Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 178/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
nemovitost
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.178.14.1
Datum podání14.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 127 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 178/14 ze dne 27. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ludmily Novákové a 2. Viktora Cvrčka, obou zastoupených JUDr. Lubomírem Kadaněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 28 Cdo 3926/2011-415, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. 64 Co 485/2010-387 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2009 č. j. 14 C 363/95-356, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 13. ledna 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2014, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. O žalobě stěžovatelů (dále i jako "žalobci") bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2009 č. j. 14 C 363/95-356. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, domáhající se, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobcům vše, co nabyli podle kupní smlouvy uzavřené 6. 4. 1989 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 6 (pod č. j. 10191/73789/DRKK/NO) a žalovanými, tedy 1) byt v poschodí budovy (stojící na pozemku parc. č. X v katastrálním území S., obec P.) o kuchyni, třech pokojích, koupelně, WC, spíží, komoře, neobytné hale, předsíni, šatně a terase (ve 2. poschodí budovy), o celkové výměře 143,56 m2), 2) místnosti nesloužící k bydlení (o výměře 91,5 m2) a také garáž (o výměře 23,97 m2), komoru (o výměře 67,53 m2), umístěnou v suterénu budovy, a 3) spoluvlastnický podíl (o velikosti 47,348 %) na společných částech budovy, zapsaných na listu vlastnictví č. Y pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 76 487,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozsudku nebyla státu přiznána náhrada nákladů řízení, placených zálohově v tomto řízení. Soud uvedl, že dům byl ve vlastnictví původního vlastníka F. C. a jeho manželky Z. C. a v rozhodném období podle restitučních předpisů přešel na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. a že původní žalobce F. C. se stal oprávněnou osobou. V dalším řízení se soud prvního stupně zabýval (v intencích právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeném v již uvedeném zrušovacím usnesení ze 14. 10. 2004) jen tím, zda jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tedy nabyli věci uváděné v žalobě žalobců buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Zaměřil se na zjištění, zda kupní cena v kupní smlouvě v roce 1989 byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy, a to vyhlášky č. 47/78 Sb. Dále zkoumal, zda žalovaní nebyli neoprávněně zvýhodněni tím, že zároveň nabyli suterénní prostory v domě, zda se tak nestalo na úkor ostatních nájemníků v domě. Soud prvního stupně v reakci na předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu doplnil revizní znalecký posudek znaleckého ústavu doplňujícím výslechem znalce z tohoto znaleckého ústavu za účelem postavení najisto, zda znalec Jan Havlík, který provedl ocenění nemovitostí pro účel kupní smlouvy z roku 1989, postupoval v souladu s vyhláškou č. 47/78 Sb., resp. zda cena jím stanovená neznamená podhodnocení nemovitostí o více než 20 %, neboť podle ustálené judikatury podcenění nemovitosti do 20 % je ještě tolerovatelná odchylka od ceny stanovené v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dospěl k závěru, že znalec Havlík sice pochybil ve stanovení koeficientu opotřebení i sazby za 1 m2 podlahové plochy, avšak nestanovil cenu tak, že by došlo k podcenění o více než 20 %. Nalézací soud reflektoval, že znalecký ústav původně stanovil koeficient opotřebení nemovitosti na 1,0. Nicméně posléze zástupce ústavu uvedl, že vzhledem k doplněnému dokazování koeficient opotřebení odpovídá 1,1. Proto rozdíl v ocenění ve znaleckém posudku znalce Havlíka a ve znaleckém posouzení znaleckého ústavu by činil -7,92 % podcenění ceny znalcem Havlínem. Podle soudu prvního stupně tu nedošlo ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných, když poté, co bylo rozhodnuto o prodeji předmětných nemovitostí do osobního vlastnictví, byla nabídka prodeje bytu do tohoto vlastnictví učiněna všem nájemníkům v domě, a to co do prostoru bytů i co do prostorů nesloužících k bydlení.

3. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení a ve výroku o nákladech řízení placených státem byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. Nelze podle názoru dovolacího soudu dovodit přesvědčivě závěr, že by tu dovolatelům byla postupem soudu prvního stupně nebo postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Pokud jde o dovolací námitku týkající se skutkového stavu, platí, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu soudního spisu bez dalšího vyplývá; dovolací soud nedospěl k závěru, že by bylo v tomto případě nutné považovat přípustné dovolání dovolatelů také za dovolání důvodné a že by bylo na místě rozhodnutí odvolacího soudu zrušit jako rozhodnutí nesprávné.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především rozporují koeficient opotřebení nemovitosti 1,1 % přijatý soudy. Takový koeficient podle stěžovatelů nepřihlíží dostatečně k modernizacím nemovitosti a vychází i z nesprávného hodnocení výpovědi znalce znaleckého ústavu. Znalecký ústav totiž původně uvedl jako koeficient opotřebení 1,0 %, se kterým stěžovatelé souhlasí. Později sice zaměstnanec znaleckého ústavu před soudem uvedl koeficient 1,1 %, s odkazem na vysvětlující další údaje, tedy na následně prokázané skutečnosti, ale tyto skutečnosti soud nerozvedl v odůvodnění rozsudku. Stěžovatelé v podstatě uvádějí, že žádné takové skutečnosti neexistují. Soudy se pak ani nevypořádaly s dalšími odpověďmi znalce. Stěžovatelé tvrdí, že původní závěr o koeficientu opotřebení 1,0 % je validní a jedinou možností, jak jej zpochybnit, byl postup podle § 127 odst. 2 o. s. ř., tedy přezkum posudku znaleckého ústavu vědeckým ústavem, vysokou školou či jinou institucí. Soudy samy zpochybnily nález znaleckého ústavu. Podle stěžovatelů soud prvního stupně neuložil znaleckému ústavu zpracování doplnění původního znaleckého posudku a spokojil se s výpovědí znalce, čímž měl nerespektovat názor odvolacího soudu. Podle stěžovatelů soudy nepřihlédly ke skutečnostem a důkazům svědčícím o protiprávním zvýhodnění žalobců ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé dále namítají, že odkaz Nejvyššího soudu na svoji starší judikaturu je nepřípadný, neboť ta dopadala na odlišnou právní úpravu dovolání účinnou do 31. 12. 2000, kdy přípustnost dovolání byla dána i z důvodů, které jsou od 1. 1. 2001 důvody pro podání žaloby pro zmatečnost; stěžovatelé v dovolání netvrdili, že by jim postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Ani druhý odkaz Nejvyššího sodu na svoji předchozí judikaturu případný není. Odůvodnění dovolacího rozhodnutí je tak projevem přepjatého formalismu v dovolacím řízení a odepřením spravedlnosti.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby účastníky v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Co do skutkové roviny soudního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně skutkových závěrů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly ke skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovateli. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

12. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatelů, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Všechny tyto závěry jsou stěžovatelům známé. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů všech tří stupňů (krajský, vrchní, Nejvyšší soud).

13. Ústavní soud dodává nad rámec následující. Stěžovatelé rozporují změnu ve stanovisku znaleckého ústavu v koeficientu opotřebení nemovitosti. Obvodní soud tuto změnu vysvětluje doplněním dokazování. Podle stěžovatelů však patrně má platit, že v mezidobí (od vypracování znaleckého posudku znaleckým posudkem do výslechu znalce tohoto ústavu) se nic skutkově nezměnilo, přičemž stěžovatelé se dovolávají původního koeficientu opotřebení (1,0 %). Ústavní soud tu však dodává, že stěžovatelé poněkud přehlíží tu část spisu obecných soudů, v níž je uvedeno, že znaleckému ústavu zasílá spisový materiál k doplnění znaleckého posudku s tím, že výslovně odkazuje výčtem na konkrétní doplnění dokazování, které proběhlo od vypracování původního znaleckého posudku ústavu (č. l. 320). Je tak zřejmé, že právě vzhledem k tomuto přesně identifikovanému doplněnému závěru znalecký ústav svůj závěr revidoval. Toto doplněné dokazování reprodukuje i obvodní soud na str. 8 napadeného rozsudku. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, o přílišný formalismus zjevně nešlo. Podstata námitek stěžovatelů v dovolání (a ostatně i v ústavní stížnosti) byla skutková, což Nejvyšší soud reflektoval a tyto námitky z hlediska "skutkového" důvodu vymezeného ustanovením § 214a odst. 3 o. s. ř. v tehdy účinném znění věcně přezkoumal, přičemž dospěl k závěru o neexistenci nesprávnosti napadených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. O odepření spravedlnosti (věcného přezkumu) tak nejde.

10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru