Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1784/14 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Třebíč
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na... více
Věcný rejstříkodůvodnění
In dubio pro reo
svědek/výpověď
policista
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
presumpce/neviny
Úřední osoba
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1784.14.1
Datum podání23.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125

361/2003 Sb., § 20

40/2009 Sb., § 13 odst.1, § 329 odst.1 písm.a, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1784/14 ze dne 18. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 3 T 115/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 42 To 110/2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 2. 2014 č. j. 7 Tdo 173/2014-25, za účasti 1) Okresního soudu v Třebíči, 2) Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých základních právech, garantovaných v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále v článku 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností, z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 115/2012, který si Ústavní soud vyžádal, z vyjádření účastníků řízení a z podané repliky stěžovatele vyplývá:

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 3 T 115/2012 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po částce 1.000,- Kč, celkem tedy ve výši 20.000,- Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.

Po skutkové stránce spočívalo inkriminované jednání (stručně řečeno) v tom, že obviněný jako policista Policie České republiky, zařazený v řídící funkci vrchního komisaře Obvodního oddělení Náměšť nad Oslavou, ve dnech 1. 1. 2012 a 6. 1. 2012, dal pokyn svým podřízeným, aby neprošetřovali podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku a současně přesvědčil poškozené občany, aby nepodávali trestní oznámení. Tím umožnil pachateli, který poškodil cizí věc, vyhnout se postihu. Trestní oznámení, jejichž objasnění obviněný takto znemožnil, se týkala dvou případů poškození garážových vrat a informační skříňky tak zvaným "posprejováním". Motivací pachatelova jednání mělo být to, aby nedošlo ke zhoršení statistických ukazatelů o výsledcích činnosti Obvodního oddělení Policie ČR, pokud by oznámené delikty zůstaly neobjasněny.

Proti citovanému prvoinstančnímu rozsudku stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 42 To 110/2013 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po částce 1.000,- Kč, celkem tedy ve výši 20.000,- Kč; pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výrok o vině nedoznal žádné změny.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 2. 2014 č. j. 7 Tdo 173/2014-25 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

III.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel popírá, že by se dopustil trestné činnosti, kladené mu za vinu. Trestné jednání mu prý provedenými důkazy nebylo prokázáno; i kdyby prokázáno bylo, nelze je kvalifikovat jako trestné činy. Konkrétně stěžovatel vznáší tyto námitky:

* Obecné soudy prý nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, vymezenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku; soudy nesprávně vyhodnotily míru společenské škodlivosti inkriminovaného jednání a ve svých odůvodněních se o ní vůbec nezmínily. Jako příklad vadného posouzení míry společenské škodlivosti stěžovatel uvádí, že trestní řízení vůči němu bylo původně vedeno ještě pro další dva jiné skutky, které svou povahou, předmětem útoku, způsobem provedení i možnou právní kvalifikací byly v zásadě totožné se skutky, za něž byl odsouzen; přesto tyto dva další skutky byly zcela odlišně právně kvalifikovány a byly odevzdány do kárného řízení, aniž by bylo náležitě vysvětleno toto odlišné posouzení míry společenské škodlivosti. Stěžovateli tak prý není vůbec zřejmé, na základě jakého klíče se policejní orgán rozhodoval, které skutky odevzdá do kárného řízení, a které skutky budou vyšetřovány v řízení trestním. Tím, že orgány činné v trestním řízení "zcela ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe", jednaly prý v rozporu s ústavním principem nullum crimen, nulla poena sine lege, garantovaném v článku 39 Listiny, a tedy zasáhly do ústavních práv stěžovatele zakotvených v článku 8 odst. 2 Listiny.

* Odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je prý "více než strohé", soud se prý po konstatování provedených důkazů v podstatě pouze omezil na rekapitulaci návrhu na potrestání a na konstatování, že má provedeným dokazováním za prokázané, že se skutek stal tak, jak byl popsán v návrhu na potrestání. Soud se prý náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného. Takové odůvodnění rozhodnutí podle stěžovatele neodpovídá pravidlům stanoveným v § 125 tr. řádu a zakládá tak nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Tím mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované v článku 36 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy.

* Stěžovatel dále namítá extrémně vadné hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Při hodnocení důkazů prý obecné soudy nevěnovaly odpovídající pozornost tomu, že jedinými svědky, svědčícími v neprospěch obviněného, jsou výhradně policisté, kteří byli přímými podřízenými stěžovatele, a s nimiž měl stěžovatel již od počátku svého nástupu do funkce vedoucího policejního oddělení setrvalé problémy. Konkrétně stěžovatel poukazuje na nevěrohodnost usvědčujících výpovědí svědků Ježe, Vojtěcha, Fily a Rubáka; jejich výpovědi jsou prý v rozporu s výpověďmi svědkyně Žákové a svědka Trojana. V případě druhého skutku dle přesvědčení stěžovatele jde z hlediska důkazního o klasický případ tzv. "tvrzení proti tvrzení", přičemž však soudy nedodržely pravidla hodnocení takové rozporné důkazní situace. Tím obecné soudy porušily princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny, jakož i princip zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanovený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny.

* Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy v jeho případě nerespektovaly závaznou judikaturu Ústavního soudu. Poukazuje zejména na údajný rozpor s judikáty sp. zn. III. ÚS 2523/10, III. ÚS 934/13, III. ÚS 3395/10, III. ÚS 84/94, III. ÚS 376/03, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 376/03, III. ÚS 463/2000, III. ÚS 181/2000, III. ÚS 1104/08, III. ÚS 359/2005, I. ÚS 585/04, II. ÚS 539/02, II. ÚS 182/02, III. ÚS 166/95, III. ÚS 84/94, III. ÚS 464/99, I. ÚS 455/05, II. ÚS 1975/08, III. ÚS 2042/08, III. ÚS 464/99, IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 438/2000, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98 a II. ÚS 441/99 (všechny citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

IV.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu k ústavní stížnosti. Všechny tyto soudy ve svých vyjádřeních navrhly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti a setrvaly na svých závěrech, obsažených v jejich rozhodnutích.

Zejména dovolací soud vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy nijak nepominuly namítanou zásadu subsidiarity trestní represe. Poukazuje na to, že konkrétní případ se nijak nevymykal z obvyklého rámce škodlivosti, kterou vykazují běžně se vyskytující případy dané právní kvalifikace, takže nebyl dán žádný mimořádný důvod k upuštění od trestního postihu. Škodlivý následek trestného činu spočíval mj. v tom, že pachatelé oznámených případů nebyli vypátráni a vyhnuli se potrestání. Jednání obviněného mělo demoralizující vliv na podřízené policisty a na občany oznamující spáchání trestných činů; rozpor jednání obviněného se služebními povinnostmi je očividný a celkově jde o jednání, které se zcela příčí samotnému poslání policie. Proto dovolací soud má za to, že nebylo místa pro úvahu, že by věc mohla být přijatelně vyřešena jen uplatněním kázeňské odpovědnosti.

Dovolací soud rovněž vyslovuje přesvědčení, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, a provedenými důkazy není žádný, natož pak extrémní rozpor.

V replice na vyjádření obecných soudů ze dne 8. 9. 2014 stěžovatel polemizuje zejména s vyjádřením Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že ačkoli ústavní stížnost byla velmi obšírná, obecné soudy svá vyjádření pojaly velmi stručně a nereagovaly náležitě na vznesené námitky. Stěžovatel setrvává na svých argumentech, uvedených v ústavní stížnosti, a navrhuje, aby jí Ústavní soud vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

V.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska souladu s kautelami práva ústavního a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

Podle čl. 4 Ústavy "základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci". Článek 90 Ústavy stanoví, že "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy". Podle článku 36 odst. 1 Listiny "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Podle článku 38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Dále článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo každého, koho soud uzná vinným z trestného činu, "dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon".

Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.

Žádné ústavněprávní deficity nelze shledat ani v postupu dovolacího soudu. Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zcela přiléhavě a v souladu s ústavními principy.

Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku ultima ratio Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost kázeňská. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností kázeňskou, jak naznačuje stěžovatel v ústavní stížnosti. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.

Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.

Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.

Pokud stěžovatel namítá nesoulad rozhodování obecných soudů v jeho trestní věci s jím citovanou judikaturou Ústavního soudu, nelze těmto námitkám přitakat, protože tyto judikáty byly opřeny o odlišný skutkový základ.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru