Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1805/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdítě
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1805.11.1
Datum podání17.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 94/1963 Sb.; o rodině ; § 85/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1805/11 ze dne 15. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 14 Co 29/2011-81, spojené s návrhem na zrušení § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 26 odst. 1, čl. 33 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu (vydané v jeho rodinněprávní věci), jakož i ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině").

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 10 C 57/2010-54, rozhodl v řízení o výživném pro zletilé dítě tak, že 1/ žalovaný V. H. (otec žalobce) je povinen od 1. 2. 2010 do 30. 6. 2010 přispívat žalobci na výživu 2 400 Kč měsíčně a dále uhradit dluh, jež na výživném vznikl, 2/ žalobu co do částky 100 Kč měsíčně od 1. 2. 2010 do 30. 6. 2010 a co do částky 2 500 Kč měsíčně od 1. 7. 2010 zamítl, a 3/ rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Skutkově soud měl za rozhodné, že stěžovatel žil ve společné domácnosti se žalovaným do února roku 2010, kdy se odstěhoval ke své matce; dnem 10. 6. 2009 ukončil studium učebního oboru klempíř - strojírenská výroba, od 1. 10. 2009 se stal studentem 1. ročníku Střední školy Trmice, obor podnikání, avšak studium na této škole o své vůli ukončil (v srpnu 2010 se nedostavil k opravným zkouškám), a poté se rozhodl pro studium nematuritního učebního oboru mechanik - opravář motorových vozidel. Tento skutkový základ soud zhodnotil tak, že nárok stěžovatele na výživné je důvodný jen ve vztahu k období od února 2010 do 30. 6. 2010, kdy se řádně připravoval na budoucí povolání a zvyšoval si kvalifikaci studiem na střední škole; ohledně další doby studia však dospěl k závěru, že již není "společensky odůvodněna", neboť stěžovatel přípravu na budoucí povolání ukončil, a poté se rozhodl pro přípravu v jiném oboru, jenž však nenavazoval na jeho předchozí studium, pročež napříště nemůže mít znaky zvyšování již dosažené kvalifikace. I když souhlasil s obecným tvrzením stěžovatele, že jeho pozice na trhu práce se dalším vzděláním zlepší (stěžovatel však v řízení netvrdil, že v oboru, v němž se vyučil, nesehnal zaměstnání), měl soud současně za to, že další vzdělávání v oboru, jež je blízký oboru, v němž je vyučen, lze dosáhnout - projeví-li stěžovatel zájem - i jinak, kupříkladu při zaměstnání, jež si může obstarat (jak je mu známo z úřední činnosti) nejen v Ústeckém kraji, ale po celé České republice. Vyživovací povinnost rodičů vůči stěžovateli proto zanikla ukončením studia na střední škole v Trmicích (viz shora). V dalším pak podrobně vyložil, jaké důvody jej vedly ke stanovení částky výživného za období, za které jeho návrhu, i když i zde jen zčásti, vyhověl.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, maje za to, že se podrobně zabýval konkrétními okolnostmi rozhodnými pro posouzení uplatněného nároku, a to jmenovitě jeho trváním; i podle odvolacího soudu je třeba studium stěžovatele na střední škole (v nadstavbovém studiu) posoudit jako soustavnou přípravu na budoucí povolání, což však již nelze vztáhnout k dalšímu studiu v učebním oboru mechanik - opravář motorových vozidel, jež směřuje ke kvalifikaci stejného stupně, jehož stěžovatel již dosáhl. Nejde o přípravu na budoucí povolání navazující na přípravu předchozí ani o zvyšování již dosažené kvalifikace, ale o opatření si kvalifikace v novém, jen příbuzném, oboru. Takové studium by bylo lze posoudit (pro účely trvání vyživovací povinnosti) za pokračování přípravy na budoucí povolání jen za předpokladu, že v získaném oboru stěžovatel nemohl najít uplatnění, nebo v něm nemohl ze závažných důvodů pracovat, a teprve dalším studiem sledovaná pracovní kvalifikace by zakládala možnost reálného pracovního uplatnění; nic z toho však stěžovatelem tvrzeno nebylo. Co do výše výživného, jak je stanovil soud prvního stupně, odpovídá podle názoru odvolacího soudu zjištěným potřebám stěžovatele, jakož i příjmovým, majetkovým a rodinným poměrům žalovaného.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že za situace, kdy judikatura soudů ve věci přiznání výživného zletilému dítěti není jednotná a současně neexistují sjednocující výkladová pravidla, je nepřiznání výživného s odkazem na § 85 odst. 1 zákona o rodině nesprávné, a odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřesvědčivé. Má za to, že platná právní úprava nereflektuje nejen současný společenský vývoj a situaci na trhu, ale ani "morální či materiální požadavky v přípravě na budoucí povolání"; odtud lze podle jeho názoru dovodit zjevnou diskriminaci zletilých dětí nedostatečně vymezenou dobou trvání vyživovací povinnosti rodičů k nim, pakliže je identifikována toliko dobou, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Podle stěžovatele judikatura při výkladu pojmu "příprava na budoucí povolání" preferuje toliko pokračující (navazující) studium (v jeho případě na střední škole s maturitou), ale "zapomíná" na ty zletilé děti, které z jakýchkoliv důvodů nejsou schopny "vyššího" formy vzdělávání, ale jsou schopny připravovat se na budoucí povolání např. rozšířením dosavadního vzdělání v navazujícím učebním oboru, jež bezprostředně směřuje k získání možností uplatnění na aktuálním trhu práce (stěžovatel zde připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/99). Z těchto důvodů stěžovatel též navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině, a to jak pro jeho zjevně diskriminační povahu, tak i z důvodu jeho možné nepřiměřeně volné interpretace obecnými soudy, což má za následek právní nejistotu a obtížnou předvídatelnost soudního rozhodování.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve skutečnosti (primárně) dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Jen za splnění těchto podmínek přichází v úvahu dotčení i další ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatele rovněž dovolával, totiž na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 odst. 1 Listiny) a práva na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny).

Tak tomu není - obecně vzato - tehdy, jestliže argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry obecných soudů, resp. jimi provedený výklad ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině, a na základě soudy provedených skutkových zjištění dospěl k jinému, pro něj příznivému závěru. Argument "věcné nesprávnosti" sám o sobě nestačí.

Z napadených rozhodnutí soudů je zřejmé, že se při interpretaci ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině uchýlily nejen k jazykovému výkladu tohoto ustanovení, nýbrž do svého posouzení zahrnuly i prvek hodnotící normu z hlediska jejího společenského účelu, jakož i právem chráněných hodnot, a - zejména - že rozhodné závěry ukotvily ke specifickým okolnostem daného konkrétního případu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09).

Podstatné je, že obecnými soudy provedená skutková zjištění a tomu odpovídající přijaté právní závěry k otázce trvání vyživovací povinnosti rodiče (otce stěžovatele) k zletilému dítěti, posuzované v kontextu schopnosti zletilého stěžovatele se sám živit, a to ve vztahu k dalšímu, nikoli přímo pokračujícímu studiu v dalším učebním oboru, evidentně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu ani nevybočují ze standardů, jež jsou v soudní praxi k otázce poskytování výživného zletilému dítěti fixovány, a které účastník může předvídat. Oba soudy své právní názory též vyčerpávajícím způsobem, jakož i rozumně a adekvátně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.

Poukazy stěžovatele na právní závěry podávající se z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09 nejsou v jeho věci případné potud, že zde byly obecnému soudu vytknuty zejména nedostatky ve zjišťování skutkového stavu, jakož i to, že předmětem posouzení byla situace, kdy zletilé dítě pokračovalo ve studiu, resp. dokončovalo studium na téže škole (připravovalo se na opravnou maturitní zkoušku), které zvyšovalo úroveň jeho vzdělání a současně svoji kvalifikaci zvyšovalo pomaturitním jazykovým studiem; v případě stěžovatele jde však o situaci odlišnou potud, že ač již v jednom učebním oboru vyučen, se rozhodl po neúspěšném pokusu o studiu na střední škole (nabízející vyšší stupeň vzdělání) vystudovat další (nenavazující) učební obor, přestože - podle zjištění soudu - nebyla pro něj, co do kvalifikace již nabyté, situace na pracovním trhu nepříznivá.

Kdy jde naopak o pokračování ve studiu ve smyslu přípravy na budoucí povolání, aniž by zde bylo přímé pokračování v jednotlivých vzdělávacích stupních, dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2623/09, a je na první pohled zjevné, že o srovnatelnou situaci s věcí stěžovatelovou nejde.

Je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Byla-li ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, aby bylo zrušeno rozhodné ustanovení právního předpisu, aplikované jí napadeným rozhodnutím; ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ostatně dosažení stavu samostatně se živit rozumnou (a ústavně konformní) hranicí trvání vyživovací povinnosti bezesporu je, a ani stěžovatel (obsahem ústavní stížnosti) to nezpochybňuje, pročež problém může být již jen v interpretaci; domnívá-li se stěžovatel, že je možná (ústavní) ta, kterou současně předkládá, jest to doložením toho, že důvod k odstranění ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině zde není.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru