Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1785/16 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - státní zástupce
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /právo na přístup k jiným voleným a veřejným funkcím
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
Státní zástupce
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1785.16.1
Datum podání02.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 21 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.3 písm.a, § 54 odst.2

283/1993 Sb., § 21

500/2004 Sb., § 100


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1785/16 ze dne 23. 8. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Křivance, zastoupeného JUDr. Karlem Křížem, advokátem, sídlem Štefánikovo náměstí 1702/18, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2016 č. j. 2 As 263/2015-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že je podána z důvodu porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje, že ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 20. 9. 2011 č. j. 555/2011-LO-SP/4 zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 6. 2011 č. j. 67/2011-OJ-SZ/13 o obnově řízení o návrhu vrchního státního zástupce v Praze ze dne 5. 6. 2009 zn. 5 SPR 71/2009, na jmenování stěžovatele do funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, ukončeného pravomocným rozhodnutím ministryně spravedlnosti ze dne 15. 6. 2009 č. j. 106/2009-OJ-SZ/2.

3. Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení tohoto rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud shledal, že rozhodnutí o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí o obnově správního řízení z moci úřední ve věci jmenování stěžovatele do funkce krajského státního zástupce je na základě takovéto žaloby přezkoumatelné. Zároveň dospěl k závěru, že nebyl dán důvod pro obnovu řízení z moci úřední podle § 100 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), neboť zrušení rozhodnutí o odvolání předchozího krajského státního zástupce (tedy zrušení rozhodnutí o odvolání JUDr. Jakovce z této funkce) není podkladem pro jmenování nynějšího krajského státního zástupce (tj. stěžovatele) do této funkce. Městský soud proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil.

4. Nejvyšší správní soud poté ke kasační stížnosti ministra spravedlnosti rozsudkem ze dne 4. 8. 2015 č. j. 2 As 100/2015-37 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nesprávně posoudil, zda zrušení rozhodnutí o odvolání dřívějšího vedoucího státního zástupce, jímž se tato funkce "uvolnila" pro jmenování stěžovatele do ní, je důvodem obnovy řízení z moci úřední podle § 100 odst. 1 písm. b) a odst. 3 správního řádu. Uvedl přitom, že v případech soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání z veřejné funkce je třeba vykládat účinky zrušení takovéhoto rozhodnutí tak, že ten, kdo byl z funkce nezákonně odvolán, v ní musí okamžikem zrušení svého odvolání takříkajíc "obživnout", a to v plném rozsahu. Výše uvedený požadavek se může často dostat do rozporu s tím, že v mezidobí byla do dotyčné funkce jmenována jiná osoba, která má též subjektivní veřejné právo ji vykonávat. Střet těchto (v obou případech abstraktně vzato zcela legitimních a obvykle v dobré víře nabytých subjektivních veřejných práv) je nutno řešit, pokud jde o funkci vedoucího monokratického orgánu tak, že později jmenovaná osoba musí v rovině výkonu dané funkce ustoupit osobě dříve jmenované a nezákonně z funkce odvolané.

5. Městský soud následně vydal dne 24. 9. 2015 rozsudek č. j. 6 A 357/2011-90, kterým žalobu zamítl.

6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustnou [podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) a § 120 s. ř. s.] z důvodu, že všechny právní otázky, jejichž posouzení se stěžovatel domáhal, byly vypořádány již v prvním řízení o kasační stížnosti, podané tehdy Ministerstvem spravedlnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel se domnívá, že postup orgánů veřejné moci v jeho případě otevírá dveře libovůli při obsazování veřejných funkcí, což je v materiálním právním státě nepřípustné. Zdůrazňuje, že byl jmenován do veřejné funkce (vedoucího státního zástupce), nebyl z ní nijak, nikým a nikdy odvolán, a nebyl ani shledán žádný důvod, proč by z této funkce odvolán být měl. Přesto však byl této funkce zbaven z důvodů, jež nemohl vůbec nijak ovlivnit.

8. Stěžovatel dále poukázal na to, že Nejvyšší správní soud v rozporu se svojí judikaturou akceptuje nahodilé a svévolné zásahy exekutivy do činnosti státního zastupitelství. Uvádí, že ministr spravedlnosti odvolal tehdejšího vedoucího krajského státního zástupce z funkce, avšak učinil tak ledabyle, hrubě nekvalitním rozhodnutím, přičemž poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci, jmenoval do téže funkce právě stěžovatele. Ten měl legitimní očekávání, že této funkce nebude a nemůže být zbaven, pokud se sám nedopustí porušení právních či stavovských předpisů, jež by odůvodnilo jeho odvolání z funkce. Tomuto jeho legitimnímu očekávání však obecné soudy ani výkonné orgány veřejné moci žádnou ochranu neposkytly. Stěžovatel setrvává na názoru, že obnova řízení ve věci jmenování do funkce je svou podstatou a účinky fakticky rovna odvolání z funkce. Využití tohoto institutu umožňuje obcházet striktní právní úpravu odvolávání vedoucích státních zástupců, v daném případě za tím účelem, aby orgán veřejné moci zakryl svá vlastní pochybení.

9. Stěžovatel se proto domnívá, že byl zbaven své funkce na základě libovůle a tedy v rozporu s výše citovaným ustanovením čl. 21 odst. 4 Listiny. Mechanická aplikace ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vede v popsaném případě k přepjatému formalismu, kdy se soudy vyhýbají nezbytnosti rozhodnout ve věci a poskytnout ochranu právům porušovaným postupem orgánů veřejné moci; tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Má za to, že proti zrušujícímu rozhodnutí zákon ani v případě jeho neústavnosti obranu v podstatě neposkytuje (neboť nejde o rozhodnutí konečné).

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

12. Ze shora provedené stručné rekapitulace věci plyne, že podstata řízení, předcházejícího podání ústavní stížnosti, spočívala v tom, že městský soud zamítl žalobu stěžovatele, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho kasačním rozsudku. Za této procesní situace se ovšem použije ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož "[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu". To znamená, že nová kasační stížnost je v těchto případech a priori nepřípustná, pouze s jedinou zákonnou výjimkou, kterou je nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, resp. s výjimkami judikaturně dovozenými [nepřezkoumatelnost rozsudku, procesní pochybení či nedostatečně zjištěný skutkový stav, k tomu viz např. nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519)].

13. Podstata citovaného zákonného ustanovení tkví v tom, že se jím brání zcela neúčelnému podávání kasačních stížností, které by s ohledem na vázanost Nejvyššího správního soudu svým dříve vysloveným právním názorem nemohlo vést k jinému než stejnému právnímu řešení daného problému. Nejvyšší správní soud ostatně v ústavní stížností napadeném usnesení dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil smysl citovaného zákonného ustanovení a podstatu nepřípustnosti kasační stížnosti v těchto případech, a to i s poukazem na vlastní judikaturu a na rozhodnutí Ústavního soudu, takže zdejší soud může na jeho argumentaci z důvodu stručnosti plně odkázat.

14. Stěžovatel by mohl věcně projednatelnou kasační stížnost podat pouze za situace (bez ohledu na to, kdo podal první kasační stížnost v dané věci), pokud by v ní tvrdil, že se městský soud neřídil dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. To však stěžovatel neučinil, požadoval pouze opětovný přezkum právních otázek, k nimž již Nejvyšší správní soud svůj závazný právní názor vyslovil. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v tvrzení, že by nebylo možné z hlediska ústavnosti přezkoumat právní závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku ze dne 4. 8. 2015 č. j. 2 As 100/2015-37 (proti němuž však ústavní stížností nebrojí), neboť za daného průběhu řízení mohl meritorně projednatelnou ústavní stížnost podat již proti rozsudku městského soudu, jímž byla jeho žaloba na základě závěrů vyslovených v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Právě tento rozsudek by totiž v dané věci představoval rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje [§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, k tomu srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 446/14 či ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1874/16 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nutno ovšem dodat, že i kdyby stěžovatel touto ústavní stížností brojil proti uvedenému rozsudku městského soudu, bylo by ji zjevně nutno posoudit jako návrh podaný opožděně.

15. Za situace, kdy stěžovatel brojí pouze proti odmítavému usnesení Nejvyššího správního soudu, který nemohl s ohledem na kogentní znění citovaného ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. rozhodnout jinak, než učinil, musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru