Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1791/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1791.14.1
Datum podání23.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1791/14 ze dne 6. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem Advokátní kanceláře Miketa a partneři, se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2014 č. j. 14 Co 623/2013-218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů, a v řízení předcházejících jejich vydání, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé řízení, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a garantované i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2013 č. j. 14 Nc 548/2012-169 bylo ve věci péče o nezletilou A. K. rozhodnuto, že se nezletilá svěřuje i po dobu po rozvodu manželství do střídavé výchovy rodičů P. K. a stěžovatele (výrok I), matce byla uložena povinnost platit s účinností od 15. 1. 2013 na výživu nezletilé 500 Kč měsíčně (výrok II) s tím, že nedoplatek na výživném od 15. 1. 2013 do 31. 5. 2013 ve výši 2 274 Kč je matka povinna zaplatit k rukám stěžovatele do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), stěžovateli bylo uloženo s účinností od 1. 10. 2012 platit na výživu nezletilé částku 8 000 Kč měsíčně a s účinností od 15. 1. 2013 částku 4 000 Kč měsíčně (výrok IV) s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 10. 2012 do 31. 5. 2013 ve výši 45 807 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V), dále jím pak bylo rozhodnuto o povinnosti rodičů zaplatit výživné, které se stane splatným do konce měsíce, v němž jim bude rozsudek doručen (výrok VI a VII), a o náhradě nákladů řízení (výrok VIII).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v napadené části (tj. ve výroku II až VIII) tak, že matka je povinna s účinností od 15. 1. 2013, a to i pro dobu po rozvodu, platit na výživu nezletilé 3 000 Kč, a že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 10. 2012, a to i po dobu po rozvodu, platit 8 000 Kč měsíčně, současně rozhodl o splatnosti dlužného výživného ve výši 33 871 Kč, resp. ve výši 100 000 Kč, jakož i výživného, které se stane splatným do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, a také rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž uvádí, jaké námitky a návrhy uplatnil v odvolacím řízení, dále pak zmiňuje obsah odůvodnění výše uvedených rozsudků, přičemž tvrdí, že jde o nepřezkoumatelná rozhodnutí, neboť z nich není patrno, z jakých výdělkových poměrů soudy vycházely, kdy z hlediska stanovení výživného chybí nejdůležitější údaje, a to stanovení konečných čistých příjmů, z nichž se výživné vyměřuje, a srozumitelné vysvětlení postupů a úvah, na základě kterých k danému zjištění soudy dospěly. Krajskému soudu vytýká absenci polemiky s odvolacími námitkami, konkrétně že nereagoval na jeho tvrzení, že se svého majetku bezdůvodně nezbavil, a pokud tomu tak bylo, že to stejné učinila i matka, resp. že by byly jeho příjmy srovnatelné se skutečnými příjmy matky, kdyby byly náležitě zjištěny. Vysvětluje, že okresní soud zřejmě vyvodil, že jeho příjmy ze závislé činnosti činily 13 500 Kč a že měsíčně mohl mít hrubý výnos z majetku okolo 26 000 Kč, což je prakticky stejný nebo nižší příjem, než má matka, pokud by soud v rozporu s ustálenou praxí nepřipustil stanovení výživného z příjmů matky, které se opírají o použití daňového paušálu. Nadto se nezabýval skutečnou možnou výnosností převedeného majetku a spokojil se s pouhými úvahami, přičemž se nesnažil ani zjistit, jaké náklady by byly spojeny s příjmy dosahovanými z tohoto majetku.

5. Odvolací soud dle stěžovatele nereagoval na námitku, že nelze vycházet při zjišťování skutečných příjmů matky z daňového základu, který byl zjištěn odpočtem tzv. paušálních (tj. fiktivních) výdajů. Matka přitom nedokázala uvést žádné výdaje, které skutečně vynaložila, a svou podnikatelskou činnost vykonává téměř výhradně u jednoho podnikatele, čímž se tato blíží zaměstnaneckému poměru. Přes uvedenou skutečnost krajský soud neprovedl navrhované důkazy a svůj postup nezdůvodnil. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že v případě, kdy daňové přiznání nevykazuje reálné příjmy a výdaje, je třeba provést dokazování za účelem zjištění příjmů skutečných. Jsou-li tedy náklady vykazovány paušálem, nelze z takového daňového přiznání vycházet, neboť nejde o náklady skutečné. Stěžovatel dále uvádí, že darování nemovitostí bylo jediným způsobem amortizace narůstajícího dluhu vůči rodičům, a pokud by soud považoval dar za účelové zbavení se majetku, musel by za stejné účelové zbavení považovat prodej též nemovitého majetku matky rodičům stěžovatele. Shrnuje, že musí být v rozhodnutí explicitně uvedeno, z jakých čistých příjmů soud vychází.

6. S ohledem na výše uvedené dle stěžovatele došlo k porušení § 85 a 96 zákona o rodině a § 913 občanského zákoníku, porušeny měly být i procesně právní předpisy, tj. občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), upravující rovnost účastníků, jakož i průběh a způsob dokazování, a to tím, že obecné soudy neprovedly relevantní důkazy. V důsledku toho nezjistily skutečné výdělkové poměry rodičů - jemu "připsaly" příjmy, kterých nedosahoval, a matce naopak výdaje, jejichž skutečná výše nebyla prokázána. Porušen tím měl být § 132 o. s. ř., neboť soudy mohou odmítnout jen provedení irelevantních důkazů a své rozhodnutí musí přesvědčivě zdůvodnit, jakož i § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť odůvodnění jejich rozhodnutí postrádají předepsané náležitosti, jsou nesrozumitelná a nepřesvědčivá, protože není zřejmé, z jakých příjmů rodičů vycházely, resp. s jakými finančními prostředky rodiče fakticky disponují, případně by mohli disponovat. Krajský soud porušil svou povinnost věcně přezkoumávat jen takové rozhodnutí, které je přezkoumatelné, i povinnost odůvodnit, proč zamítl návrh na provedení důkazů, a vypořádat se s námitkou, že nelze přihlížet k potenciálním výnosům z majetku na jeho straně, pokud není přihlíženo k potenciálním výnosům na straně matky, resp. že není vysvětlen důvod takového rozdílného zacházení.

7. Krajskému soudu stěžovatel konečně vytýká i to, že provedl omezené dokazování, avšak na základě takto provedeného dokazování nemohl dospět ke změně rozsudku, resp. nijak nevyložil, jaký měly nově provedené důkazy vliv na dosud zjištěný stav, a dokonce ani neuvedl, jak nově provedené důkazy hodnotil, co z nich zjistil a jaké závěry z nich učinil. Krajský soud konkrétně uvedl, že prodal v roce 2012 svůj podíl na obchodní společnosti za 200 000 Kč, přičemž pominul jeho vyjádření, že ve svém důsledku tato transakce znamenala ztrátu. Stěžovatel má za to, že odvolací soud není oprávněn měnit skutková zjištění nalézacího soudu kdykoliv s nimi nesouhlasí, ale jen pokud důkazy opakuje nebo provede důkazy nové. Dle stěžovatele má jít o takové vady, které vedou k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

10. Byť stěžovatel ústavní stížností obecným soudům vytýká řadu procesních pochybení, s nimiž má být spojeno porušení principů spravedlivého procesu, klíčová námitka je postavena na nesouhlasu s tím, jak obecné soudy zhodnotily důkazy, jež byly v soudním řízení provedeny za účelem zjištění majetkových poměrů rodičů (v tom rámci jejich skutečných i potenciálních příjmů). Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

11. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Jde-li o oblast hodnocení důkazů, lze za takovou vadu považovat (až) tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry z nich vyvozenými, jenž bývá obvykle způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu.

12. Stěžovatel konkrétně obecným soudům vytýká, že nedostatečně zjistily jeho majetkové poměry, když vycházely z jeho hrubého potenciálního příjmu z pronájmu nemovitostí, které daroval své matce, ač měly zjistit příjem čistý. Úvodem nutno připomenout, že stěžovatel v soudním řízení uvedl, že v roce 2012 dosahoval průměrného výdělku 18 400 Kč, okresní soud však shledal toto tvrzení nepravdivým, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel měl od prosince 2011 do listopadu 2012 příjem 13 013 Kč měsíčně od společnosti 4CR Nord cz, s. r. o., a dále příjem 20 000 Kč z pronájmu domu X v O., nadto v roce 2011 a 2012 nakoupil dvě nemovitosti. Další podstatnou skutečností, o kterou okresní soud opřel své rozhodnutí, že stěžovatel účelově daroval své matce nemovitosti v hodnotě 7 až 8 milionů korun. Za této situace lze sotva něco vytýkat uvedenému soudu, pokud - ve své podstatě - uzavřel, že stěžovatelova skutečná majetková situace musela být odlišná, resp. lepší, než jak stěžovatel tvrdil. Možno dodat, že okresní soud si byl dobře vědom toho, že výše zmíněný příjem z pronájmu byl příjmem pouze hrubým, takže jistě zohlednil možné náklady s pronájmem spojené, byť tyto výslovně nevyčíslil, ostatně jak plyne ze sdělení samotného stěžovatele, čistý příjem z pronájmu domu X měl činit 18 400 Kč (viz odvolání stěžovatele na č. l. 201 soudního spisu), takže zde zásadní rozdíl mezi hrubým a čistým příjmem, jenž by mohl být z hlediska posuzování majetkových poměrů stěžovatele za nějak zásadní (k tomu viz níže), za daných okolností nevzniká.

13. Obdobně nelze považovat za pochybení, pokud okresní soud operoval potenciálními hrubými příjmy z pronájmu v případě nemovitosti X a bytu na ulici Y ve výši 20 000 Kč, resp. 6 000 Kč měsíčně. Z povahy věci totiž plyne, že pokud o výši výživného je rozhodováno (rovněž) na základě celkového majetku povinného a/nebo jeho potenciálních příjmů, zcela přesné stanovení čistého měsíčního příjmu možné není, a tudíž vždy půjde o určitý "odhad" ze strany obecných soudů, vycházející z konkrétních okolností případu. Otázkou v dané věci spíše je, zda s ohledem na stěžovatelem realizované majetkové transakce i majetkové účasti v obchodních společnostech nelze usuzovat na takovou majetkovou situaci, jež by mohla být oporou pro stanovení výživného v částce vyšší. V tomto bodě lze nicméně uzavřít, že příslušné závěry obecných soudů nepřekročily meze volného uvážení tak, aby jejich závěry mohly být označeny za skutečně "extrémní" (tedy za stojící bez jakékoliv opory v provedených důkazech).

14. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neposoudily převod nemovitosti v O. ze strany matky jako účelový, a to na rozdíl do převodů, které uskutečnil on. Tuto skutečnost stěžovatel namítal v odvolání, načež krajský soud se s danou námitkou vypořádal, když poukázal na zásadní rozdíl mezi situací matky a stěžovatele. Samotnou otázkou účelovosti převodů se podrobně zabýval již okresní soud a krajský soud se s jeho závěry ztotožnil. Ústavní soud přitom nemá, co by k tomu dodal, nemá-li se dostat do pozice další instance obecného soudnictví. Pokud stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s jeho argumentací týkající se převodu podílu v obchodní společnosti za částku 200 000 Kč, Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, z jakého důvodu tuto námitku vznáší, jestliže této skutečnosti krajský soud zjevně žádný význam nepřikládal.

15. Konečně stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho argumentací týkající se skutečných příjmů matky a že v tomto ohledu neakceptoval jeho návrhy na doplnění dokazování. Jak patrno z protokolu o jednání ze dne 27. 2. 2013, okresní soud matku stran jejích příjmů vyslechl (viz č. l. 78), ve spise jsou také založena daňová přiznání matky za rok 2011 a 2012 (viz č. l. 49, 111). V doplnění odvolání stěžovatel upozornil, že matka uplatňuje náklady v paušální výši, a tvrdil, že výdělky matky jsou "nesrovnatelně vyšší", než jaké plynou z daňového přiznání a než jaké akceptoval soud. Odvolací soud matku následně vyslechl a zjistil, že její současný čistý měsíční příjem je asi 20 000 Kč, k dotazům právního zástupce otce pak matka uvedla, že její "fakturační příjem" činí cca 25 až 27 tis. Kč měsíčně, a sdělila, jaké má v souvislosti se svým podnikáním náklady; neodpovídá tedy skutečnosti stěžovatelovo tvrzení, že matka nebyla schopna žádné náklady uvést (viz č. l. 208).

16. Ústavní soud přitom ze soudního spisu nezjistil nic, co by podporovalo tvrzení stěžovatele, že by skutečné hrubé příjmy matky byly jiné, ostatně i s ohledem na způsob, jakým matka podniká (tj. kdy provádí administrativní a účetní práce, a to asi převážně jen pro jednoho odběratele), se takové tvrzení nejeví jako pravděpodobné. Lze rovněž předpokládat, že skutečné náklady, i vzhledem ke zmíněné povaze matčina podnikání, budou nižší než paušální (v opačném případě by matka pravděpodobně uplatnila náklady ve skutečné výši), nicméně Ústavní soud nevidí důvod, proč by závěr o čistém měsíčním příjmu matky ve výši 15 a později 20 tis. Kč zjevně nemohl obstát, neboť např. dosáhla-li matka v roce 2012 příjmu 350 000 Kč, po odečtení zaplacené daně a nákladů, byť jen v poloviční výši, než činí tzv. paušál, takto zjištěný čistý příjem by tvrzením matky v principu odpovídal.

17. Odvolací soud se sice explicitně nevyjádřil k důkazním návrhům stěžovatele, z odůvodnění jeho rozsudku však dostatečně zřetelně plyne, že další dokazování považoval za nadbytečné, neboť skutkový stav dostatečně zjistil již soud prvního stupně, a tak pouze reagoval na aktuální zvýšení příjmu na straně matky, resp. na nesprávné právní zhodnocení věci soudem prvního stupně, který stanovil (rovněž) matce výživné v nepřiměřeně nízké výši. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal, že by postup obecných soudů vybočoval z mezí ústavnosti.

18. Ke stěžovatelově argumentaci právní praxí, postavené na požadavků zjišťování skutečných nákladů (výdajů) u matky, možno doplnit, že obecné soudy v souladu s ustálenou judikaturou i doktrínou mají povinnost zkoumat strukturu nákladů (výdajů) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, jestliže po jejich odečtení od příjmů (výnosů) je povinným rodičem vykazován nepřiměřeně nízký příjem (resp. zisk) anebo dokonce vzniká daňová ztráta [rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 1995 sp. zn. 10 Co 361/95 (publ. in: Právní rozhledy č. 8/1995)], nicméně taková situace nenastala, neboť matka nízký čistý příjem nevykázala, přičemž náklady (výdaje) uplatnila v zákonné, a tudíž - jak nutno předpokládat - v nikoliv neadekvátní (nedisproporční) výši. Tím Ústavní soud nemíní, že by obecné soudy nemohly zkoumat skutečné náklady, jsou-li pro daňové účely uplatněny tzv. paušálem, posouzení této otázky, eventuálně stanovení podmínek takového postupu je však věcí obecné justice; z hlediska věci nyní souzené je podstatné, že i bez tohoto postupu nelze mít za to, že by závěr o výši výživného, jež bylo matce stanoveno, byl z hlediska ústavnosti neakceptovatelný (viz výše).

19. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru