Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 18/96Nález ÚS ze dne 26.09.1996K posouzení důvodů a trvání vazby podle § 67 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/6 SbNU 145
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.18.96
Datum podání17.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67

209/1992 Sb., čl. 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996

N 88/6 SbNU 145

K posouzení důvodů a trvání vazby podle § 67 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 26. 9. 1996 ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele M. T., zastoupeného JUDr. V. Š.,

proti usnesení Krajského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která i co do formální stránky vyhovovala zákonným

podmínkám (§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů

(usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 11. 1995, sp. zn.

1 Nt 469/95, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12.

1995, sp. zn. 27 To 253/95), jimiž byla zamítnuta jeho žádost

o propuštění z vazby (do níž byl vzat pravomocným usnesením

Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Nt

442/95), a tvrdil - shrnuto do podstatných závěrů -, že tvrzené

vazební důvody (§ 67 písm. b) tr. ř.) nemají v zákoně oporu, neboť

na základě do té doby zjištěných skutečností nic nenasvědčuje

tomu, že by měl záměr svým jednáním jakkoli ovlivňovat probíhající

vyšetřování, zejména pak ne tím, že by se snažil ovlivňovat

svědky, kteří v jeho věci mají být vyslechnuti. S odkazem na to,

že obecné soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích "nepřípustně

rozšířily možnost omezení jeho osobní svobody", což ve svých

důsledcích znamená "pokus o stanovení obecného pravidla

umožňujícího držení obviněné osoby ve vazbě nad stanovený rozsah",

dovozuje, že obě jím napadená rozhodnutí jsou ve výrazném rozporu

s ústavními kautelami, jmenovitě pak s ustanovením čl. 8 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod, resp. s korespondujícími

ustanoveními čl. 4 odst. 1 a 4 Mezinárodního paktu o občanských

a lidských právech, pokud se týká též ustanovení čl. 5 odst. 1

písm. c) Úmluvy o lidských právech.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti

k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.)

podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§

30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), se k věci vyjádřil tak, že

vývody ústavní stížnosti odmítl, odkázal na odůvodnění napadeného

rozhodnutí a nadto zdůraznil, že všichni rozhodní svědci, kteří

v době rozhodování obecných soudů (listopad, prosinec 1995) nebyli

ještě vyslechnuti, mají úzký vztah ke stěžovateli, což - mimo jiné

- platí zejména o spoluobviněné Renatě Majerové, majitelce firmy,

v níž stěžovatel pracoval ve funkci ředitele, případně též ještě

o dalších svědcích, jakými jsou P. H., M. D., J. T. apod.; všichni

tito svědci, pokud by stěžovatel měl možnost je pro své úzké

osobní vztahy k nim ovlivnit (kupř. R. M. byla nejen blízkou

spolupracovnicí a obchodní partnerkou stěžovatele, ale "podle

vlastního vyjádření měla k němu úzké osobní vztahy"), hrozilo

reálné nebezpečí, že by tak "dosavadní výsledky řízení mohly být

zvráceny" a další objasnění věci by bylo podstatně ztíženo, ne-li

zmařeno vůbec; krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta.

Obdobné stanovisko v písemném vyjádření - jako vedlejší

účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) - zaujal krajský

státní zástupce, který předně podtrhl stupeň nebezpečnosti

trestného činu, z něhož byl stěžovatel obviněn (šlo o pojišťovací

podvod s vysokou právní kvalifikací a škodou vyčíslenou částkou

přesahující 6 milionů korun), poukázal na to, že trestní stíhání

stěžovatele je skutkově založeno na předstíraném vloupání do

skladu včetně fingování určitých stop, což vše svědčí o vysokém

stupni promyšlenosti inkriminovaného útoku, jehož objasnění - též

pro nezbytnost obtížného účetního zkoumání dotčeného podniku - již

samo o sobě je podstatně ztíženo, a to natolik, že účel trestního

řízení (§ 1 tr. z., § 1 odst. 1 tr. ř.) propuštěním stěžovatele

z vazby na svobodu by mohl být zmařen.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ze zpráv, které si Ústavní soud jak od státního

zastupitelství, tak od vyšetřovatele vyžádal (§ 42 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), vyplynulo, že mimo skutku, pro který byl stěžovatel

vzat do vazby (pokus pojišťovacího podvodu), vyvstalo podezření

z dalších trestných útoků vůči České spořitelně (vylákání úvěru ve

výši přes 106 milionů korun), Investiční průmyslové bance (dtto

s úvěrem ca 80 milionů korun), případně vůči státu pro daňový únik

(pokus o vyplacení daně z přidané hodnoty na neexistující firmu),

kteréžto inkriminované útoky, i když jsou (v době podání zprávy,

tj. v březnu 1996) šetřeny odděleně, vytváří "složitou podstatu

v podvodných praktikách" stěžovatele, odhlédnuto již od toho, že

objasňování stran neexistujících firem, tvrzené obchodní či jiné

spojení s nimi, prodej zcizeného zboží (což vše tvoří součást

stíhaných útoků v posuzované věci) apod., vytváří krajně obtížnou

a - zejména v počátcích trestního stíhání - nepřehlednou síť

vztahů a vazeb, do nichž by stěžovatel, jestliže by byl z vazby

propuštěn, mohl lehce zasáhnout natolik, že objasnění rozhodných

okolností by bylo podstatně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec.

Za této skutkové a důkazně složité situace dospěly orgány

činné v trestním řízení k závěru, že bez alespoň dočasného

vytržení stěžovatele z těchto očividně početných vztahů by

vyšetřování jinak zřejmě důvodného podezření ze spáchání trestného

činu bylo výrazně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec; z nich posléze,

též s přihlédnutím k osobním vztahům stěžovatele k osobám v té

době dosud nevyslechnutých svědků, dovozují obecné soudy obou

stupňů reálnost obav z výrazného ztížení, případně zmaření

vyšetřování, tedy naplnění podmínek daných ustanovením § 67 písm.

b) tr. ř. jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení

osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Podle přesvědčení Ústavního soudu výklad zákonných znaků

"konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům koluzní vazby,

o kterou v této věci jde) je především věcí obecných soudů, které

při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té

které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení),

zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je

opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda

tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze

strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro

výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného

ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní

a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy

konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho

osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto

úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových

zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých,

Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury, se cítí

oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí

obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1

al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže

tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním

rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky,

příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy (úst.

zákon č. 1/1993 Sb.).

Tyto podmínky však v posuzované věci v době rozhodování

obecných soudů splněny nebyly.

Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele, případně právní

vývody jím podložené, jsou ve své podstatě opakovanou polemikou

s rozhodnutími obecných soudů, na kterou však obecné soudy ve

svých odůvodněních přiměřeně reagovaly (kupř. v usnesení

odvolacího soudu ze dne 20. února 1996 in fine), a proto z důvodů

vyložených shora, Ústavní soud neshledal - z hlediska ochrany

ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - splněny podmínky, za

nichž by v této věci do jurisdikce obecných soudů měl důvod

zasáhnout, a to tím spíše, jestliže stěžovatel byl v mezidobí

(usnesením Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 19. března

1996 - č. l. 25, příloha E spisu) z vazby bez omezení propuštěn.

Posléze zmíněná okolnost, totiž propuštění stěžovatele

z vyšetřovací vazby, nemohl Ústavní soud přehlédnout ani

v souvislosti s důkazním návrhem, který stěžovatel u ústního

jednání před Ústavním soudem vznesl; podle tohoto návrhu

a přednesu s ním spojeného měl být vyšetřovatel v souvislosti

s vyšetřováním trestní věci stěžovatele (z podnětu orgánů

příslušné inspekce) vzat do vazby, když mu bylo sděleno obvinění

(patrně pro trestný čin ve smyslu § 158 tr. z.); tato okolnost,

která v průběhu dalšího vyšetřování proti stěžovateli nepochybně

může sehrát svou roli, avšak přes svou případnou procesní

závažnost je pro posouzení samotné ústavní stížnosti nerozhodná.

Ústavní soud totiž (stejně jako obecné soudy) své úvahy musel

zaměřit k době, kdy o vazbě stěžovatele, resp. o jeho návrhu na

propuštění z ní, bylo rozhodováno (prosinec 1995); ukáže-li se

v průběhu doby ex post, že jak důvody obvinění vůči stěžovateli,

tak i důvody jeho vyšetřovací vazby byly údajně dnes stíhaným

vyšetřovatelem záměrně zveličeny či dokonce vymyšleny, zůstává

stěžovateli k dispozici přiměřená obrana plynoucí z obecných

předpisů; z tohoto důvodu také Ústavní soud návrhům na doplnění

řízení o ústavní stížnosti nevyhověl.

Pro důvody takto vyložené proto nezbylo než o ústavní

stížnosti stěžovatele rozhodnout způsobem, jak z výroku tohoto

nálezu je patrno (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 26. 9. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru