Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1802/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Jeseník
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
soudce/podjatost
Smlouva o dílo
žaloba/pro zmatečnost
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1802.14.1
Datum podání25.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 265

99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.e, § 237 odst.1 písm.c, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1802/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, č. j. 32 Cdo 386/2013-268, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2011, č. j. 15 Co 73/2011-202, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 12. 2010, č. j. 4 C 1/2003-159, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivé a nestranné řízení a přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 odst. 4 Listiny.

II.

2. Stěžovatel se svými postupně uplatňovanými žalobami směřujícími proti Svatopluku Petřekovi (zde vedlejší účastník), řízení o nichž bylo spojeno do jediného řízení, domáhal vydání rozhodnutí, jímž by vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost uhradit mu částku v celkové výši 345.750,- Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu za prodlení s předáním díla.

3. O této žalobě bylo poté, co původní rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo zrušeno, rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 12. 2010, č. j. 4 C 1/2003-159, tak, že žaloba byla zamítnuta. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že nároky stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla nejsou oprávněné, neboť k předání díla stěžovateli fakticky došlo dne 22. 11. 2000, přičemž dílo bylo předáno bez vad bránících užívání díla. Soud prvního stupně k tomu nad rámec uvedl též to, že vedlejším účastníkem byla u části stěžovatelem v řízení uplatněných práv úspěšně vznesena i námitka promlčení.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2011, č. j. 15 Co 73/2011-202, potvrzeno. Odvolací soud jako věcně správný potvrdil názor soudu prvního stupně, že k předání díla došlo dne 22. 11. 2000. K tomu uvedl, že otázka, zda dílo bylo předáno bez vad či nikoli, není pro posouzení, kdy došlo k předání díla, rozhodná za situace, kdy mezi stranami byla smluvní pokuta sjednána pro případ prodlení s předáním díla, nikoli k zajištění jeho (bezvadného) provedení. Odvolací soud vyjádřil rovněž přesvědčení, že pokud stěžovatel vyzval vedlejšího účastníka k zaplacení smluvních pokut se současným oznámením vad díla, avšak žádné právo z těchto vad vůči vedlejšímu účastníku neuplatnil, pak postupoval v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, neboť v souladu s ní by byl takový postup, kdy by stěžovatel vedlejšímu účastníku vady díla včas vytkl, vyzval jej ke sjednání nápravy a tuto mu umožnil. Protože tedy stěžovatel postupoval v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, pak by jeho právu na zaplacení smluvní pokuty nemohlo být dle názoru odvolacího soudu vyhověno ani tehdy, pokud by smluvní pokuta byla sjednána rovněž za účelem zajištění bezvadného provedení díla (nikoli pouze jeho včasného předání), což se ale nestalo.

5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, č. j. 32 Cdo 386/2013-268, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád").

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud pochybil, pokud odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že je neshledal přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a to přesto, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla (dle názoru stěžovatele) v rozporu s hmotným právem, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dovolací soud měl pochybit i v tom, že se nezabýval stěžovatelem v dovolání uplatněnou námitkou podjatosti soudců odvolacího soudu. V této souvislosti stěžovatel namítl, že na námitku podjatosti řádně nereagovali ani soudci rozhodující v odvolacím řízení, když k této námitce ve svém rozhodnutí pouze stroze uvedli, že tuto neshledali důvodnou. Stěžovatel dále soudům vytkl extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a jejich právním hodnocením, zpochybnil správnost závěru o tom, že k předání díla došlo dne 22. 11. 2000, a namítl, že soudy při svém rozhodování nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník").

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.

8. Jde-li o námitku, že Nejvyšší soud pochybil, když odmítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že je neshledal přípustným, Ústavní soud uvádí, že v dané věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a tedy dovolání by mohlo být přípustným pouze tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Závěr dovolacího soudu, že dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významné není, pak Ústavní soud není ze své pozice oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 579/14, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 2862/12, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), když zasáhnout by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru o zjevném excesu dovolacího soudu. Ústavní soud však v nyní souzené věci takový exces neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně vyložil, proč dospěl k závěru, že stěžovatelem v dovolání vymezenou otázku za zásadně právně významnou považovat nelze, když poukázal na to, že stěžovatel tuto spojuje se skutečnostmi, které však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají. Navíc i tehdy, pokud by stěžovatelem vznesená otázka byla dovolacím soudem (pro stěžovatele příznivě) skutečně vyřešena, nebyl by tím dle názoru dovolacího soudu dotčen závěr soudu odvolacího o tom, že i kdyby byly smluvní pokuty uplatňované stěžovatelem po právu, nepožíval by výkon tohoto práva dle § 265 obchodního zákoníku ochrany. Protože odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž na tomto závěru, stěžovatel by tedy ani v případě, že by se dovolací soud jím vznesenou otázkou zabýval a tuto posoudil způsobem pro stěžovatele příznivým, nemohl být ve sporu úspěšným. S právě uvedeným závěrem se Ústavní soud s přihlédnutím k obsahu dovolání, jakož i odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu ztotožňuje.

9. Důvodným není ani tvrzení, že dovolací soud se opomněl zabývat námitkou podjatosti soudců odvolacího soudu, kterou stěžovatel v rámci dovolání rovněž uplatnil. To proto, že tato námitka nemá oporu v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který v jeho rámci vysvětlil, že tvrzená vada řízení (v daném případě spočívající v údajné podjatosti soudců odvolacího soudu) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jestliže zároveň nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu. Tato situace však dle názoru dovolacího soudu v souzené věci nenastala, neboť stěžovatel v rámci namítané vady řízení žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Ústavní soud (s přihlédnutím k obsahu dovolání stěžovatele) nemá, co by dovolacímu soudu v této souvislosti vytkl.

10. Námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu není možné považovat za nestranné, nezávislé a spravedlivé, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno podjatým senátem, pak Ústavní soud považuje za nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 téhož zákona. To proto, že v rámci této námitky stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýká vadu, jejíhož zhojení se mohl domáhat cestou žaloby pro zmatečnost [srov. § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Z ústavní stížnosti, ani z vyžádaného spisového materiálu však neplyne, že by stěžovatel této možnosti využil a vyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Za těchto okolností se Ústavní soud nemohl touto námitkou meritorně zabývat.

11. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům konečně též extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry, věcnou nesprávnost závěru ohledně data předání díla a nesprávnou interpretaci příslušných ustanovení obchodního zákoníku, pak Ústavní soud připomíná, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

12. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní rozhodované věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že námitky, jimiž stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnost jejich závěru ohledně data předání díla, nesprávnou interpretaci příslušných ustanovení obchodního zákoníku, jakož i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, představující pouze pokračující polemiku stěžovatele se závěrem obecných soudů, že žaloba stěžovatele nebyla podána důvodně. Ústavní soud má přitom za to, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích s touto polemikou řádně a srozumitelně vypořádaly, přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl nic, co by jeho oponenturu posunulo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud na podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (zejména pak soudu odvolacího) v této souvislosti odkazuje.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru