Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1776/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříksoudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1776.08.1
Datum podání17.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 123

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1776/08 ze dne 15. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2008 č. j. 30 Co 618/2007-179, usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. dubna 2007 č. j. 3 C 141/2006-116 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. srpna 2007 č. j. 3 C 141/2006-145 a opravného usnesení ze dne 25. září 2007 č. j. 3 C 141/2006-158, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává v tom, že již v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 30 Co 197/2004 nebyla údajně jeho věc projednána a rozhodnuta nezávislým a nestranným soudem, neboť nezávislost projednacího soudu měla být "vyloučena" zcela nepřípustnými zásahy moci zákonodárné a výkonné do výkonu moci soudní. Tuto námitku ostatně stěžovatel uplatnil již v řízení o věci samé, aniž k ní bylo údajně přihlédnuto. Porušení nestrannosti a nezávislosti rozhodujících soudů spatřuje stěžovatel v tom, že některé krajské soudy zasílaly na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti zprávy "o stavu a počtu žalob stěžovatele".

V této souvislosti se stěžovatel odvolává na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 114/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Další část odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje úvahy stěžovatele o údajných záměrech výše označeného ministerstva či tvrzené mediální kampaně v projednávaných věcech stěžovatele.

II.

Jak se zjišťuje z usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 4. 2007 č. j. 3 C 141/2006-116 ve věci stěžovatele (v dřívějším procesním postavení žalobce) proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., o žalobě pro zmatečnost rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), přičemž vyšel ze zjištění, že stěžovatel opřel žalobu o ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel v žalobě pro zmatečnost označil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004 č. j. 30 Co 197/2004-560, jímž byl potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, za zmatečný, neboť v uvedeném odvolacím řízení měli údajně rozhodovat podjatí soudci, kteří ve svém rozhodování nebyli nezávislí ani nestranní, neboť prý reagovali na výzvy Ministerstva spravedlnosti ČR (dále jen "ministerstvo"), aby podávali zprávy o stavu a výsledku řízení ve věcech stěžovatele. O "zprávové povinnosti soudů" se stěžovatel údajně dozvěděl až z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 71/06, které obdržel dne 27. 3. 2006.

Soud prvního stupně se v řízení zabýval jak konkrétními vyjádřeními soudců Krajského soudu v Praze, kteří v předmětné věci rozhodovali, tak i zprávami ministerstvem oslovených soudů, včetně ministerstva samotného, a v této souvislosti mimo jiné zjistil, že v případě Krajského soudu v Praze byl právní zástupce stěžovatele informován předsedkyní označeného soudu již v roce 2005 v tom smyslu, že informace poskytované ministerstvu jsou jen obecného charakteru, a jsou v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů a příslušnou instrukcí ministerstva.

Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že soudci, kteří ve věci rozhodovali, žádné zprávy nepodávali; výzva ministerstva se obracela na předsedy či místopředsedy příslušných soudů. Nelze tedy dovodit, že by některý ze soudců odvolacího senátu ve složení JUDr. K. Švecová, JUDr. H. Černecká a JUDr. P. Wulkan měl nějaký vztah k projednávané věci či účastníkům řízení. Protože nebyly naplněny důvody pro vyloučení výše jmenovaných soudců, soud prvního stupně žalobě pro zmatečnost nevyhověl.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2008 č. j. 30 Co 618/2007-179 usnesení soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 8. 2007 č. j. 3 C 141/2006-145, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 9. 2007 č. j. 3 C 141/2006-158, potvrdil (výrok I.).

Odvolací soud se zejména zabýval zkoumáním, zda výše jmenovaní soudci mají vztah k věci, účastníkům či jejich zástupcům, a jaké povahy či intenzity takový vztah v konkrétní věci je.

Podle názoru odvolacího soudu v žádném ohledu nemohly novinové články, případně projevy politiků způsobit, resp. mít zásadní vliv na vznik takových skutečností, které jsou podstatné pro vyloučení těchto soudců z projednávání a rozhodování předmětné věci stěžovatele pro podjatost či nestrannost. Není totiž možné v objektivní rovině uvažování tvrdit, konstatoval odvolací soud, že uvedení soudci jsou podrobeni kritice sdělovacích prostředků, či že jsou konfrontováni s vyjádřeními politiků a dalších osob poprvé a "jen" v souvislosti s kauzami stěžovatele. U soudců je třeba důvodně předpokládat vyšší míru tolerance a nadhledu, než tomu je u "jednotlivých občanů". Medializace věci stěžovatele nemohla mít vliv na vztah soudců k projednávané věci a účastníkům či jejich zástupcům, přičemž ani stěžovatel mimo svých úvah k prokázání opačného závěru nepředložil žádné relevantní důkazy.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení obsažených v textu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo přezkumného dohledu nad jejich rozhodovací činností. Do jejich rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Především je třeba zdůraznit, že námitky stěžovatele proti napadeným usnesením jsou jen opakováním jeho tvrzení či úvah, které byly v dostatečném rozsahu předmětem zkoumání obecných soudů a z pohledu skutkové i právní argumentace nepřináší do problematiky rozhodování soudů ve smyslu ustanovení §§ 14 až 16 o. s. ř. žádné nové aspekty.

Ústavní soud posoudil v mezích ústavně vymezeného rámce napadená rozhodnutí a neshledal v postupu obou obecných soudů ani v jejich rozhodnutích žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Podstatou námitek stěžovatele (ostatně nikoli nových) je jeho tvrzení, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci postačí, vzniknou-li u účastníka řízení (byť i jen subjektivní) pochybnosti o jeho nepodjatosti. Tyto pochybnosti stěžovatel dovozuje jednak z dosavadního rozhodování "o jiných odvoláních stěžovatele" ve skutkově obdobných věcech, založených na shodných právních závěrech, zejména pak "z nepřípustných zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní". Předmětné zásahy měly spočívat v mediální prezentaci názorů politiků či osob jinak veřejně činných k jednotlivým kausám stěžovatele, přičemž podjatost soudců spatřuje stěžovatel v tom, že na základě výzvy ministerstva byly předsedy či místopředsedy soudů v určitých časových intervalech zpracovávány zprávy o stavu řízení ve věcech stěžovatele.

Je pravdou, že tato (dřívější) praxe ministerstva byla podrobena kritice Ústavního soudu v jeho usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 71/06. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že informační povinnost v rozsahu, kterým zavázalo ministerstvo obecné soudy, je neslučitelná s principem oddělení soudní moci od moci výkonné a jde nad rámec toho, co lze ještě považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah moci výkonné a soudní a Ústavní soud se zejména pozastavil nad tím, že vyžadované podklady neměly přímou vazbu k úkolům, které pro předmětné ministerstvo vyplývají z ustanovení §§ 118 a 123 zákona o soudech a soudcích. I za této situace však Ústavní soud konstatoval, že jak nepřípustné aktivity moci výkonné, tak i případný politický tlak, spočívající v hojně mediálně šířených projevech politiků, nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost a nezaujatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních.

V již citovaném usnesení Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatel by musel v řízení před obecnými soudy především prokázat, že takto vyvíjený tlak ovlivnil nestrannost a nezávislost konkrétního soudce v konkrétní věci. Ke zpochybnění nezávislosti soudce nestačí jen poukaz na změnu rozhodování příslušného soudce či soudců, to vše za situace, kdy příčinou změny rozhodovací praxe zjevně bylo sjednocující stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nýbrž teprve prokázání existence užšího vztahu mezi konkrétními projevy politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. To však ani v nyní projednávané věci nebylo zjištěno (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 114/06, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Pokud se týká stěžovatelova názoru, že vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci je dáno nikoliv jen v případě skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, Ústavní soud nevidí důvod mu v zásadě oponovat, ovšem s tou korekcí, že subjektivnímu náhledu účastníka řízení o podjatosti konkrétního soudce či soudců přiznává pouze hledisko do jisté míry "preventivní" - může se stát či stává se nikoli důvodem (příčinou), ale podnětem k jejímu zkoumání, přičemž samotné rozhodování o této otázce musí být založeno výhradně na hledisku objektivním. Druhý protipól možného postupu, založený jen na subjektivních pocitech resp. pochybnostech osob zúčastněných na řízení, je zcela nevhodným východiskem zejména ve vztahu k možnému dotčení práva ostatních účastníků na zákonného soudce (ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny). Vždy totiž platí, že uplatňování práv a svobod konkrétního subjektu nesmí jít na úkor ústavně zaručených práv a svobod jiných.

Možným východiskem při řešení této otázky je podle názoru Ústavního soudu rozbor skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 34, nález č. 121, str. 255). Ovšem objektivizace pochybností nemůže být založena na takových skutečnostech, jakými jsou procesní neúspěch účastníka v konkrétním řízení či nenaplnění konkrétních zákonem předepsaných podmínek pro úspěšné uplatnění práv. Stěžovatel kromě zmiňované "mediální kampaně" či poukazu na již neexistující praxi obecných soudů ohledně jejich "informační povinnosti" ve vztahu k ministerstvu v ústavní stížnosti žádné objektivní okolnosti, které by mohly být případně důvodem pro rozhodnutí o vyloučení konkrétních soudců, nenabízí.

Úvahy a polemika stěžovatele s právními názory ať již obecných soudů či Ústavního soudu nejsou rovněž důvodem k případnému zpochybnění nepodjatosti konkrétních soudců v konkrétním řízení, o jejichž vyloučení bylo napadeným rozhodnutím účastníka řízení rozhodováno.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru