Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1800/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1800.10.1
Datum podání22.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 215a

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1800/10 ze dne 19. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 24/32, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 8 To 302/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 8 Tdo 306/2010, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Hodoníně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a k porušení zásady na rovnost účastníků řízení dle článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 6. 2009 sp. zn. 2 T 1/2009, uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Dle soudu prvého stupně se stěžovatel uvedeného trestného činu dopustil od přesně nezjištěné doby v měsíci červenci roku 2006 do 11. 7. 2008 v místě svého bydliště a na dalších místech veřejnosti přístupných, kde fyzicky týral svoji manželku T. K., způsobem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku. Dále byl stěžovatel uznán vinným i trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil dne 28. 3. 2008 úmyslným poškozením notebooku. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 15. 9. 2009 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však shledal, že stěžovatel ve svém podání uvedený dovolací důvod pouze formálně deklaroval, fakticky se však domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel dle závěrů dovolacího soudu tedy nenamítal, že by skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován, ale namísto toho prosazoval svou vlastní verzi skutkových zjištění (viz str. 5 a 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, aniž se napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením meritorně zabýval, neboť námitky stěžovatele v dovolání uplatněné nebylo možné žádnému z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 tr. řádu podřadit.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel zopakoval námitky skutkového rázu, které vznášel již v trestním řízení, a to jak v odvolání, tak i v řízení dovolacím. Navrhovatel uvedl, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny důkazy, které byly obhajobou navrženy. Dle stěžovatele nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav věci a na základě takto nedostatečných skutkových zjištění byly přijaty nesprávné právní závěry. Dle stěžovatele obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Konkrétně stěžovatel uvedl, že svědectví jeho bývalé manželky je nepravdivé a mělo charakter msty, resp. mělo za cíl stěžovateli znemožnit mít v péči nezletilé děti, popř. bývalé manželce umožnit po stěžovateli požadovat vyšší finanční plnění. Pokud jde o ostatní svědky, stěžovatel zdůraznil, že žádný z nich nebyl týrání přítomen a pouze opakoval obvinění vymyšlená poškozenou. Stěžovatel zejména poukazuje na údajné rozpory ve výpovědi svědka MUDr. H. Tento lékař je dle stěžovatele rodinným přítelem jeho manželky a jeho výpověď tudíž nelze považovat za věrohodnou. Obdobné námitky stěžovatel uplatnil i ohledně výslechu svědkyně K., matky poškozené. Stěžovatel má za to, že žádná z dalších svědeckých výpovědí (pracovnice sociálního odboru městského úřadu, policisté atd.) závěr o jeho vině trestným činem dle § 215a tr. zákona nepotvrdila. Další z námitek stěžovatele se týká zamítnutí návrhu na provedení výslechu jeho dcery, nezl. Evy K. (jedná se o pseudonym), jež měla být incidentům mezi rodiči přítomna.

Stěžovatel konečně namítl neúčinnost důkazu zvukovým záznamem, který při jednom z incidentů bez vědomí stěžovatele pořídila poškozená. Stěžovatel je přesvědčen, že tento důkaz neměl být vůbec v trestním řízení připuštěn a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 191/05.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 8 Tdo 306/2010. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k tomuto rozhodnutí žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnil; především neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 tr. řádu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel v rámci mimořádného opravného prostředku uplatnil tutéž důkazní polemiku se skutkovými závěry soudu prvého stupně (jako již v odvolání), resp. usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že k žádnému týrání z jeho strany vůči bývalé manželce nedošlo. Je nutno souhlasit s názorem vyjádřeným v napadeném usnesení dovolacího soudu, že uvedené skutkové námitky, ani námitky týkající se nepřípustnosti důkazu zvukovým záznamem, žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim tudíž nelze dovodit ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, jež je zákonnými důvody dovolání (krom případů zcela výjimečných, viz níže) vázán. Pro ústavněprávní přezkum je za dané situace postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti kontroly ze strany Ústavního soudu v podstatě vyčerpány.

Ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody by Nejvyšší soud u obdobné důkazní polemiky mohl vybočit jen v případě zcela zjevných extrémních pochybení nalézacího či odvolacího soudu (zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp.). V projednávané věci však dovolacímu soudu přepjatý formalismus, odůvodňující případně kasační zásah Ústavního soudu, vytknout nelze. Z příloh ústavní stížnosti je patrné, že Nejvyšší soud rozhodnutí nižších instancí rámcově přezkoumal a zjistil, že se o případ extrémních důkazních rozporů zjevně nejedná (viz str. 6 a 7 napadeného usnesení), přičemž stěžovatel v dovolání pouze opakoval námitky, s nimiž se již velmi podrobně zabýval Krajský soud v Brně v řízení o odvolání.

Nejvyšší soud se nad rámec dovolacích důvodů vypořádal i s námitkou ohledně zvukového záznamu, ač se zdaleka nejednalo o důkaz pro uznání stěžovatele na vinu jediný či stěžejní. Ústavní soud pouze dodává, že odkaz stěžovatele na nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, není přiléhavý, neboť uvedená věc byla podstatně odlišná (použití zvukového záznamu jako důkazu v civilním řízení proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků telefonního hovoru). Jednání poškozené v nyní projednávané věci neslo rysy svépomoci oběti trestného činu na úkor práv pachatele v takové formě, již je z hlediska kolize dvou právním řádem chráněných zájmů možné akceptovat.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

V projednávané věci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti tíží břemeno tvrzení. Jinými slovy, stěžovatel je ve vztahu k napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci povinen nabídnout ústavněprávní argumentaci, z níž je patrné, v čem konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s garancemi ústavního pořádku. Stěžovatel však s postupem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, resp. s věcným obsahem a právními závěry v napadeném rozhodnutí vyjádřenými, nijak nepolemizuje. Pouze uvedené rozhodnutí paušálně označuje za nesprávné a navrhuje jeho zrušení. Za této situace je třeba na ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu hledět jako na zjevně neopodstatněnou.

III.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je nutně "posledním procesním prostředkem" již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 či III. ÚS 758/10 a další).

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (obdobně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V případě stěžovatele muselo k doručení rozhodnutí odvolacího soudu dojít před 31. březnem 2010, kdy rozhodoval dovolací soud. Ústavní stížnost byla k poštovní přepravě předána dne 21. 6. 2010.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru