Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1803/18 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
úvěr
banka/bankovnictví
úrok smluvní
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1803.18.1
Datum podání23.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

513/1991 Sb., § 502


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1803/18 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KOMETA a. s. Brno, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou LL.M., advokátkou, sídlem nám. Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. 32 Cdo 2429/2017-299, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 96 Co 440/2014-153 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2014 č. j. 18 C 150/2012-124 (ve znění opravných usnesení ze dne 19. října 2016 č. j. 18 C 150/2012-221 a ze dne 15. prosince 2016 č. j. 18 C 150/2012-238), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Komerční banka a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 4. 2014 č. j. 18 C 150/2012-124 (ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 18 C 150/2012-221 a ze dne 15. 12. 2016 č. j. 18 C 150/2012-238) uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 130 605,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 2. 2015 č. j. 96 Co 440/2014-153 bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že rozsudek obvodního soudu byl potvrzen ve výroku I., ve výroku II. byl změněn co do výše nákladů řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 2429/2017-299 bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto částečně jako nepřípustné (když u dvou z otázek vznesených v dovolání dovolací soud shledal, že na nich rozhodnutí městského soudu nezáviselo, a u jedné konstatoval, že stěžovatelka se mýlí ve svém názoru, že otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena) a částečně pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti (ve vztahu k výroku o nákladech řízení) podle § 237 o. s. ř.

5. V předmětném řízení se vedlejší účastnice po stěžovatelce žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že, stručně shrnuto, mezi stranami byla dne 12. 8. 2005 uzavřena smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě, poskytující možnost čerpat úvěr prostřednictvím této karty až do výše dohodnutého limitu 100 000 Kč. Na základě této smlouvy se stěžovatelka zavázala splácet vedlejší účastnici jistinu pravidelnou měsíční splátkou ve výši 1/10 vyčerpané jistiny úvěru a od zahájení čerpání úvěru hradit úroky z vyčerpané a dosud nesplacené části jistiny. Ve smlouvě se smluvní strany též dohodly, že úroková sazba je vyhlašována zveřejněním v oznámení vedlejší účastnice. Od data čerpání úvěru činí úroková sazba 18,06 %. Smluvní strany se dohodly, že je-li žalovaná strana v prodlení s vrácením části nebo celé jistiny, je povinna uhradit žalobci z částky jistiny po splatnosti úroky z prodlení ve výši dle oznámení vedlejší účastnice. Ode dne čerpání úvěru do dne podání žaloby je takto vyhlášená sazba úroku z prodlení ve výši 25 %. Stěžovatelka však své takto smluvně převzaté povinnosti neplnila a dostala se do prodlení se splácením svých závazků. Vedlejší účastnice ji opakovaně písemně vyzvala k úhradě dlužných částek, avšak bezvýsledně. Proto právní vztah v souladu s podmínkami smlouvy vypověděla. Celková pohledávka ze smlouvy činila ke dni 19. 4. 2010, to jest ke dni kapitalizace pohledávky před podáním žaloby, částku 130 605,38 Kč, která byla tvořena jistinou ve výši 100 838,30 Kč, řádnými úroky ve výši 20 629,05 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9 138,03 Kč. Stěžovatelka ničeho neuhradila.

6. V řízení se stěžovatelka bránila zejména tím, že smlouva o úvěru ke služební kartě je neplatná z důvodu její neurčitosti a že je v rozporu se zásadou soukromého práva, aby banka jednostranně a kdykoli podle svého rozhodnutí stanovovala klientovi výši úroku svým interním vyhlášením; veškeré podmínky smlouvy, a to včetně výše úroků musí být účastníkům známy při podpisu smlouvy, a to tím spíše, když vedlejší účastnice je zde jako profesionál silnější stranou. Obvodní soud však dospěl k závěru, že předmětná smlouva je dostatečně určitá a platná, když podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru není ujednání o konkrétní výši úroku; z § 502 obchodního zákoníku vyplývá, že smlouva o úvěru bude platně uzavřena i tehdy, pokud závazek zaplatit úroky nebude definován výší těchto úroků, resp. způsobem, jak tuto výši určit. Způsob určení sazeb oznámením přitom byl smluvně zakotven. K odlišnému závěru pak nedospěl ani městský soud.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že není přípustné, aby výše úroků byla stanovena jednostranně bankou pouhým vyhlášením. V tomto směru také formulovala své dovolání, když byla přesvědčena, že tato otázka dosud dovolacím soudem nebyla řešena. Odkázal-li Nejvyšší soud k této předložené otázce na svůj rozsudek sp. zn. 29 Odo 1000/2004, nejde podle stěžovatelky o přiléhavý odkaz, když v tehdejším rozsudku šlo o bazickou úrokovou sazbu, která byla vyhlašována ve veřejných sdělovacích prostředcích, zatímco zde jde toliko o oznámení banky, které ve veřejných sdělovacích prostředcích zveřejňováno není. Nejvyšší soud se tak měl správně její argumentací blíže zabývat. Ústavní soud již přitom judikoval, že pokud Nejvyšší soud svévolně odmítne připustit dovolatele k (meritornímu) dovolacímu přezkumu, poruší tím jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Stěžovatelka také upozorňuje, že podmínky pro vydávání a používání služebních kreditních karet nebyly v úvěrové smlouvě vymezeny určitě v tom směru, že nebylo odkazováno na žádnou konkrétní jejich verzi (ze kterého dne vydání), ač banky obecně operují s nemalým počtem různých svých vytvořených podmínek, a že tyto různé podmínky jsou neustále měněny či doplňovány. Namítala tak neplatnost takto neurčitě formulovaného odkazu. Má za to, že soudy se s její námitkou dostatečně nevypořádaly.

9. Soudy také dle stěžovatelky měly přihlédnout k tomu, že byla slabší stranou smlouvy. Závěr soudu, že v daném případě nejde o spotřebitelskou smlouvu, když stěžovatelka je obchodní společností - podnikatelem, a nelze tudíž o slabší straně smlouvy hovořit, není přiléhavý, když slabší smluvní strana je širším pojmem než spotřebitel. I podnikatel (zvláště malý) se může ocitnout v postavení, kdy mu jeho smluvní partner diktuje smluvní podmínky a hospodářsky slabší podnikatel nemá šanci vyjednat jejich změnu. Nejvyšší soud na tuto argumentaci stěžovatelky dokonce vůbec nereagoval.

10. Soudy se nevypořádaly ani s námitkou stěžovatelky, že úvěrová smlouva je v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

13. Stěžovatelka vznáší několik různých námitek, ty se však jeví spíše jen formalistického charakteru, než aby směřovaly k podstatě věci. Ani sama stěžovatelka nerozporuje, že si pořídila kreditní kartu, v tomto směru uzavřela s bankou smlouvu, čerpala na tomto základě úvěr, a tento následně nesplatila. Je obecně známou skutečností, že za takové situace bance vzniká nárok na úrok, potažmo v případě řádného nesplácení nároky další. Je pak logické, že banka nároky z uvedeného vyplývající soudně vymáhá. Je běžnou praxí, že banky vyhlašují úrokové podmínky určitými sazebníky a ve stěžovatelčině případě se ostatně ani nejeví, že by tuto možnost banka nějakým způsobem zneužila. Obecné soudy pak na hlavní stěžovatelčiny námitky určitým způsobem reagovaly a své závěry odůvodnily. I kdyby se snad některé ze stěžovatelčiných námitek blíže nevěnovaly, nebo by s některými z jejich dílčích závěrů bylo možno polemizovat, nemohlo by to postačovat pro závěr o nutnosti zrušení napadených rozhodnutí za situace, kdy výsledek řízení se jeví být spravedlivý a Ústavnímu soudu, jak již zmíněno, přísluší reagovat jen na ta nejzávažnější pochybení představující porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

14. Možno zdůraznit, že uvedené platí i pro názor stěžovatelky o nepřípadnosti odkazu Nejvyššího soudu na rozsudek sp. zn. 29 Odo 1000/2004, ohledně něhož Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelkou v dovolání vznášená otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Význam uvedeného judikátu je opět věcí posouzení obecných soudů a stěžovatelčina polemika s jejich závěry ani zde nepřekračuje rovinu práva podústavního.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru