Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1794/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1794.14.1
Datum podání23.05.2014
Napadený akt

ostatní (nezařaditelné)

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 172, § 11 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1794/14 ze dne 23. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bořivoje Navrátila, zastoupeného Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, proti jinému zásahu veřejné moci - "stanovisku" Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2014 č. j. 7 VZV 16/2012-1815, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že Vrchní státní zastupitelství v Praze shora označeným "stanoviskem", kterým nevyhovělo jeho návrhu na zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu, z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve spojení s rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb., porušilo jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož je nepřípustně trestně stíhán. Současně požaduje, aby Ústavní soud vrchnímu státnímu zastupitelství přikázal znovu (podle doplnění ústavní stížnosti "nejpozději však ve lhůtě 30 kalendářních dnů") rozhodnout o jeho návrhu na zastavení trestního stíhání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ve věci zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku jej "ohrožuje" trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Vychází ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného doc. PhDr. Alenou Aigner, znalkyní pro obor kriminalistika, specializace jazyková expertiza českých textů, který připouštěl možnost různého výkladu citovaného souvětí s tím, že sama znalkyně dospívá k závěru, že amnestijní rozhodnutí (v části znějící "aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let") je možné z hlediska lingvistického chápat následovně: "Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Výjimkou je trestní stíhání proti uprchlému, o jehož zahájení k l. lednu 2013 uplynulo více jak 8 let."

Podle stěžovatele jsou orgány činné v trestním řízení povinné vycházet ze zásady in dubio mitius, tj. že v pochybnostech je zapotřebí se přiklonit k interpretaci, která je pro obviněného příznivější.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí či postupů orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná pojmové vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jímž se zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.). Zde uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."

Je evidentní, že ústavní stížností napadený postup Vrchního státního zastupitelství v Praze podmínky "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je Ústavní soud v citovaném nálezu vymezil, nenaplňuje. Především účastník trestního řízení v postavení obviněného má řadu opravných prostředků, kterými se může v průběhu tohoto řízení domáhat nápravy případných pochybení, a to i takových, která mají přesah do ústavně chráněných práv. Teprve konečné rozhodnutí, které již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem, je možné napadnout ústavní stížností.

Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. II. ÚS 1935/11 ze dne 27. 7. 2011, samotný fakt, že o návrhu stěžovatele na zastavení trestního stíhání státní zastupitelství nerozhodlo usnesením, ale stanovisko příslušného orgánu činného v trestním řízení bylo oznámeno formou sdělení (stanoviska), není zásahem do základních práv stěžovatele, neboť z trestního řádu nevyplývá, že by o takovém návrhu muselo být rozhodnuto usnesením. Nejde o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 119 tr. řádu, ale (jak se uvádí výše) o sdělení stanoviska; trestní řízení není řízením návrhovým, ale naopak je ovládáno zásadou oficiality, v němž návrh obviněného na zastavení trestního stíhání má proto toliko charakter "podnětu" a je na uvážení příslušného orgánu státní moci, jak s ním naloží. I kdyby orgán činný v trestním řízení dospěl na základě takovéhoto podnětu k závěru, že zde jsou dány důvody pro zastavení trestního řízení, činil by tak nikoli ve formě rozhodnutí o návrhu stěžovatele, ale z moci úřední.

Lze tedy shrnout, že k jinému zásahu (než rozhodnutím orgánu veřejné moci) do základních práv stěžovatele v daném případě dojít nemohlo. Nemohlo se tak stát ani rozhodnutím, neboť v petitu návrhu uvedené sdělení orgánu veřejné moci žádným (procesním) rozhodnutím není. Pokud stěžovatel brojí proti faktu, že je proti němu dále vedeno trestní řízení na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv podle jeho názoru mělo být trestní stíhání zastaveno na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, pak všechny v ústavní stížnosti uplatňované námitky může uplatnit v opravných prostředcích, které mu proti skutečnému rozhodnutí trestní řád poskytuje.

Nad tento rozhodný rámec se patří stěžovateli připomenout, že Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. V tomto ohledu nosný názor Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž uvedl, že "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. Citované zásady jsou přiměřeně přenositelné rovněž na amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky, jehož právní povahou se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013 (odst. 13 až 32), přičemž v odkazované věci rovněž navrhovatelé identifikovali jeho účel s otázkou "nepřiměřenosti délky trestního stíhání".

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle výše zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Nelze vyloučit ani posouzení přísnější, ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu coby návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (srov. sp. zn. IV. ÚS 1003/14) nebo podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu jako návrhu nepřípustného (srov. sp. zn. IV. ÚS 298/03, I. ÚS 399/03, I. ÚS 501/04, IV. ÚS 465/05, IV. ÚS 483/05 a III. ÚS 4086/12).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru