Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1771/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
interpretace
Spoluvlastnictví
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1771.15.1
Datum podání12.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 241a odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1771/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Truchy, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2009 č. j. 15 C 294/2006-306 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. ledna 2010 č. j. 15 C 294/2006-319, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. března 2014 č. j. 12 Co 127/2010-470 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 22 Cdo 3610/2014-529, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, podaná proti Zuzaně Truchové, nyní Kubíčkové, na určení, že je výlučným vlastníkem blíže specifikovaného bytu v k. ú. Nové Sady u Olomouce (výrok I), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení ve výši 66 000 Kč (výrok II). V doplňujícím usnesení okresní soud rozhodl, že stěžovatel a žalovaná jsou povinni zaplatit náklady řízení České republice každý ve výši 2 120,50 Kč (výroky III a IV).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen a ve výrocích II, III a IV změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 45 752 Kč, že jsou stěžovatel i žalovaná povinni zaplatit státu - České republice na nákladech řízení částku každý 2 120,50 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 20 570 Kč a státu - České republice částku 1 364 Kč.

4. Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že předmětem sporu bylo posouzení otázky vlastnického práva k nově vzniklé bytové jednotce za situace, kdy on byl vlastníkem půdního prostoru, kde tato jednotka vznikla, stavbu financoval, zařizoval potřebná povolení a z velké části stavbu jednotky dozoroval, přičemž mezi účastníky absentovala dohoda o tom, komu připadne do vlastnictví. Následně stěžovatel shrnul průběh daného soudního řízení, kdy mj. uvedl, že okresní soud jeho žalobě nejprve výrokem VII rozsudku ze dne 27. 6. 2008 č. j. 15 C 294/2006-245 vyhověl, a to s odůvodněním, že nebyl prokázán úmysl účastníků stát se spoluvlastníky jednotky. Krajský soud tento rozsudek (mj.) ve výroku VII usnesením ze dne 29. 1. 2009 č. j. 12 Co 536/2008-269 zrušil s tím, že se okresní soud nedostatečně zabýval tzv. čestným prohlášením, na jehož základě účastníci dosáhli zápisu v katastru nemovitostí, a to v podobě, že sporná jednotka je součástí společného jmění manželů, ač v době sepisu prohlášení (resp. k datu uzavření manželství) zbývala jen kolaudace předmětné stavby. V dalším řízení došlo ke změně soudkyně, načež okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl, když vyvodil existenci konkludentně vzniklé dohody o založení podílového spoluvlastnictví, opíraje se o to, že se žalovaná na budování bytové jednotky podílela. Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2010 č. j. 12 Co 127/2010-333 "prvostupňový" rozsudek na základě stěžovatelova odvolání změnil a žalobě vyhověl. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 498/2011-371, a to kvůli procesnímu pochybení odvolacího soudu. Následně krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že se sice žalované nepodařilo uzavření konkludentní dohody prokázat, prokázala však, že se vlastní činností podílela na uskutečňování stavby s právně relevantním úmyslem mít ji pro sebe, přičemž za situace, kdy oba účastníci společnou stavbu vytvořili, nabyli originárně spoluvlastnické právo, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně Nejvyšší soud, který rozhodoval o jím podaném dovolání, uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou, přičemž zde nejde o neřešenou právní otázku, ale jen o modifikaci otázky již řešené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 a 22 Cdo 2258/2007.

6. Stěžovatel následně namítl, že obecné soudy porušovaly opakovaně podstatným způsobem jeho procesní práva. Konkrétně má být odůvodnění rozsudku prvního stupně kusé a důkazům neodpovídající (a tento soud měl pochybit, i pokud jde o poučovací povinnost a povinnost provést řádně všechny navržené důkazy), odvolací soud pak měl bez bližšího zdůvodnění akceptovat pouze důkazy předložené žalovanou, které nově provedl v řízení, a naopak část "jeho" důkazů neprovedl nově vůbec, z provedených důkazů vyvodil vadné závěry, které navíc nevysvětlil. Současně odvolacímu soudu stěžovatel vytknul, že sice konstatoval, že při posuzování takto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci a že účastníci neuzavřeli dohodu o vlastnictví ke stavbě před jejím vznikem, ovšem v novém odvolacím řízení na základě stejných důkazů dospěl ke zcela opačnému skutkovému závěru, který navíc odůvodnil pouze obecným způsobem. Navíc svůj rozsudek vydal za účinnosti nového občanského zákoníku, kdy zásady vyjádřené v ustanovení § 1 až 8 dopadaly i na tento spor.

7. Následně stěžovatel shrnul, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jeho právním sporem "jako právní otázkou zcela jedinečnou a specifickou", když vůbec nehodnotily ve vzájemných souvislostech skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, konkrétně, že byl vlastníkem předmětného půdního prostoru, že uzavřel smlouvu o výstavbě, že měl vydáno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, celou výstavbu financoval, zajistil stavební projekt a stavební práce dozoroval, a pokud na ně dohlížela žalovaná, tak na základě jeho pokynu. Odvolací soud sice korigoval závěry soudu prvního stupně, sám však postupoval zcela nesprávně, neboť si "částečně zjednodušil skutková zjištění" a částečně si při rozhodování "pomáhal" judikaturou Nejvyššího soudu, která však byla v rozporu s jeho stanoviskem, když na straně jedné odmítl připustit existenci jakékoliv, a tedy i konkludentní dohody, na straně druhé poukázal na rozhodnutí, které konkludentní dohodu mezi účastníky řeší. Jeho závěry jsou rozporné, odůvodnění jeho rozsudku je nepřesvědčivé, což má vést k porušení práva na spravedlivý proces.

8. Pokud jde o napadené "dovolací" usnesení, stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud zabýval věcí nedostatečně, neboť judikatura, na kterou odkázal, se zabývá případy, kdy stavebníci budují nemovitost společně, přičemž v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 sám přiznal, že mezní případy je třeba posuzovat podle okolností věci. Ze všech okolností, které on uváděl, si pak vybral jen některé, na ty aplikoval svoji dřívější judikaturu, a to za použití velmi široké analogie, a ty ostatní ponechal bez bližšího povšimnutí. Měl však posoudit jednotlivé okolnosti samostatně i v jejich souhrnu, aby dostál požadavku na spravedlivé rozhodnutí. Kromě toho analogicky aplikovaná judikatura neposkytuje dostatečné vodítko pro postup při rozhodování. Navíc Nejvyšší soud přezval po skutkové stránce nesprávný závěr odvolacího soudu, přestože u něj namítal v dovolání rozpor s provedeným dokazováním (ohledně míry zapojení žalované do dozorování stavby). Stěžovatel má současně za to, že ve skutečnosti obecné soudy obdobnou věc ještě neřešily a použití analogie ve spojení se všemi okolnostmi případu porušuje jeho právo na spravedlivý proces.

9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vytknul obecným soudům formalistický přístup za použití sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti, resp. nedostatek "odvahy" daný případ s ohledem na konkrétní okolnosti "samostatně" projednat a rozhodnout, byť za použití vodítek naznačených dřívější judikaturou. V napadených rozhodnutích lze dle stěžovatele dohledat v podstatě nejistotu, jak danou věc posoudit, kdy nakonec se za použití formalistického přístupu a velmi široké analogie obecné soudy přiklonily k tomu, že výše uvedené skutečnosti nejsou relevantní, což nelze považovat za spravedlivé. K tomu stěžovatel doplnil, že pokud dovolací soud poukázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, jde o věc odlišnou - v ní totiž byla původní budova společně zbourána a na jejím místě společně postavena budova nová, zatímco v souzeném případě to byl on, kdo provedl drtivou část úkonů ve věci výstavby a žalované dal pouze pokyn k několika drobným úkonům.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi; zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

12. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a to především tím, že nerespektovaly jeho procesní práva. Jak však již bylo výše zmíněno, Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému obecné justice, přezkoumávající ex officio celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, a proto je na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti specifikoval, jakého konkrétního pochybení vůči "stanovenému postupu" (tj. postupu vyplývajícího z "prováděcího zákona ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny) se měly obecné soudy dopustit, a vysvětlil, proč s tímto pochybením spojuje porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody, konkrétně pak (míněno v daných souvislostech) porušení některého ze zásadních procesních principů, jež jsou chráněny i v ústavní rovině (čl. 36 a násl. Listiny), eventuálně z jakých důvodů považuje za protiústavní už samotnou procesní úpravu obsaženou ve zmíněném "prováděcím" zákoně, podle níž bylo v jeho věci postupováno. Z výše uvedených důvodů nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti odůvodnit obecně pojaté tvrzení o porušení procesních práv v soudním řízení, jak se z ústavní stížnosti podává.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vytknul obecným soudům, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Po posouzení této námitky z obsahového hlediska však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel touto vadou rozuměl nikoliv případ, kdy obecné soudy své rozhodnutí nezdůvodní buď vůbec, anebo nesrozumitelně, resp. v rozporu s pravidly logického myšlení, ale kdy prokázané skutečnosti, týkající se zejména okolností výstavby předmětné bytové jednotky, posoudí po právní stránce způsobem, se kterým on nesouhlasí. V této souvislosti lze poukázat především na závěry Nejvyššího soudu, který se argumentací uplatněnou stěžovatelem následně i v ústavní stížnosti zabýval s tím výsledkem, že závěry odvolacího soudu o vzniku spoluvlastnictví účastníků k předmětné bytové jednotce nelze považovat (z hlediska konkrétní okolností případu) za nepřiměřené, přičemž se s ní vyčerpávajícím a (což nutno zdůraznit) přesvědčivým způsobem v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal. A pokud stěžovatel se závěry obecných soudů vyslovuje nesouhlas s tím, že by bylo možné skutkový stav posoudit právně jinak, Ústavní soud s odkazem na výše uvedené principy musí uzavřít, že nejde o relevantní námitku, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádnou argumentaci, z níž by bylo možné vyvodit uplatnění námitky "kvalifikované vady" (viz výše) v oblasti interpretace a aplikace tzv. podústavního práva; argumentuje-li stěžovatel tím, že rozhodnutí obecných soudů jsou formalistická a nespravedlivá, lze mu sotva přisvědčit, neboť z právního hlediska šlo o poměrně složitou věc, kdy s ohledem na absenci výslovné právní úpravy bylo nezbytné, aby obecné soudy - podle svých (byť dílem i rozdílných) představ o spravedlivém řešení - právo "dotvořily" s ohledem na konkrétní okolnosti případu, přičemž za situace, kdy lze nalézt relevantní argumenty pro i proti jimi přijatému řešení, necítí se Ústavní soud oprávněn do jejich rozhodování jakkoliv zasahovat.

15. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytkl, že se jeho dovoláním nezabýval věcně, přičemž argumentoval tím, že předmětná právní otázka jím dosud řešena nebyla. Otázka přípustnosti dovolání je ale zjevně otázkou, jejíž řešení závisí na úvaze dovolacího soudu, do které Ústavní soud rovněž není oprávněn zasahovat, ledaže by tento soud postupoval očividně svévolně, což z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti znamenalo, že by odkaz na judikaturu bylo možné označit za evidentně nepřiléhavý, zde pak zejména pro zásadní skutkovou odlišnost komparovaných věcí, což Ústavní soud nezjistil, a ostatně toto netvrdil ani samotný stěžovatel, který jen shledal analogii mezi nimi za "příliš širokou". Nadto Nejvyšší soud svůj právní názor v napadeném rozhodnutí zřetelně vyjádřil, takže by případná kasace jeho usnesení z tohoto (v podstatě formálního) důvodu nemohla mít na výsledek daného soudního sporu žádný vliv.

16. K námitce, že dovolací soud "převzal" nesprávný skutkový závěr odvolacího soudu, možno uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě právních vad (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), a tudíž námitku nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu nelze považovat za relevantní. Dlužno dodat, že pokud stěžovatel tímto mínil napadnout skutkové závěry soudů nižších stupňů, Ústavní soud není - jak plyne z jeho konstantní judikatury - oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, přičemž je na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem by měl tento rozpor - jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou - spočívat, minimálně by mělo být možné tyto skutečnosti vyvodit z obsahu ústavní stížnosti. Tak tomu v daném případě ovšem nebylo, stejně jako není Ústavnímu soudu zřejmé, jak se možné procesní vady (viz bod 13) měly projevit z hlediska závěrů o skutkovém stavu.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru