílu ceny zastavěného zasíťovaného pozemku a nezastavěného zasíťovaného pozemku nemá oporu v právních předpisech ani v tvrzení žalobců; není vůbec zřejmé, na základě čeho soudy stanovily vznik a výši škody. Uvedl, že přestože obvodní soud k námitce zasíťování pozemků stěžovatelem nepřihlédl (s tím, že nemovitost se dle restitučního zákona vydává ve stavu k datu jeho účinnosti) a odvolací soud konstatoval, že část sítí vybudoval právní předchůdce stěžovatele, při stanovení výše škody vycházely soudy z rozdílu zasíťovaného zastavěného a nezastavěného pozemku, ač nebylo v řízení vůbec zjišťováno, zda a v jaké kvalitě byly ke dni účinnosti restitučního zákona pozemky zasíťovány (žalobci navíc, oproti stěžovateli a soudům v řízení, v odvolacím řízení uvedli, že k zasíťování došlo až po převodu pozemku stěžovatelem).

Stěžovatel uvedl, že nadto prokázal, že žalobci zastavěný zasíťovaný pozemek bez problémů zpeněžují, a to za částku jen o 73 Kč nižší, než je cena nezastavěného zasíťovaného pozemku dle znaleckého posudku; pro náhradu škody by tak vyšla částka mnohem nižší, než ke které dospěly soudy. Důkazy kupními smlouvami stěžovatel sice předložil až v odvolacím řízení, nicméně smlouvy jsou až z roku 2006 a stěžovatel si je nemohl opatřit jinak, než z katastrálních spisů; důkazy kupními smlouvami o převodu pozemků ze žalobců na třetí osoby měly být provedeny dle § 205a odst. 1 písm. b), c), f) občanského soudního řádu.

Stěžovatel závěrem konstatuje, že právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a realitou. Má za to, že soudy se soustředily spíše na to, že stěžovatel porušil převodem pozemku § 5 odst. 3 restitučního zákona č. 229/1991 Sb., žádná skutková zjištění napovídající o vzniku škody však nebyla učiněna; nebylo prokázáno, že jednáním stěžovatele vznikla žalobcům škoda, když pozemek byl zasíťováním/stěžovatelem zhodnocen. Dle stěžovatele tedy soudy aplikovaly hmotněprávní úpravu § 420 a násl. občanského zákoníku na daný případ nesprávně, a to vedle dalších výše uvedených chyb.

Nejvyšší soud usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že obsah dovolacích námitek směřuje "toliko" proti nesprávnosti skutkových zjištění a neprovedení navržených důkazů, nikoliv k právní stránce věci. Námitky je nutno podřadit pod § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, proto nemohou založit přípustnost dovolání podaného dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z textu dovolání není možno dovodit žádnou konkrétní právní otázku, u které by mohl být posuzován její význam z hlediska právního. Uvedl, že námitka neprovedení některých navržených důkazů sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá a k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Konstatoval, že v dané věci není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.

V ústavní stížnosti stěžovatel označuje závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání namítal pouze neprovedení důkazů a nesprávná skutková zjištění, za rozporný s obsahem spisu. Postup dovolacího soudu označuje za formalistické odmítnutí dovolání. Dle stěžovatele se Nejvyšší soud zřejmě zabýval jen jeho dovoláním a nikoliv již doplněním dovolání, kde byly vzneseny otázky právní. Stěžovatel má za to, že nižší obecné soudy aplikovaly v dané věci zákon ad absurdum a Nejvyšší soud proto měl zasáhnout. Stěžovatel má také za to, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu má zcela nulový vypovídající efekt; nelze z něj vyčíst nic konkrétního k dané kause (poukázal na nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 a potřebu ochrany subjektivních práv osob navzdory sjednocovací funkci dovolacího soudu). Stěžovatel uvedl, že v dovolání namítal nereflektování námitky promlčení a nesprávné hmotněprávní posouzení nároku na náhradu škody.

Uvedl dále, že skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s objektivní realitou (s běžnou praxí); vybudováním sítí došlo ke zhodnocení pozemků (škoda nevznikla, neboť zasíťovaný pozemek, byť zastavěný, má vyšší hodnotu než pozemek nestavební). Stěžovateli nebylo umožněno toto tvrzení podložit znaleckým posudkem p. V. z roku 2006; byla porušena rovnost stran. Má za to, že pokud soudy chtěly rozhodnout v rozporu s obecně známou skutečností o zhodnocování pozemků sítěmi, měly připustit veškeré stěžovatelem navrhované důkazy, zejména tento znalecký posudek; v řízení provedený znalecký posudek od p. M. je nepřezkoumatelný. Namítl také, že odvolací soud opomněl také procesně způsobilou námitku promlčení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána zčásti zjevně neopodstatněně a zčásti opožděně.

Pokud stěžovatel namítá protiústavnost postupu Nejvyššího soudu, nemůže se s tímto tvrzením Ústavní soud ztotožnit. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z textu dovolání se nijak nepodává právní otázka, u které by v dané věci mohl být posuzován její zásadní judikatorní význam; stěžovatel předestírá pouze tvrzení skutková o důkazní. S ohledem na obsah stěžovatelova dovolání (viz shrnutí výše) nelze tomuto závěru dovolacího soudu nic vytknout. Nejvyšší soud ústavně konformně vyložil příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; stěžovatel však v dovolání nevznesl a neformuloval žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat a která by měla v dané věci relevantní význam, natož právní význam zásadní v judikatuře. Ani pokud se týče namítnutých procesních vad, neformuloval stěžovatel v tomto směru žádnou právní otázku nutnou k řešení dovolacím soudem. Navíc je třeba poukázat na to, že doplnění dovolání podal stěžovatel po zákonné dovolací lhůtě, tedy k dovolacím důvodům (resp. námitkám), které vznesl nově oproti ve lhůtě podanému dovolání, nemohl Nejvyšší soud přihlížet.

V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".

Stěžovatel dále napadl ústavní stížností i rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Při posouzení ústavní stížnosti v této části je třeba vycházet z výše uvedených zjištění.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contrario § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, kdy dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatel předestřel v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena právní otázka). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelova dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen prostřednictvím právního zástupce dne 26. 6. 2007). Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu podána opožděně.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ve zbylé části ústavní stížnosti postupovat dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a odmítnout ji pro opožděnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru