Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1804/13 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2014Smlouvy o propagaci reklamní plochy (posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkSmlouva
reklama/komerční sdělení
neplatnost
omyl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/73 SbNU 915
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1804.13.1
Datum vyhlášení26.06.2014
Datum podání06.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 202/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 51a, § 55, § 56, § 49a

513/1991 Sb., § 265

634/1992 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí obecného soudu v otázce posouzení platnosti spotřebitelské smlouvy založené na formalistickém a selektivním hodnocení jejích ustanovení, co se týče rovnováhy práv a povinností smluvních stran, postrádající náležité vypořádání se s námitkami účastníka řízení, vede k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Ivany Maturové zrušil III. senát Ústavního soudu svým nálezem ze dne 19. 6. 2014 rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2013 č. j. 162 C 217/2011-156 pro jeho rozpor se základním právem stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala také návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který byl odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky.

Narativní část

Stěžovatelka brojila ústavní stížností proti rozsudku okresního soudu, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 190 Kč s příslušenstvím, jelikož nalézací soud shledal, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena platná smlouva o propagaci reklamní plochy a stěžovatelka své závazky vyplývající z této smlouvy řádně nesplnila. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká porušení zákazu svévole, neboť dospěl k závěru, že předmětná smlouva neobsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a navíc neuznal námitku stěžovatelky, že smlouvu uzavřela v omylu. Přitom nerespektoval právní předpisy zakotvující princip ochrany spotřebitele a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala také návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že skutkově a argumentačně téměř identickou věcí se zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, ve kterém dospěl k závěru, že formalistické a selektivní vyhodnocení rovnováhy práv a povinností (ve spotřebitelské smlouvě), postrádající náležité vypořádání se s námitkami účastníka řízení ve svém důsledku vede k porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces, neboť jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávaný případ, přičemž Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich odchylovat. Ústavní soud v této souvislosti připomněl také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013, v němž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k neplatnosti jednotlivých ujednání předmětné smlouvy o propagaci reklamní plochy. I ve světle tohoto stanoviska, v němž byla konstatována neplatnost hned několika smluvních ujednání, nemohou nepodložené a nikoli řádně odůvodněné právní závěry nalézacího (okresního) soudu obstát, přičemž i ty ve svém důsledku vedou k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil. Ostatním námitkám stěžovatelky však Ústavní soud nepřisvědčil. Návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným, uvedené ustanovení nebylo okresním soudem aplikováno, a tudíž k podání takového návrhu nebyla stěžovatelka aktivně legitimována.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014

N 127/73 SbNU 915

Smlouvy o propagaci reklamní plochy (posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 19. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1804/13 ve věci ústavní stížnosti Ivany Maturové, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. února 2013 č. j. 162 C 217/2011-156, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 190 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o propagaci reklamní plochy, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení a UP PROMOTION, s. r. o., IČO 62742680, se sídlem Křižíkova 254/5, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. února 2013 č. j. 162 C 217/2011-156 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. února 2013 č. j. 162 C 217/2011-156 se ruší.

III. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 5. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále též jen "okresní soud") ze dne 21. února 2013 č. j. 162 C 217/2011-156, a to z důvodu, že jím mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") s odůvodněním, že odporuje principům právního státu a právu na spravedlivý proces.

3. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 190 Kč s příslušenstvím (výrok I), nahradit mu na nákladech řízení částku 8 949 Kč (výrok II) a České republice částku 6 119 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva o propagaci reklamní plochy, přičemž stěžovatelka řádně nesplnila svou povinnost uhradit sjednané plnění, ač k tomu byla v souladu s touto smlouvou vyzvána, a tudíž vedlejšímu účastníkovi náleží dlužná částka a dále nárok na smluvní pokutu. Současně odmítl, že by byla smlouva neplatná, a konstatoval, že stěžovatelka své tvrzení, že smlouvu uzavřela v omylu, neprokázala. Se smlouvou měla dle soudu možnost se seznámit, přičemž tato žádné ujednání o aktivní činnosti vedlejšího účastníka k zajištění zájemců o jí nabízenou reklamní plochu a o zajištění výdělků z této propagace neobsahuje, a neobsahuje ani ujednání, která by byla v rozporu s dobrými mravy nebo by představovala ke stěžovatelčině újmě značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, a to včetně úpravy možnosti výpovědi.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V úvodu stěžovatelka upozorňuje, že její ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť rozhodnutí o ní může mít dopad na tisíce osob, a může se tak předejít velkému množství sporů (v současné době jich má být více než 12 766), jež vede proti svým klientům vedlejší účastník a s ním propojená společnost BEZREKLAMKY, s. r. o., vykonávající tutéž činnost. Rozhodovací praxe přitom není jednotná a kvůli chybějící možnosti podat odvolání a dovolání není nikdo, kdo by zajistil jednotný výklad. V této souvislosti se dovolává zásady právní jistoty, jejíž součástí je předvídatelnost práva, s čímž kolidují protikladné rozsudky vydávané nejen různými soudy, ale i samotným okresním soudem.

5. Dále stěžovatelka okresnímu soudu vytýká porušení zákazu svévole, neboť provedl důkaz uzavřenou smlouvou, dospěl však k závěru, že neobsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Přitom nerespektoval právní předpisy a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i Evropského soudního dvora, konkrétně pak ustanovení § 265 obchodního zákoníku a § 4 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, neboť vedlejší účastník používá klamavých praktik a ujednání ve smlouvě jsou nejednoznačná. Napadené rozhodnutí je i zjevně nespravedlivé (§ 1 o. s. ř.), protože soud rozhodl jen na základě smlouvy, vytištěné inzertní stránky ze serveru vedlejšího účastníka a svědecké výpovědi jeho ředitele, přestože ona upozorňovala na způsob podnikání vedlejšího účastníka, nekalé obchodní praktiky a nemravné počínání. Smlouvu, která navíc obsahuje nepřiměřená, a tudíž neplatná ujednání, uzavřela na základě omylu, což vedlejší účastník musel vzhledem k dosavadnímu způsobu podnikání vědět. Stěžovatelka uzavírá, že jí soud neposkytl ochranu před nekalými obchodními praktikami vedlejšího účastníka, což je v daných souvislostech nutno hodnotit jako exces.

6. Poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) s tím, že i v daném případě jde o smlouvu spotřebitelskou a formulářovou a tato obsahuje řadu nepřiměřených ujednání, jako je automatické obnovování platnosti smlouvy s nutností písemné výpovědi ve stanovené lhůtě na její straně (oproti oprávnění vedlejšího účastníka ukončit smlouvu kdykoliv bez povinnosti vrácení poměrné části uhrazeného poplatku), povinnost hradit poplatek bez ohledu na splnění povinnosti ze strany vedlejšího účastníka, smluvní pokuta přesahující 100 % zajišťované pohledávky, což zohlednily např. Okresní soud v Kroměříži v rozsudku ze dne 7. 2. 2013 č. j. 7 C 72/2012-223 a Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 4. 9. 2012 č. j. 19 C 118/2012-66. Vedlejší účastník slíbil zákazníkům výdělek až 5 000 Kč měsíčně, ve skutečnosti nabízí pouze možnost inzerce zákazníka na jeho reklamních stranách, přičemž jí není známo, že by některý ze zákazníků skutečně něco vydělal. Jde o celý systém podnikání, přičemž součástí této strategie je i to, že zákazník nebude ochoten neoprávněně uplatňované pohledávky hradit a v následném soudním řízení bude vedlejší účastník uplatňovat i nárok na náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastník pak žaloby podává opakovaně za jednotlivá období trvání smlouvy, čímž zvyšuje náklady řízení a udržuje výši jednotlivých sporů pod hranicí bagatelnosti, v exekuci vymáhá zvlášť jistinu a zvlášť náklady řízení, pokaždé se zcela samostatnými náklady. Takové podnikání, založené na vyvolávání sporů s klienty, kde náklady řízení tvoří podstatnou část zisku vedlejšího účastníka, je v rozporu s dobrými mravy, a nemůže požívat soudní ochrany.

7. Porušeno mělo být podle stěžovatelky její právo "na vyloučení překvapivých rozhodnutí", a to z toho důvodu, že tytéž námitky v prakticky shodných řízeních vedou k zamítnutí žaloby, a tudíž že mohla očekávat, že i v souzené věci bude žaloba zamítnuta, což se ale nestalo. Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí je pro ni zcela překvapivé, a pokud se okresní soud zásadně odchýlil od právního názoru vysloveného ve stejných věcech, měl náležitě vysvětlit, proč se tak stalo. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká i to, že na základě provedeného důkazu - výtisku obrazovky pořízeného v jednom okamžiku dospěl k závěru, že vedlejší účastník po celé období, včetně období prodloužené platnosti smlouvy, plnil svůj závazek v podobě propagace reklamní plochy. To má představovat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, neboť tento důkaz neprokazuje a nemůže prokázat, zda svou povinnost plnil po celý rok.

8. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení stěžovatelka odůvodnila tím, že se ve světle postupu vedlejšího účastníka ukazuje, že toto může mít zcela opačný efekt, než měl na mysli zákonodárce, tedy že vede ke zbytečnému vytváření soudních sporů. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 498/12 (N 77/65 SbNU 73) a upozorňuje na to, že Ústavní soud bude pravděpodobně zatížen z důvodu absence jiných nástrojů procesní ochrany ústavními stížnostmi.

III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

9. Okresní soud v Ostravě pouze odkázal na příslušné řízení a rozsudek v něm vydaný.

10. Vedlejší účastník řízení, UP PROMOTION, s. r. o., se pozastavil nad tím, že Ústavní soud zahájil řízení o ústavní stížnosti s takto vymezeným předmětem; v této souvislosti upozornil, že se jeho právní nástupce (BEZREKLAMKY, s. r. o.) obrátil na Ústavní soud se dvěma ústavními stížnostmi, v nichž se dovolával principu předvídatelnosti, a to v případech excesivního procesního počínání obecných soudů, Ústavní soud se ale jimi odmítl zabývat, což vedlejší účastník považuje za selektivní přístup, neboť právo na spravedlivý proces stejnou měrou požívá i obchodní korporace.

11. Považuje-li stěžovatelka napadené rozhodnutí za překvapivé, vedlejší účastník upozorňuje, že soudní rozhodnutí, kterých se dovolává, se týkají jiného typu smlouvy než té, kterou s ním uzavřela, tato smlouva je krátká a obsahuje stručné, srozumitelné a jednoznačné formulace. Dále uvádí, že poskytuje svým zákazníkům sjednanou službu řádně a včas a jen malé procento tvoří neplatící zákazníci, k vymáhání pohledávek přistupuje až poté, co nedojde k mimosoudní dohodě. Pokud se již obrátil se svým nárokem na soud, v drtivé většině případů (více než 3 000) mu soudy daly za pravdu, že jím uzavřené smlouvy neobsahují neplatná ujednání, a proto mohl ve skutkově velmi podobných situacích legitimně očekávat rozhodnutí v jeho prospěch. V souzené věci se stěžovatelka nemohla domnívat, že za jednoznačných skutkových okolností, kdy nezaplatila za písemně sjednanou a jím poskytnutou službu, soud rozhodne v její prospěch, přičemž úvahy o soudní svévoli či zanedbání odůvodnění mají být jen zástupným důvodem nezakládajícím důvodnost ústavní stížnosti. Skutečnosti, které namítala v soudním řízení, nesouvisely s jeho předmětem, resp. nebyly rozhodné pro rozhodnutí, a proto nebyly prokazovány, okresní soud naopak správně hodnotil pouze relevantní skutečnosti. Stěžovatelčiny argumenty nemají žádný reálný základ, jsou účelové a spekulativní a soud se s nimi vypořádal. Tím spíše nemohou obstát jako důvody pro podání ústavní stížnosti. Odmítl, že by šlo o spor mající dopad na tisíce osob, s tím, že jediným cílem "smyšlených a ničím nepodložených konstrukcí" je odvést pozornost od konkrétního případu. Své podnikání pak označil za "právně, ekonomicky i morálně naprosto akceptovatelné", a tvrzení stěžovatelky o podvodném systému a nekalých klamavých praktikách za nepodložená, resp. nepravdivá, a tudíž za hrubě zasahující do jeho dobré pověsti.

12. Závěrem vyslovuje názor, že okresní soud vydal správné a spravedlivé rozhodnutí, respektující jak práva spotřebitele, tak princip pacta sunt servanda. Rozhodovací praxi Ústavního soudu označil za "alarmující", neboť vede k odepření spravedlnosti, resp. k přístupu k tomuto soudu, přičemž navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a předložení celé věci podle § 11 odst. 2 písm. i) ve spojení s § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") k rozhodnutí plénu.

IV. Replika stěžovatelky

13. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka uvedla, že její ústavní stížnost má všechny náležitosti, včetně vymezení toho, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, a že vedlejším účastníkem dříve podané ústavní stížnosti, nebo to, jak o nich Ústavní soud rozhodl, žádný vliv na posouzení této věci nemají. Dále upozorňuje, že i ze samotného vyjádření vedlejšího účastníka plyne, že rozhodování obecných soudů není jednotné a že počet sporů (13 000), které vedlejší účastník vede, svědčí o tom, že jde o celospolečenský problém, také občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu vydalo dne 12. 12. 2013 ke smlouvám, které uzavírají vedlejší účastník a společnost BEZREKLAMKY, s. r. o., stanovisko, podle kterého jsou tyto absolutně neplatné. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že vedlejší účastník se v případech, kdy jeho zákazníci zaplatili, bezdůvodně obohatil, a to ve velkém rozsahu, a že tomu obecné soudy napomohly, přičemž má za to, že kdyby byla jejich rozhodnutí od počátku přezkoumávána soudy odvolacími, nedostatky těchto rozhodnutí by mohly být korigovány. Stěžovatelka také odmítla, že by jí tvrzené skutečnosti (tedy že smlouvu uzavřela v omylu a že vedlejší účastník jedná v rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť své podnikání zakládá na klamání spotřebitelů) a k tomu navržené důkazy byly irelevantní, s tím, že kdyby se jimi okresní soud zabýval a vypořádal, bylo by jeho konečné rozhodnutí jiné, a že pokud tak neučinil, porušil její právo na spravedlivý proces. V závěru repliky znovu zdůrazňuje, že podnikání vedlejšího účastníka je založeno na klamání spotřebitelů tím, že je láká k uzavření smlouvy nabídkou pravidelného výdělku, který ale v žádném případě smlouva nezajišťuje, kdy předmět smlouvy je naprosto odlišný od prezentované nabídky, daný rozdíl je však pro běžného spotřebitele obtížně rozpoznatelný. Pro tento případ se vyslovuje za to, aby byla spotřebitelům poskytnuta zvýšená ochrana, jak se vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201).

V. Formální předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový v dané věci k dispozici nemá.

VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. V podstatě totožným případem se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12 (N 192/71 SbNU 289), kde shledal, že rozhodnutí obecného soudu v otázce posouzení platnosti spotřebitelské smlouvy, založené na formalistickém a selektivním hodnocení jejích ustanovení, co se týče rovnováhy práv a povinností smluvních stran, postrádající náležité vypořádání se s námitkami účastníka řízení, vede k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Odmítl přitom názor okresního soudu na otázku přiměřenosti podmínek ve smlouvě o propagaci reklamní plochy z hlediska rovnováhy práv a povinností obou smluvních stran, a důvody, které Ústavní soud k tomuto závěru vedly (k podrobnostem viz body 24 a 25 zmíněného nálezu), plně dopadají i na smluvní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem.

17. Třetí senát Ústavního soudu přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl od těchto závěrů odchylovat, ostatně ke stejnému výsledku dospěl Ústavní soud také v nálezu dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13 (N 93/73 SbNU 549); v něm vytknul obecnému soudu, že pokud svůj rozsudek postavil pouze na vlastním hodnocení smlouvy, z níž vycházel předmět sporu, aniž by - alespoň stručným způsobem - reflektoval námitky stěžovatele, resp. jejich relevanci, porušil čl. 36 Listiny. Dlužno dodat, že předtím také posuzoval otázkou meritorní "projednatelnosti" ústavní stížnosti a svůj kladný závěr vyvodil z nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech, jakož i ze zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

18. Nelze rovněž přehlédnout (jak již stěžovatelka zmínila), že se otázkou platnosti smluv o propagaci reklamní plochy, které uzavírá vedlejší účastník a společnost BEZREKLAMKY, s. r. o., se svými zákazníky, zabýval i Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013 a dospěl k závěru, že: "Neplatná jsou ujednání dané smlouvy směřující k její automatické prolongaci, ujednání o povinnosti spotřebitele platit smluvní pokutu a náklady na písemnou upomínku, ujednání o nevratnosti plnění poskytnutého spotřebitelem bez ohledu na důvod, pro který dojde k předčasnému ukončení smlouvy tam, kde zákon vrácení vzájemně poskytnutého plnění předpokládá, a sjednání odlišného režimu účinnosti výpovědi smlouvy pro každou ze smluvních stran."

19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud rovněž v souzené věci dospěl k závěru, že okresní soud posoudil smluvní ujednání ve smlouvě o propagaci reklamní plochy, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, nejen v rozporu s příslušnými ustanoveními "starého" občanského zákoníku (a to zejm. s § 55 a 56), ale i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť okresní soud nijak nereflektoval princip ochrany spotřebitele jako jeden z klíčových principů současného občanského práva, resp. adekvátním způsobem nereagoval na argumentaci, kterou stěžovatelka v daném ohledu přednesla. V novém řízení bude okresní soud postupovat v souladu s výše uvedenými právními závěry jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu, přičemž posoudí, zda neplatnost jednotlivých smluvních ujednání způsobuje neplatnost celé smlouvy, či zda zbylá část smlouvy sama o sobě obstojí (viz výše uvedené stanovisko).

20. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek - pro porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

21. Pokud jde o otázku uzavření smlouvy v omylu, tuto musí obecnésoudy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz bod 32 nálezu sp. zn. II. ÚS 1810/13). V souzené věci se okresní soud námitkou stěžovatelky, že smlouvu uzavřela v omylu, zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatelka toto své tvrzení neprokázala, neboť předmětná smlouva závazek vedlejšího účastníka k aktivnímu vyhledávání zájemců ani k zajištění výdělku neobsahovala a stěžovatelka, jak sama vypověděla, měla možnost se s jejím obsahem seznámit (viz č. l. 56 soudního spisu), ostatně skutečnost, že stěžovatelce muselo být zřejmé, na jakém principu předmětná smlouva funguje, plyne i z toho, že současně jednala s vedlejším účastníkem o tom, že bude působit jako jeho obchodní zástupkyně (viz úřední záznam o podání vysvětlení na č. l. 32). Daný závěr ve své podstatě stojí na posouzení otázky, zda by mohlo jít o (právně relevantní) omyl ve skutečnosti, která byla pro učinění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující, nebo o omyl v pohnutce, jež může být právně významný pouze tehdy, bude-li tato pohnutka zahrnuta do projevené vůle; jde v tomto směru o interpretaci tzv. podústavního práva, konkrétně § 49a občanského zákoníku, a jeho aplikaci na konkrétní případ, což je doménou obecného soudnictví, přičemž závěr okresního soudu nelze považovat za nějak "extrémní", jenž by vybočoval z mezí ústavnosti.

22. Pokud stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník nedostatečně prokázal, že by předmětnou službu poskytl, pak je třeba v prvé řadě uvést, že vedlejší účastník předložil kopii příslušného inzerátu z internetové databáze (č. l. 9) a také - s ohledem na to, že stěžovatelka popřela poskytnutí této služby (viz č. l. 56) - navrhl, aby okresnísoud za tímto účelem vyslechl svědka Jana Guziho (viz č. l. 65). Následně stěžovatelka sice tyto důkazy zpochybnila, v prvním případě kvůli nízké důkazní hodnotě, ve druhém pak pro nevěrohodnost svědka, nicméně sama žádné konkrétní skutečnosti, jež by její tvrzení podporovaly, neuvedla (např. že uplatnila reklamaci, což by byl logický postup pro případ, že by její inzerát do databáze nebyl umístěn), takže se její tvrzení nejeví ani jako pravděpodobné. Za této situace nelze usuzovat, že by mezi provedenými důkazy a příslušným skutkovým závěrem panoval extrémní rozpor.

23. Jde-li o návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř., pak uvedené ustanovení nebylo okresnímsoudem aplikováno (§ 74 zákona o Ústavním soudu), a tudíž k jeho podání není stěžovatelka aktivně legitimována (poučení o opravných prostředcích za aplikaci ustanovení právního předpisu v řešené právní věci pokládat nelze - srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. října 2013 sp. zn. II. ÚS 3208/13). Ústavní soud tento návrh odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

24. Navrhoval-li vedlejší účastník postup podle § 23 zákona o Ústavnímsoudu, nebylo možné danému návrhu vyhovět vzhledem k tomu, že se třetí senát Ústavního soudu ztotožnil s názorem druhého senátu, vysloveným ve výše uvedených nálezech. Zbývá dodat, že námitky, které stěžovatelka vznesla vůči postupu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 337/13 a II. ÚS 463/13, žádný význam z hlediska souzené věci nemají.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru