Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1781/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
Dobrá víra
odpovědnost/orgánů veřejné moci
obchodní rejstřík/zápis
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1781.11.1
Datum podání15.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 29

82/1998 Sb., § 13 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1781/11 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti RNDr. T. H., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2011 č. j. 28 Cdo 792/2009-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 11 Co 312/2008-43, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2011, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2011 č. j. 28 Cdo 792/2009-60 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 č. j. 11 Co 312/2008-43 pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícího právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2008 č. j. 15 C 7/2007-28, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 29 795,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Stěžovatel se jí domáhal v důsledku jím vynaložených (dalších) nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci vůči nemajetnému povinnému.

V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke vzniku majetkové újmy v poměrech stěžovatele nedošlo v příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91 a mezi jím vynaloženými náklady na bezúspěšnou exekuci. Soud se zabýval i procesním zaviněním stěžovatele na zastavení exekučního řízení a konstatoval, že z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 13 Nc 15027/2002-25 vyplývá, že stěžovatel podal návrh na provedení exekuce za situace, v níž bylo zřejmé, že povinná společnost existuje v této době pouze formálně (bez majetku), neboť byla zrušena bez likvidace ke dni 31. 12. 1999. Náklady exekučního řízení proto nebyly stěžovatelem účelně vynaloženy.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, přičemž se nezabýval nově stěžovatelem uplatňovaným tvrzením, že ke dni podání návrhu byl povinný - TESLA VÚST, státní podnik stále zapsán v obchodním rejstříku se základním jměním přes 3187 miliónů a nebyl zrušen bez likvidace. Toto tvrzení podle odvolacího soudu odporuje zjištěním učiněným ze stěžovatelem předložených listinných důkazů (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005 č. j. 26 C 34/2003-655 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006 č. j. 13 Nc 15027/2002-25), že totiž výše uvedený státní podnik byl zrušen bez likvidace ke dni 31. 12. 1999, ale zůstal zapsán v obchodním rejstříku.

Nejvyšší soud ČR v ústavní stížností napadeném usnesení dovolání odmítl jako nepřípustné a konstatoval, že v předmětné věci není vyloučeno ani použití § 441 obč. zák. Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem nevybočuje z ustálené judikatury v otázce posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a tvrzenou majetkovou újmou, jestliže se soud zabýval i chováním stěžovatele a jeho zaviněním na zastavení exekuce. Skutkový závěr o nemajetnosti dlužníka - výše označeného státního podniku, přitom nebyl předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na porušení článku 36 odst. 1 Listiny tvrdí, že "rozhodování obecných soudů v projednávané věci nerespektuje obecné principy soudního uvážení, přičemž odůvodnění napadeného rozsudku je nepřesvědčivé".

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu "v celém rozsahu", v němž bylo napadeno. Podle názoru stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jím tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy soudního řízení, v němž se stěžovatel domáhal autorské odměny, a vznikem škody spočívající v nákladech exekuce. Stěžovatel zastává názor, že škoda mu vzniklá zbytečně vynaloženými náklady na bezúspěšnou exekuci tvoří součást původně vzniklé škody a je s ní v příčinné souvislosti. V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel oponuje závěru obecných soudů, že si majetkovou újmu vzniklou zjevně bezúspěšnou exekucí proti nemajetnému povinnému zavinil sám a namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzeními o opaku.

Stěžovatel konstatuje, že exekuční návrh podal proti povinnému státnímu podniku dne 12. 4. 2002, kdy povinný byl zapsán v podnikovém rejstříku s kmenovým mnohamilionovým jměním bez uvedení, že je v likvidaci, či že by byl zrušen bez likvidace. Proto byl stěžovatel v dobré víře ohledně možnosti domoci se svého nároku, neboť důvěřoval správnosti zápisu v obchodním rejstříku, aniž měl možnost ho ověřit. I když stěžovatel připouští, že věděl o probíhající privatizaci předmětného státního podniku, popírá vědomost o osudu jeho pohledávky v souvislosti s privatizovaným majetkem státního podniku. V roce 2003 podal stěžovatel žalobu o náhradu škody proti státu za škodu způsobenou mu nesprávným úředním postupem ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91, které skončilo pravomocným a vykonatelným rozhodnutím v roce 2005. Zastavení exekuce navrhl stěžovatel v roce 2006 poté, co mu byla státem uhrazena škoda způsobená nesprávným úředním postupem.

Ke zrušení TESLA VÚST, s. p. došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 č. j. 31 Cm 88/2006-20, nařízením jeho likvidace.

Stěžovatel poukazuje na rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu ČR ve skutkově obdobných případech, poukazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3928/2008, ze dne 3. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 2057/2009-57, ze dne 4. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 23/2010-67 a na usnesení ze dne 30. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 4921/2008-59, ze dne 4. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 2506/2009-82 a ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2620/2009. V této souvislosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napravil (resp. nahradil) nedůslednou činnost dovolacího soudu v oblasti sjednocování judikatury obecných soudů.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není proto jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva, může tak učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Pokud se stěžovatel domáhá sjednocování judikatury obecných soudů, lze konstatovat, že tato činnost do kompetence Ústavního soudu nepatří.

V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. obyčejných zákonů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení článku 36 odst. 1 Listiny ze strany obecných soudů tak nedošlo.

V souvislosti s námitkou stěžovatele, týkající se hodnocení významu zápisu rozhodných skutečností zapsaných v obchodním rejstříku, je třeba připomenout platnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Ten např. ve svém rozsudku ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2651/2009 k této problematice konstatoval, že "jen okolnost, že určitá skutečnost je zapsána v obchodním rejstříku, nezakládá ... automaticky bez dalšího dobrou víru všech osob, které jednají v souladu se zapsanou skutečností". V rozsudku ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 23/2010 Nejvyšší soud argumentaci ve věci, týkající se skutkově obdobné problematiky, jako je projednávaná ústavní stížnost, doplnil v tom smyslu, že zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 27 a § 29 sice upravuje účinnost údajů v něm zapsaných vůči třetím osobám a ochranu důvěry těchto osob v zápis v obchodním rejstříku, avšak nestanoví, že zapsané údaje je třeba za "všech okolností upřednostnit před skutečným stavem a vědomostí třetích osob o tomto stavu". Jinak řečeno, jestliže bylo stěžovateli již z předchozích řízení známo, že jeho dlužník nemá žádný majetek, nemůže popřít tuto vědomost jen s odkazem na nesprávný zápis v obchodním rejstříku a jeho důvěru v něj. Těmto závěrům neodporuje ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 158/99, který uvedl, že zápis v obchodním rejstříku má toliko deklaratorní povahu, přestože se jedná o úřední listinu a lze proto u ní předpokládat její správnost.

V projednávané věci bylo zjištěno, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce proti povinnému, podaný dne 12. 4. 2002, byl podán sice důvodně, ale proti povinnému, který k témuž datu existoval jen formálně a že majetek, který by mohl být postižen exekucí, nevlastnil. I když tedy povinný v době podání návrhu stěžovatelem podle zápisu v obchodním rejstříku existoval, jeho práva a závazky již přešly na jiný právní subjekt. Pokud stěžovatel teprve v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2008 č. j. 15 C 7/2007-28 namítal, že povinný TESLA VÚST, státní podnik nebyl zrušen bez likvidace ke dni 31. 12. 1999 a zůstal zapsán v obchodním rejstříku, jde, jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, o nové skutečnosti. Protože stěžovatelem uvedené nové skutečnosti nespadají do výjimek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., nemohl se soud těmito skutečnostmi v odvolacím řízení zabývat.

Stěžovatel tak vlastním procesním postupem zavinil, že k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout nemohl a v systému neúplné apelace tak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Za této situace rovněž závěru dovolacího soudu, že stěžovatel již v době podání návrhu bezpečně věděl o nemajetnosti povinného, jenž je závěrem skutkovým a jako takový nemohl být předmětem dovolacího přezkumu, nelze vytknout pochybení, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru