Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 181/12 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2013Slovenské důchody XXVI - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
závazky z komunitárního a unijního práva EU
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
základní práva a svobo... více
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
Diskriminace
zaměstnavatel
důchod/invalidní
mezinárodní prvek
mezinárodní smlouva
příspěvek
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.181.12.1
Datum podání18.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 30

228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 20

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 40, § 106a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 181/12 ze dne 24. 1. 2013

Slovenské důchody XXVI - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Dostálkové, zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou v Brně, Šumavská 35, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. října 2011 č. j. 3 Ads 57/2009-51, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. března 2009 č. j. 52 Cad 72/2008-19 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. října 2008 č. j. X, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ"); s návrhem na zrušení předmětných rozhodnutí podala stěžovatelka též návrh, aby Ústavní soud uložil ČSSZ vydat rozhodnutí, jímž by ČSSZ stěžovatelce přiznala invalidní důchod ve výši stanovené tak, že pro nárok budou hodnoceny všechny doby zaměstnání (důchodového pojištění), které získala v České republice i Slovenské republice, a pro výši invalidního důchodu tak byla doba důchodového pojištění získaná do rozpadu ČSFR na území dnešní České republiky hodnocena podle českých právních předpisů.

2. Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelka narodila na území České republiky v roce 1959 a má české státní občanství. Do 31. 8. 1990 byla zaměstnána na území České republiky, poté z osobních důvodů odešla na Slovensko. Tam pracovala pouze 47 dní, a to od 15. 11. 1990 do 31. 12. 1990. Od 19. 4. 1991 do 31. 12. 2000 byla (s výjimkou necelého jednoho roku zaměstnání) v evidenci úřadu práce. Dne 16. 10. 2002 se vrátila do České republiky, kde byla od 17. 10. 2002 do ledna roku 2005 v evidenci úřadu práce. Na základě sídla posledního zaměstnavatele před rozdělením státu jí většinu dílčího invalidního důchodu vyplácí slovenský nositel pojištění. Nárok na důchod jí přitom vznikl až po vstupu České republiky do Evropské unie.

3. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 23. 10. 2007 byl stěžovatelce přiznán plný invalidní důchod ve výši 472 Kč měsíčně, a to od 31. 1. 2005 (rozhodnutím slovenského nositele pojištění z roku 2007 jí byl přiznán plný invalidní důchod ve výši 3173 Sk měsíčně), a pouze za doby pojištění získané od 17. 10. 2002 do 30. 1. 2005. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ČSSZ ze dne 3. 10. 2008 č. j. X byla zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod, resp. jeho zvýšení; ČSSZ v něm s odvoláním na příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále jen "Smlouva") a příslušným opatřením Ministerstva práce a sociálních věcí uvedla, že stěžovatelce nárok na plný invalidní důchod dle právních předpisů České republiky nevznikl, protože příslušné podmínky byly splněny až ke dni 31. 1. 2005, tedy po vstupu do Evropské unie.

4. ČSSZ v předmětném rozhodnutí i v řízení před správními soudy zastávala stanovisko, že určení, zda se doba zaměstnání získaná při rozdělení federace považuje za dobu důchodového zabezpečení toho kterého státu, je odvislé od sídla (posledního) zaměstnavatele před 31. 12. 1992. Přitom ani stěžovatelka nezpochybňovala, že sídlo tohoto posledního zaměstnavatele bylo na Slovensku. Na věc (dorovnání slovenského důchodu do výše důchodu, který by jí náležel výlučně dle českých předpisů bez ohledu na Smlouvu) nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06), neboť ta se týká případů, kdy byl důchod přiznán před vstupem České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie. Stěžovatelka se přitom, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a zásadu rovnosti, domáhala toho, aby doby pojištění, které získala v České republice, byly pro účely důchodového pojištění považovány jen za doby české (kvůli kurzovým rozdílům měla stěžovatelka každý měsíc přicházet cca o 900 až 1 000 Kč).

5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím předmětné závěry ČSSZ potvrdil s tím, že ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1407/71 (dále jen "nařízení") je rozhodný čl. 20 Smlouvy, resp. Smlouva jako taková, jakožto součást bezprostředně aplikovatelných norem; judikatura Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 4/06) se přitom vztahem vnitrostátních předpisů a sekundárního komunitárního práva nezabývá.

6. Ve své kasační stížnosti stěžovatelka opětovně poukazovala na nutnost dodržování principu rovnosti vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Taktéž poukázala na čl. 46 odst. 4 nařízení, dle něhož byla zakotvena výjimka z působnosti nařízení pro případy, kdy dosavadní úmluvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi členskými státy poskytovaly vyšší standard, než který vyplývá z nařízení. Jako české doby pojištění tedy měly být posouzeny všechny doby pojištění získané na území České republiky, neboť takto vypočtený důchod by převýšil součet nyní vyplácených dílčích důchodů. V tomto směru stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1375/07.

7. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost zamítl. Opět uvedl, že k hodnocení dob zaměstnání získaných do 31. 12. 1992 byl příslušný slovenský nositel pojištění, stejně tak jako že tzv. dorovnávací příspěvek se dle judikatury Ústavního soudu vztahuje pouze na důchody přiznané do 1. 5. 2004, tedy vstupu České republiky do Evropské unie. Precedenční účinky přitom nelze nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1375/07 přiznat; nadto právě toto řízení vedlo k položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (pod sp. zn. 3 Ads 130/2008). Neplatí tak ani závěry citovaného nálezu na případ stěžovatelky, neboť čl. 46 odst. 4 nařízení se vztahuje na jiné situace.

8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu zdůraznila, že na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na "zaměstnání v cizině"; takové posuzování je diskriminující, neboť není podloženo "objektivními" a "rozumnými" důvody.

9. Ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud zrekapituloval, že spornou právní otázkou v uvedené věci bylo hodnocení dob pojištění získaných stěžovatelkou v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992; ve svém rozsudku se Nejvyšší správní soud opíral o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-399/09 (Landtová) i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011 č. j. 3 Ads 120/2008-204. Dále pak Nejvyšší správní soud poukázal na to, že doba potřebná pro vznik nároku na invalidní důchod se dle § 40 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. (v tehdejším znění) zjišťovala pouze z rozhodného období deseti let před vznikem invalidity a činila u stěžovatelky pět let. Rozhodné období tak bylo vymezeno daty 31. 1. 1995 až 30. 1. 2005, tedy v celém rozsahu po rozpadu společného státu. V tomto období získala stěžovatelka v českém systému důchodového pojištění zmíněných 837 dnů (náhradní) doby pojištění. Ke vzniku nároku na dávku u ní proto došlo jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v tomto období ve Slovenské republice na základě čl. 45 odst. 1 nařízení, který je v takovýchto případech aplikován od 1. 5. 2004 místo čl. 11 odst. 3 Smlouvy. Nejvyšší správní soud přitom poukázal zejména na možné negativní důsledky, pokud by se na důchodový nárok stěžovatelky plně aplikovala judikatura Ústavního soudu: již z nálezů sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 a sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 totiž vyplývá, že občan musí splňovat všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod bez existence Smlouvy za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na (starobní) důchod byly splněny (tento závěr měl být potvrzen i pro posouzení nároků na dávky uplatňované po vstupu do EU nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/12). Bez použití (existence) nařízení či Smlouvy by tak stěžovatelce nárok na invalidní důchod v českém systému důchodového pojištění vůbec nevznikl (to ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla i ČSSZ). Procesní úspěch stěžovatelky by sice teoreticky mohl mít do budoucna pozitivní vliv na výši jejího starobního důchodu, ve vztahu k nyní přiznávané dávce invalidního důchodu by však mohl paradoxně vést k odnětí této dávky.

10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice. V ní uvedla, že se stanoviskem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a na svých argumentech nadále trvá. Tenor nálezů Ústavního soudu ve věci slovenských důchodů podle ní spočívá v respektování ústavního principu rovnosti mezi občany České republiky. Z toho vyplývá, že doby důchodového pojištění získané do rozpadu federace tak musí být považovány za českou dobu, byť jde ve smyslu čl. 20 Smlouvy o dobu získanou na Slovensku. Jinak řečeno, dle stěžovatelky mají důchodci nárok na vyrovnávací přídavek k úhrnu dílčího starobního (invalidního) důchodu přiznaného českým nositelem pojištění a slovenského dílčího starobního (invalidního) důchodu, a to do výše předpokládaného (teoretického) důchodu, který by byl přiznán, pokud by všechny doby pojištění z doby společného státu byly počítány jako doby české. To však účastníci řízení nerespektovali, když stěžovatelce přiznali invalidní důchod pouze za období od 17. 10. 2002 do 30. 1. 2005.

11. K námitce, že nebýt Smlouvy, stěžovatelce by nárok na invalidní důchod vůbec nevznikl, stěžovatelka uvedla, že z pohledu komunitárního práva je nepochybně migrujícím pracovníkem, a proto by se na její nárok vztáhla koordinační pravidla komunitárního práva a za jejich použití by nárok naopak vznikl. Stěžovatelka má za to, že i za této situace by aplikací nálezů Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 ze dne 31. 1. 2012, došlo ke zvýšení jejího invalidního důchodu, když by doby důchodového zabezpečení byly považovány za české. Navíc má stěžovatelka za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stejně jako ustanovení § 106a zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 428/2011 Sb., byla v celé šíři překonána, resp. označena za obsoletní právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/12.

II.

12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

13. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správního orgánu, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

14. Judikaturu Ústavního soudu, které se stěžovatelka dovolávala, nelze v projednávaném případě aplikovat už proto, že nynější případ se liší od jiných kauz týkajících se tzv. slovenských důchodů, a to také proto, že se nejedná o důchod starobní, nýbrž invalidní, u něhož jsou podmínky vzniku nároku stanoveny specifickým způsobem.

15. Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby všechny doby pojištění, které získala jako doby "české" (tedy do roku 1990), byly českým nositelem důchodového zabezpečení započítány a její invalidní důchod se tak zvýšil oproti důchodu, který je jí přiznáván ve Slovenské republice (viz petit ústavní stížnosti); zjednodušeně řečeno se domáhá plného "českého" invalidního důchodu.

16. Požadavek stěžovatelky však nelze opřít o závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu; ta nezakládá nárok na plný český důchod, ale toliko požaduje, aby se stěžovateli dostalo důchodu ve výši, který by pobíral, pokud by se všechny doby pojištění posuzovaly podle českých právních předpisů. Přirozeně o tzv. vyrovnávací příspěvek je možné žádat pouze za situace, kdy nárok na "český" důchod skutečně vznikl. V případě stěžovatelky je však třeba brát v potaz (tehdy platnou) právní úpravu dle § 40 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Dle tohoto ustanovení platilo, že "potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem plné invalidity". Ve smyslu § 40 odst. 1 písm. f) tohoto zákona tak v tomto desetiletém období bylo zapotřebí získat doby pojištění v délce alespoň pěti let. Stěžovatelka však v rozhodném období 1995 až 2005 získala v českém systému (náhradní) dobu pojištění v délce 837 dnů (doba, po kterou byla v evidenci úřadu práce) a nárok na invalidní důchod jí tak vznikl pouze v důsledku existence Smlouvy, resp. nařízení, na jejichž základě se přihlíželo k dobám pojištění získaným na Slovensku; dle samotného zákona č. 155/1995 Sb. by jí nárok na český invalidní důchod vůbec nevznikl. Ústavní soud tedy neshledává opodstatněnou ani námitku stěžovatelky stran nerovného zacházení, neboť občanům ČR, jimž by byl invalidní důchod vypočítáván za stejné období a při zohlednění započitatelných dob pojištění na základě českých právních předpisů, by nárok na český invalidní důchod naopak vůbec nevznikl.

17. Jiná však je situace u starobního důchodu stěžovatelky. V jeho případě, za předpokladu, že stěžovatelka získá dostatečné doby pojištění (výkon zaměstnání na území České republiky plus náhradní doby, včetně období, po něž bude pobírat invalidní důchod), lze posléze o přiznání vyrovnávacího příspěvku uvažovat, bude-li výše teoretického českého důchodu přesahovat souhrn dílčích starobních důchodů přiznaných českou a slovenskou stranou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2524/10 ze dne 5. 9. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

18. Ústavní soud tak uzavírá, že v projednávané věci neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti (porušení zákazu diskriminace), a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů a správního orgánu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

19. Stěžovatelka též navrhla, aby Ústavní soud uložil České správě sociálního zabezpečení vydat rozhodnutí, jímž by ČSSZ stěžovatelce přiznala invalidní důchod ve výši stanovené tak, že pro nárok budou hodnoceny všechny doby zaměstnání (důchodového pojištění), které získala v České republice i Slovenské republice (a pro výši invalidního důchodu tak byla doba důchodového pojištění získaná do rozpadu ČSFR na území dnešní České republiky hodnocena podle českých právních předpisů). Tento návrh bylo nutné odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru