Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1790/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vydržení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1790.20.1
Datum podání26.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1790/20 ze dne 22. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Jiřího Tůmy a 2) MUDr. Gabriely Tůmové, zastoupených Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Zámečnická 3a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 22 Cdo 116/2020-1079, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 7. 2019, č. j. 69 Co 484/2017-1029, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se obsáhlou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva. Konkrétně tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Spolu s ústavní stížností uplatnili stěžovatelé návrh, aby vedlejším účastníkům (v původním řízení žalobcům) byla uložena povinnost nahradit jim náklady řízení před Ústavním soudem.

2. Z rekapitulace věci v ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k části pozemku. Mezi vlastníky sousedních pozemků (tj. stěžovateli a vedlejšími účastníky) bylo sporné, zda plot, který pozemky odděloval a který byl postaven před zhruba 60 lety, stojí na pozemku stěžovatelů. Stěžovatelé (v původním řízení žalovaní) po nabytí vlastnického práva k pozemku sdělili vlastníkům pozemku sousedního (žalobcům v řízení před obecnými soudy), že plot mezi pozemky je dle jejich názoru umístěn na jejich pozemku a žalobci jej užívají neoprávněně. Žalobci se tudíž bránili žalobou na určení vlastnictví.

3. Soud prvního stupně tuto žalobu zamítl, pročež jeho rozhodnutí stěžovatelé nyní nenapadají. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem rozhodl, že plot se sice původně na pozemku stěžovatelů nacházel, avšak zároveň dospěl k závěru, že žalobci spornou část pozemku vydrželi. Nejvyšší soud posléze podané dovolání odmítl jako nepřípustné.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazovali na údajně nelogické, nekonzistentní a celkově nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Odůvodnění ústavní stížnosti se pak skládá z desítek konkrétních skutkových výhrad týkajících se hodnocení znaleckých posudků, katastrálních map či různých fotografií, které jsou též v ústavní stížnosti přetištěny. Zejména se námitky stěžovatelů vztahují ke skutkové otázce, zda byla původní (cca. 60 let stará) linie plotu jejich sousedy v mezidobí posunuta dále na jejich pozemek.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ně nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřeli jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv.

7. Jak již Ústavní soud shora rekapituloval, jsou námitky stěžovatelů formulovány tak, že po Ústavním soudu vyžadují, aby přehodnotil hodnocení důkazů (leteckých snímků, katastrálních map, znaleckých posudků apod.) v rámci procesu dokazování před krajským soudem.

8. Ústavní soud však zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.

9. Závěr odvolacího soudu o vydržení části pozemku (který byl akceptován i Nejvyšším soudem) byl totiž založen na úvaze, podle níž se vedlejší účastníci držby pozemku ujali na základě dědění postupně (šlo o dědění po dvou osobách) do roku 1981, pozemek (včetně sporné části ohraničené plotem) poté v dobé víře drželi a spornou část pozemku vydrželi ke dni 1. 1. 1992. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že stěžovateli tvrzené posunutí plotu nebylo prokázáno.

10. Tato právní konstrukce je dle Ústavního soudu založena na ústavně konformním výkladu relevantních ustanovení podústavního práva a je opřena o hodnocení důkazů, které je souladné se shora vymezenými ústavními kautelami. Ústavní soud zdůrazňuje, že odvolací soud v napadeném rozsudku řádně a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých důkazů (a jak hodnocených) dospěl ke svým skutkovým závěrům a obsáhle se v tomto kontextu zabýval i námitkami stěžovatelů.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená soudní rozhodnutí jsou ústavně konformní a že jimi nedošlo ani k dotčení (natož porušení) stěžovateli tvrzených základních práv. Ze všech popsaných důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Návrh stěžovatelů, kteří ve věci nebyli úspěšní, na náhradu nákladů řízení, sdílí osud ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že Ústavní soud může v odůvodněných případech "podle výsledků řízení" uložit nahrazení nákladů řízení jinému jeho (vedlejšímu) účastníkovi. Za procesní situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta, proto Ústavní soud návrhu stěžovatelů vyhovět nemůže.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru