Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 181/2000Nález ÚS ze dne 23.11.2000Hodnocení důkazů a vypořádání se s nimi v odůvodnění rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 175/20 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.181.2000
Datum podání22.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 90

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000

N 175/20 SbNU 241

Hodnocení důkazů a vypořádání se s nimi v odůvodnění rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl při ústním jednání konaném dne 23. 11.

2000 v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele P. G., směřující

proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 441/99, ze

dne 5. 11. 1999, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 4 To 441/99-129, ze

dne 5. 11. 1999 a rozsudek Okresního soudu v Opavě č.j. 4

T 288/98-108, ze dne 30. 6. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 21. 3. 2000 ústavní stížnost proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 4 T 441/99-129, ze dne

5. 11. 1999 s tím, že uvedeným rozhodnutím a postupem soudu, který

mu předcházel bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní

ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále Listina), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále Úmluva), jakož i čl. 14 odst. 1, 2

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt)

a také s tím, že současně soud nedostál ani své ústavní povinností

uložené mu v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 4 T 288/98,

který si Ústavní soud vyžádal potom také zjistil, že napadeným

rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě pod č.j. 4 To 441/99-129,

bylo podle § 256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítnuto odvolání

navrhovatele, které podal do rozsudku Okresního soudu v Opavě,

č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30. 6. 1999. Tímto rozsudkem byl

navrhovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst.

1, 2, trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen trest

odnětí svobody s podmíněným odkladem. Skutkově šlo o to, že

navrhovatel v době od 22. do 25. 10. 1997 se v telefonních

hovorech s poškozeným vydával za jinou osobu, předstíral nabídku

prodeje dřevní hmoty a takto vylákal od poškozeného částku

130.000,- Kč. V rámci trestního řízení vedeného proti navrhovateli

se tento hájil tvrzením, že se snažil poškozeného přimět

k zaplacení dlužné částky ve vztahu k firmě F., s.r.o., jejímž byl

společníkem a v této činnosti z pověření pokračoval i poté, co

uvedená firma byla prodána v únoru 1997 J. N. V průběhu trestního

řízení vedeného proti své osobě navrhovatel poukazoval na to, že

zmíněný dluh poškozený v plném rozsahu nikdy neuhradil a dovodil,

že nebyl takto splněn jeden ze znaků objektivní stránky trestného

činu, totiž neoprávněné obohacování ve smyslu protiprávního

rozmnožení svého majetku, když dovozoval existenci uvedeného dluhu

a své jednání považoval v této souvislosti za jednání v souladu se

zákonem, kdy se v dané věci jednalo o soukromoprávní vztah mezi

navrhovatelem a poškozeným, přičemž jednání navrhovatele bylo ve

shodě zejména s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku

o písemném uznání závazku (§ 323 odst. 1 obch. zák.). Konečně také

poukazoval na samotné vlastnictví oné dřevní hmoty, kterou měl

poškozenému navrhovatel podvodně nabízet k prodeji. To s tím, že

tato dřevní hmota byla původně ve vlastnictví obce V., která ji

ovšem prodala firmě H. a ta dřevo po vytěžení prodala bratru

navrhovatele. Ten byl tedy vlastníkem uvedené dřevní hmoty

a k jejímu prodeji ústně navrhovatele také zplnomocnil. Tím se

ovšem dle jeho přesvědčení celý případ ocitl mimo trestněprávní

rovinu, kdy takto poškozenému v konečném důsledku prodal dřevo

své, resp. svého bratra. V tomto směru nabízel v rámci trestního

řízení vedeného proti němu důkazy, na jejich existenci však ani

odvolací soud nijak nereagoval a s jeho tvrzeními v tomto směru se

nevypořádal, když se jimi vlastně nezabýval. V samotném odůvodnění

ústavní stížnosti navrhovatel opakuje svou argumentaci, kterou

uplatňoval v průběhu trestního řízení a takto v postupu a závěrech

přijatých zejména i soudem odvolacím spatřuje porušení svých

základních práv a svobod, jak jsou označeny shora.

K podané ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu

vyjádřil i Krajský soud v Ostravě, když Krajské státní

zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka

vzdalo, a to přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 8. 6. 2000.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel se

domáhá svou výtkou hodnocení dokazování provedeného soudy, což dle

názoru krajského soudu Ústavnímu soudu, který není součástí soudů

obecných, zpravidla nepřísluší. Takto je tomu pouze tehdy, kdy

právní závěry vyvozené soudy jsou v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

V projednávané věci však o tento stav nejde, navrhovatel to ani

netvrdí, a proto také Krajský soud v Ostravě navrhl, aby návrh

stěžovatele byl odmítnut.

Po zvážení skutečností obsažených ve spisu Okresního soudu

v Opavě, sp. zn. 4 T 288/98, s ohledem na argumentaci podanou

navrhovatelem v rámci ústavní stížnosti i s ohledem na vyjádření

Krajského soudu v Ostravě, dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které

zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů

obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti

postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny

a i čl. 6odst. 1, 2 Úmluvy, když zasažení uvedených ustanovení je

porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a v důsledku

toho i porušením práva na spravedlivý proces. Zejména

z připojeného spisového materiálu a prováděných důkazů obecnými

soudy je zřejmé, že v průběhu trestního řízení vedeného proti

navrhovateli nebyl brán odpovídající zřetel na všechny skutečnosti

jím uváděné a na některé argumenty (tvrzení) navrhovatele

a v této souvislosti nabízené důkazy nebyl brán zřetel žádný. Je

nepochybné, že podstatnou části obhajoby bylo i tvrzení

navrhovatele, že dřevo prodané poškozenému (byť pod jiným jménem),

bylo ve vlastnictví navrhovatelova bratra, který k jeho prodeji

navrhovatele zmocnil. V tomto směru bylo vedeno i přípravné řízení

(výpověď navrhovatele čl. 106 uvedeného spisu Okresního soudu

Opava, kupní smlouva č. 4/97 z 1. 7. 1997 mezi firmou Holz-Holiš

František a firmou Zemědělské a lesní hospodářství Gřešek na čl.

140 tamtéž - jak plyne i z nepřehledné žurnalizace spisu). Stejně

argumentoval navrhovatel i v samotném řízení před obecnými soudy

v rámci konaného hlavního líčení (dne 10. 5. 1999), v podaném

odvolání i při veřejném zasedání konaného odvolacím soudem dne 5.

11. 1999. Uvedenou argumentaci však soudy ponechaly prakticky bez

povšimnutí, s námitkami a s argumenty v tomto směru uplatněné

navrhovatelem se nevypořádaly a vlastně na ně nijak, a to zejména

ani v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Nevysvětlily tedy

proč a z jakých důvodů obhajobě či tvrzení navrhovatele

v označeném směru neuvěřily či provedením jakých důkazů ji

pokládají za vyvrácenou. V dané věci tak soudy nejenže nehodnotily

provedené důkazy, ale vůbec se komponenty, které musí rozhodnutí

soudu (jeho odůvodnění) ani z hlediska základních požadavků

trestního řádu (§ 125 tr.ř. a násl.) obsahovat, nezabývaly.

Z tohoto pohledu jsou napadená rozhodnutí fakticky

nepřezkoumatelná. V dané věci tak soudy nepostupovaly zákonem

(trestním řádem) stanoveným způsobem do míry, která již přesáhla

meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní. Pokud

je hodnocen vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními

závěry z nich plynoucími, musí oba tyto komponenty být

v rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) vůbec obsaženy. Jinými slovy,

pokud je proveden před soudem důkaz musí na něj soud

v souvislosti s právními závěry, které činí, také poukázat

a vysvětlit svůj postoj k takovému důkazu (hodnotit jej, případně

uvést, proč nabízený důkaz proveden nebyl). Odvolací soud přitom

v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje i v naznačeném směru na

tvrzení navrhovatele, v další jeho části však na něj nereaguje

vůbec. Nelze tedy než uzavřít, že takto porušil již označená

ustanovení Ústavy ČR a Listiny, v konečném důsledku potom

nerespektovaly principy práva navrhovatele na spravedlivý proces.

S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit

nejen napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale také

rozsudek Okresního soudu v Opavě, č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30.

6. 1999. Takovýto postup Ústavní soud volil nejenom z hlediska

procesní ekonomie, ale především proto, že uvedený protiústavní

postup shledal již v řízení, které proběhlo v předmětné věci před

nalézacímsoudem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 23. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru