Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 177/04Nález ÚS ze dne 18.11.2004Dokazování v trestním řízení - výpověď poškozeného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 172/35 SbNU 315
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.177.04
Datum podání22.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.c, čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 37 odst.2, § 165 odst.2, § 165 odst.3, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 211 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004

N 172/35 SbNU 315

Dokazování v trestním řízení - výpověď poškozeného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 ve věci ústavní stížnosti Z. U. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze 17. 1. 2003 sp. zn. 55 To 501/2002 a rozsudku Okresního soudu v Liberci z 22. 11. 2002 sp. zn. 2 T 141/2002, jimiž byl stěžovatel za trestný čin loupeže odsouzen k trestu odnětí svobody a byla mu uložena povinnost uhradit poškozenému škodu.

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 17. ledna 2003 č. j. 55 To 501/2002-274 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. listopadu 2002 č. j. 2 T 141/2002-215 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stížnostní body návrhu směřovaly jednak proti hodnocení důkazů provedenému označenými soudy v dané trestní věci, jednak obsahovaly nesouhlas stěžovatele s nevyhověním jeho důkazním návrhům, přičemž stěžovatel namítal porušení § 2 odst. 5 a 13 trestního řádu (dále jen "tr. řád."). Konkrétně předestřel svůj odlišný náhled na hodnocení svědeckých výpovědí svědků P...e, P...a a B. a dále obecným soudům vytýkal, že neprovedly důkaz výslechem obsluhy občerstvení na autobusovém nádraží, obsluhy baru, která mu volala taxi, a taxikáře, jenž ho vezl na autobusové nádraží. Stěžovatel rovněž namítal, že nedošlo k provedení důkazu grafologickou expertizou, nebyl vypracován psychiatrický a psychologický posudek na osobu poškozeného, nebyly provedeny důkazy k prokázání zdravotního stavu stěžovatele a konečně nedošlo ani k akceptování návrhu na provedení rekonstrukce. Zejména potom stěžovatel zpochybňoval věrohodnost klíčového svědka, poškozeného H. E. E., když ve vztahu k usvědčující relevanci tohoto stěžejního důkazu, resp. poznatku učiněného z výslechu jmenovaného svědka poukázal na to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení předmětné svědecké výpovědi, neboť byla čtena bez souhlasu stěžovatele a osobnímu výslechu poškozeného před soudem nic nebránilo. Nebyl nedosažitelný, v době konání hlavního líčení dokonce pobýval v Liberci a před státními orgány České republiky vůbec nevypovídal. S ohledem na takto konstruované a v odůvodnění ústavní stížnosti blíže rozvedené výhrady se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a Okresního soudu v Liberci nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti účastníci řízení vyjádření, v němž, aniž by vznesli jakýkoliv konečný návrh stran rozhodnutí o ní, označili ústavní stížnost ze nedůvodnou. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odkázal toliko na odůvodnění svého usnesení a Okresní soud v Liberci připojil tvrzení, dle něhož řízení proběhlo při respektování všech zásad trestního řízení a v souladu s platným trestním právem hmotným i procesním.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 141/2002, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu ze dne ze dne 22. 11. 2002 č. j. 2 T 141/2002-215 ve spojení s odvolání zamítajícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 17. 1. 2003 č. j. 55 To 501/2002-274 pro ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu bylo uloženo uhradit poškozenému blíže specifikovanou škodu a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud dále, jelikož není vázán odůvodněním návrhu, nýbrž toliko jeho petitem, za účelem posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti, tudíž s cílem vést dokazování ke skutečnostem dokládajícím dotčení na základních právech a svobodách [sp. zn. III. ÚS 464/99, sp. zn. III. ÚS 345/2000, sp. zn. III. ÚS 138/2000, sp. zn. III. ÚS 49/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 19, nález č. 109; svazek 20, nález č. 169; svazek 21, nález č. 53; svazek 22, nález č. 80 - a další], provedl v předmětné věci při konaném ústním jednání dokazování označeným spisem Okresního soudu v Liberci (§ 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Z něj z pohledu relevantního pro výrok tohoto nálezu, tj. se zřetelem k tomu, že za zásadní usvědčující přímý důkaz byla vzata výpověď poškozeného H. E. E., v intencích naznačeného přezkumu zjistil následující:

- z rozhodnutí (opatření) Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2002 č. j. 1 Nt 508/2002-8 o ustanovení obhájce stěžovateli, založeném na č. l. 34 předmětného spisu, že jím byl stěžovateli v dané trestní věci z důvodu nutné obhajoby (§ 36 odst. 3 tr. řádu) ustanoven obhájce Mgr. J. B.,

- na č. l. 81 se nalézá přípis jmenovaného obhájce ze dne 20. 5. 2002 adresovaný a téhož dne doručený Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci, v němž uvádí "nežádám, abych byl vyrozumíván o datu a místě konání výslechu poškozeného občana SRN H. E., nar. 27. 11. 1936, bytem E., M. 173, neboť účast při tomto úkonu neplánuji"; za zmínku v této souvislosti stojí i skutečnost, že žádost o právní pomoc adresovaná SRN byla Okresním státním zastupitelstvím v Liberci vyhotovena již 17. 5. 2002 (č. l. 72 a násl.),

- z plné moci založené na č. l. 38 spisu bylo zjištěno, že 6. 5. 2002 udělil stěžovatel plnou moc Mgr. J. D. s tím, aby jej obhajoval v předmětné trestní věci, přičemž jmenovaný advokát přípisem datovaným dnem 7. 6. 2002 Policii České republiky, službě kriminální policie a vyšetřování, Liberec (č. l. 39), tudíž orgánu činném v (proti stěžovateli vedeném) trestním řízení sdělil, že žádá "o vyrozumívání o všech úkonech, které se v průběhu dalšího vyšetřování budou bezprostředně týkat mého klienta, tak abych se jich mohl zúčastnit"; k takto zažurnalizovanému sdělení není připojeno, kdy bylo policejnímu orgánu doručeno, nutno tedy dle přesvědčení Ústavního soudu presumovat (in favorem obviněného), že bylo doručeno dnem, který je označen jako datum jeho sepsání; konečně tato skutečnost se podává i z usnesení policejního rady (Policie České republiky, okresní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování, Liberec) ze dne 26. 7. 2002 ČTS: ORLI-721/SKPV-I-02, jímž byla původnímu (ustanovenému) obhájci Mgr. J. B. určena výše odměny a náhrady hotových výloh a v němž se výslovně konstatuje, že dne 7. 6. 2002 na základě plné moci ze dne 6. 5. 2002 převzal další obhajobu obviněného (stěžovatele) Mgr. J. D., a proto tímto dnem "obhajoba Mgr. B.a byla ukončena" (č. l. 36 spisu); tentýž policejní rada přitom již 12. 6. 2002, právě z důvodu, že si stěžovatel zvolil jako obhájce Mgr. D., žádal Okresní soud v Liberci o formální zrušení zastoupení ustanoveným obhájcem Mgr. B. (č. l. 35),

- na č. l. 82-95 spisu je potom založen nejprve v německém originále a následně v českém překladu výslech svědka, poškozeného H. E. E., konaný ve SRN dne 24. 6. 2002.

- z protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 11. 2002 před Okresním soudem v Liberci bylo zjištěno, že "podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu se čte výslech svědka E. na č. l. 62-64, 88-95" (č. l. 209); na citovaných listech je založen překlad výpovědi tohoto svědka učiněné před příslušnými orgány SRN,

- v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 2002 č. j. 2 T 141/2002-215 se uvádí, že výpověď jmenovaného svědka, který je cizím státním příslušníkem a odmítl se k soudu z osobních důvodů dostavit, byla dle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu čtena s tím, že "obhájce obžalovaného měl možnost se výslechu zúčastnit, ale nevyužil ji" (str. 3 rozsudku, resp. č. l. 216 a násl.),

- konečně z obsahu odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako v dané věci (přezkumného) soudu odvolacího, tj. z usnesení ze dne 17. 1. 2003 č. j. 55 To 501/2002-274 se potom podává, že nalézací soud vyšel z důkazů "procesně správně provedených" (str. 4, resp. č. l. 274d).

K takto zjištěným skutečnostem, jakož i výhradám stěžovatele vpředu uvedeným nezbývá než uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Naznačené vybočení z ústavních kautel stěžovatel v ústavní stížnosti namítal a v důsledku tohoto tvrzení posléze navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj., soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 49; svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 57; svazek 6, nález č. 131; svazek 25, nález č. 19; svazek 22, nález č. 63; svazek 26, nález č. 52; svazek 31, nález č. 130; svazek 29, nález č. 4; svazek 32, nález č. 25 - a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 74; svazek 19, nález č. 134; svazek 24, nález č. 167; svazek 26, nález č. 69 - a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130, svazek 33, nález č. 91 - a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavnísoud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.

Pokud se týče polemiky stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany obecnýchsoudů a stejně tak i s důvody, proč nevyhověly jeho důkazním návrhům, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci Ústavní soud, vycházeje z obsahu připojeného spisu a napadených rozhodnutí, neshledal. V tomto ohledu jsou rozhodnutí obecných soudů přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněna (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu), přičemž tyto jejich myšlenkové konstrukce upínající se k dokazování jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování deklarovaného čl. 82 Ústavy.

S poukazem na shora citovaná zjištění plynoucí z obsahu spisu Okresníhosoudu v Liberci sp. zn. 2 T 141/2002 je ovšem nutno konstatovat, že před nalézacím soudem přečtením výpovědi poškozeného provedený stěžejní důkaz je se zřetelem k tomu, že stěžovatelem zvolený obhájce žádal, aby byl vyrozumívám o všech úkonech týkajících se jeho klienta tak, aby se jich mohl zúčastnit, a vzhledem ke shora citovaným časovým údajům (§ 37 odst. 2 tr. řádu) důkazem v meritorním řízení před soudem procesně nepoužitelným (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 135/99 - viz výše), a daná výpověď tak byla čtena v rozporu s procesními předpisy umožňujícími tuto výjimku ze zásady bezprostřednosti, resp. ústnosti v hlavním líčení [§ 211 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 165 odst. 2 a 3, § 2 odst. 13 tr. řádu]. Byť tedy byla splněna zákonná podmínka nedosažitelnosti svědka, neboť bylo zřejmé, že se na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví, přičemž donutit jej jako cizího státního příslušníka k účasti u hlavního líčení nepřichází v úvahu a jeho výslech před soudem tak byl znemožněn (Rt 13/95), nebylo možno postupovat podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu.

Pro uvedené pochybení Ústavnísoud dospěl k závěru, že vývody obecných soudů, jež vyústily v meritorní výrok o vině a trestu, učiněné na základě takto použitého důkazu svědeckou výpovědí nemohou pro jeho vady obstát, pročež ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí, vydaná v rozporu s kautelami plynoucími z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy nálezem zrušil, a to aniž by tímto jakkoli předjímal výsledek v samotném meritorním rozhodnutí [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru