Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 181/95Usnesení ÚS ze dne 23.08.1995Výlučná pravomoc odvolacího soudu, zda vysloví přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku jako výrazu nezávislosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 19/4 SbNU 345
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.181.95
Datum podání04.07.1995
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 238 písm.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 181/95 ze dne 23. 8. 1995

U 19/4 SbNU 345

Výlučná pravomoc odvolacího soudu, zda vysloví přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku jako výrazu nezávislosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky, je požadováno zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, podala stěžovatelka dovolání s odkazem na ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., ve kterém namítala skutečnost, že nebyla k jednání řádně obeslána, čímž byla, podle jejího názoru, zbavena možnosti vyjádřit se ke všem pro věc rozhodným skutečnostem.

V ústavní stížnosti, směřující jak proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, tak i proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109, stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Praze neposkytnutí dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., čímž, podle mínění stěžovatelky, bylo znemožněno Vrchnímu soudu v Praze přezkoumat věc samu. V postupu obou soudů spatřuje pak porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva podle čl. 4 a čl. 9O Ústavy České republiky.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud České republiky od Okresního soudu v Mladé Boleslavi vyžádal spis sp. zn. 8 C 314/92.

II.

Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Smyslem uvedeného důvodu dovolání je otevření možnosti posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech, spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru "zásadního významu". Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.

Dovolací důvod podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. svým smyslem přesahuje rozhodovaný případ a týká se zejména vytvoření procesního nástroje, sjednocujícího judikaturu soudů. Neposkytnutí dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany základních práv a svobod, a tudíž za porušení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.

Na základě uvedeného nutno posuzovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 23. srpna 1995JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru