Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1810/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1810.10.1
Datum podání23.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1810/10 ze dne 8. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CL-Trans, spol. s r. o., se sídlem Česká Lípa, Českokamenická 488, zastoupené Mgr. Markem Vlkem, advokátem se sídlem Přerov, Bartošova 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010 č. j. 2 Cmo 75/2010-203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci (resp. jeho náhradový výrok), a to s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že v řízení vedeném mezi žalobkyní a stěžovatelkou (žalovanou) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2010 č. j. 2 Cmo 75/2010-203 na základě zpětvzetí odvolání žalobkyní odvolací řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu jeho nákladů (výrok II.). Konstatoval, že žalobkyně sice zavinila zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., avšak stěžovatelčiny náklady advokátního zastoupení v odvolacím řízení posoudil jako nikoli účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka se totiž nechala zastupovat až v odvolacím řízení, a její zástupce nahlížel do spisu a podal vyjádření k odvolání v době, kdy již bylo vzato zpět; přitom odvolací soud stěžovatelce odvolání nedoručoval, a ani ji k podání vyjádření nevyzval.

Stěžovatelka pokládá tuto argumentaci za "nesprávnou a nelogickou", protože podle jejího názoru směšuje dvě základní zásady, jež se uplatňují při rozhodování o náhradě nákladů řízení; konstatuje-li soud zavinění za zastavení řízení, není na místě současné uplatnění zásady úspěchu ve věci. Bylo jí známo, že žalobkyně podala odvolání, a proto vyhledala pomoc advokáta, který v rámci přípravy zastoupení nahlédl do spisu a zjistil, že žalobkyně vzala odvolání zpět; takový postup považuje za legitimní.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v její věci) ustanovení § 146 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. (v otázce "účelného uplatňování práva"), měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ten, jemuž oponuje, měl být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Stěžovatelčině argumentaci je vhodné oponovat připomenutím, že odvolací soud nepoužil ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. "celé", nýbrž - a to zcela opodstatněně - toliko v té části, v níž zakotvuje obecnou zásadu, že náhrada přísluší jen za ty náklady, jež byly vynaloženy účelně.

Ku podpoře již řečeného lze konkrétně k otázce účelnosti vynaložených nákladů řízení poukázat na právní závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 180/02 a sp. zn. III. ÚS 3026/08, podle nějž posouzení účelnosti vynaložených nákladů je výlučnou záležitostí ve věci rozhodujících obecných soudů a jakkoliv nepříznivě může rozhodnutí zasáhnout majetkovou sféru stěžovatele, není v žádném případě schopné zasáhnout jeho ústavně zaručená základní práva, ledaže by vykazovalo znaky svévole (viz výše).

Ostatně z celého kontextu stěžovatelčina zastoupení v odvolacím řízení a jeho konkrétních procesních projevů nelze jakkoliv spolehlivě dovodit, že by se odvolací soud v odhadu sporných nákladů, coby nikoli účelně vynaložených, vskutku mýlil.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru