Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1771/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Bezdůvodné obohacení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1771.14.1
Datum podání22.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 685 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1771/14 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti MUDr. Miroslavy Frčkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 22 Co 399/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces ve spojení s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušil shora označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v její občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 34 C 146/2002 (poté co mu věc byla vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci (Bytové družstvo Karpatská - Amurská 1, 3, 5 a 7 v likvidaci) částku 28 136,40 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího v užívání bytu ve vlastnictví bytového družstva bez uzavřené nájemní smlouvy, a tím bez právního důvodu; současně obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem (jejím manželem) žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 40 269 Kč. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil odvolatelům povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 7 925,50 Kč.

Stěžovatelka, jež nabyla členský podíl ve jmenovaném bytovém družstvu na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 17. 6. 1997, v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že stanovy bytového družstva žádné podmínky uzavření nájemní smlouvy mezi bytovým družstvem a jeho členem ve smyslu ustanovení § 685 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neupravují, byla jí uložena povinnost uhradit coby bezdůvodné obohacení tržní nájemné, a tím nikoliv ve výši nájemného placeného ostatními členy téhož bytového družstva. Stěžovatelka, odkazujíc na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/03, se proto domnívá, že odvolací soud (vázán pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 28 Cdo 687/2009, kolidujícím nadto s usnesením ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 21 Cdo 327/99) zvolil takový výklad aplikovaných zákonných ustanovení, jenž je ve zřejmém rozporu s jejich smyslem a účelem. V návaznosti na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 se tudíž stěžovatelka domnívá, že odvolací soud neměl vycházet ze zjevně nesprávného právního názoru Nejvyššího soudu (v němž navíc odkazoval na skutkově odlišné věci), nýbrž měl věc posoudit tak, že jí a jejímu manželovi vzniklo právo užívat předmětný byt "jiným způsobem", jak připustil Nejvyšší soud právě ve věci sp. zn. 21 Cdo 327/99.

Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka za ústavně nekonformní právní závěr, na jehož základě se na ni, jakožto na členku družstva, jež za členský podíl v plném rozsahu zaplatila, hledí stejně jako na osobu, která k bytu nemá žádný jiný právní vztah (nikterak se na jeho pořízení nepodílela), a proto má povinnost platit tržní nájemné.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2015 potom stěžovatelka zdůrazňuje, že nabyvatel členství v bytovém družstvu vstupuje do právního postavení převodce (a tím i do příslušného nájemního vztahu), pročež nemůže nikdy byt spojený s členstvím v bytovém družstvu užívat bez právního důvodu (tedy ani tehdy, pokud mezi družstvem a jeho členem není uzavřena nájemní smlouva), a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1147/2012. Stěžovatelka dále připomíná rozdíl mezi nájemným, stanoveným dohodou pronajímatele a nájemce, a "nájemným" v bytovém družstvu, jež fakticky představuje příspěvek do fondu oprav, o jehož výši rozhoduje členská schůze družstva.

Stěžovatelka konečně namítá i procesní pochybení obecných soudů, jež má spočívat v tom, že s ní a s jejím manželem soud nejednal jako s nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., a posléze poukazuje i na průtahy v řízení, jež trvalo více než deset let.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

V souzené věci nelze přehlížet, že - po vydání ústavní stížností napadeného rozsudku - přijal velký senát Nejvyššího soudu rozhodnutí ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, ve kterém dospěl - obecně vzato - ke stěžovatelce příznivým právním závěrům.

Ústavní soud však má za to, že prizmatem stěžovatelkou dovolávaného práva na spravedlivý proces není tato skutečnost bez dalšího relevantní. Jinými slovy, z hlediska otázky, zda městský soud (ne)porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, je naopak podstatná skutečnost, že se v dané věci odvolací soud řídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím řízení dovolacím soudem, přičemž - a to je rovněž podstatné - tento právní názor není možné považovat za zjevně excesivní, neboť korespondoval - v dané době - konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 501/2003, 29 Odo 330/2005 či 26 Cdo 2662/2007), jak ostatně vyplývá i z textu odůvodnění odkazovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Ani následné překonání v dané věci určujícího právního názoru jej však nečiní bez dalšího protiústavním.

Samotná věcná nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu (viz výše); jinak řečeno, otázka ústavnosti rozhodnutí obecných soudů není bezpodmínečně navázána toliko na kritéria správnosti či rozumnosti, pročež i dvě zcela protichůdná rozhodnutí mohou být - v daném kontextu - považována za ústavně konformní, pakliže - tak jako v projednávané věci - jsou obě tato rozhodnutí výsledkem standardní aplikace a interpretace práva, tedy jsou v prvé řadě prosta zjevných prvků libovůle a svévole, resp. nepřípustného formalismu.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů by tedy v daném procesním kontextu mohl Ústavní soud ingerovat pouze za předpokladu, pokud by shledal původní právní názor Nejvyššího soudu za ústavně nekonformní (k čemuž z výše uvedených důvodů nedospěl), resp. měl-li by za to, že tento (nyní již překonaný) právní názor konsekventně poškozoval stěžovatelku natolik citelně, že by mohlo být porušeno i některé jiné (jí v ústavní stížnosti výslovně nedovolávané) základní právo, v daném případě zřejmě právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; ani takový potenciál pro vlastní zásah však Ústavní soud v souzené věci nespatřuje.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla částka, představující - oproti tvrzení stěžovatelky - de facto pouze dlužné běžné "nájemné" ve srovnatelné výši, kterou v inkriminovanou dobu platili jiní členové družstva, jež s ním měli sjednané nájemní smlouvy (srov. str. 6 napadeného rozsudku městského soudu). Nejvyšším soudem (proměnlivě) řešená otázka, zda stěžovatelka vstoupila, nebo nevstoupila (rovněž) do nájemních vztahů původního člena družstva, proto via facti neměla zásadní vliv na rozhodnutí, že stěžovatelka je povinna zaplatit dlužnou část "nájemného" v žalované výši (srov. druhý odstavec na str. 11 napadeného rozsudku městského soudu). Žádné "fatální" důsledky, jež by nesprávný (překonaný) názor Nejvyššího soudu měl na postavení stěžovatelky, jaké by bezesporu mohl mít např. v řízení o vyklizení bytu, se tak v projednávané věci zjevně nepodávají.

Pro úplnost je namístě dodat, že samotná existence (tvrzených) průtahů v řízení protiústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Případná pak není ani námitka, že stěžovatelka a její manžel měli mít postavení nerozlučných účastníků, neboť z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké negativní důsledky měl takový eventuální nedostatek mít na jejich ústavně zaručená procesní práva.

Z výše uvedených důvodů posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle shora ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru