Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 177/03Usnesení ÚS ze dne 03.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkpříslušnost
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.177.03
Datum podání03.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

76/1959 Sb., § 33c

99/1963 Sb., § 7 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 177/03 ze dne 3. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. I. S., zastoupeného JUDr. P. D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 914/2002-80, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2002, čj. 19 Co 521-66 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2001, čj. 11 C 126/95,

takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2003 domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 914/2002-80, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2002, čj. 19 Co 521-66 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2001, čj. 11 C 126/95. Tvrdil, že postupem soudů mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 11 C 126/95 a z něj zjistil, že dne 21. 3. 1995 podal navrhovatel žalobu o určení práva na výsluhový příspěvek a odchodné, později změněnou na žalobu o zaplacení odchodného ve výši 12.469,- Kč a výsluhového příspěvku ve výši 39.900,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 22. 11. 2000, usnesením čj. 11 C 126/95, 11 C 100/2000-47 vyloučil k samostatnému projednání žalobu na zaplacení odchodného, řízení zastavil a věc postoupil náčelníku Generálního štábu Armády České republiky. Dne 22. 8. 2001 pak usnesením čj. 11 C 126/95-53 řízení o výsluhovém příspěvku zastavil s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Ministerstvu obrany - Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení.

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2001, čj. 11 C 126/95-53, týkající se výsluhového příspěvku, napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2001, čj. 19 Co 521/2001- 66 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že výsluhový příspěvek je peněžitou dávkou, která náležela vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru za podmínek § 33 zákona č. 76/1959 Sb. Byl koncipován jako určitá kompenzace za výkon práce ve ztížených podmínkách a určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených silách. Nelze ji chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníka ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu, který má charakter dávky sociálního zabezpečení. Výsluhový příspěvek v působnosti Ministerstva obrany přiznává a vyplácí Vojenský úřad sociálního zabezpečení. O odvolání proti rozhodnutí tohoto orgánu rozhoduje Ministerstvo obrany a proti rozhodnutí odvolacího orgánu lze podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud. Protože žalobce nepostupoval výše uvedeným způsobem, soud I. stupně nepochybil, když řízení o uplatněném nároku zastavil a věc postoupil příslušnému orgánu - Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení.

Uvedené usnesení Městského osudu v Praze napadl navrhovatel dovoláním. V něm namítal, že dávky sociálního charakteru je třeba považovat za závazky občanské povahy, o kterých má podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodovat soud v plné jurisdikci. Řízení, na které odkazoval odvolací soud, by bylo řízením o opravném prostředku proti rozhodnutí administrativního orgánu, které nepředstavuje plnou jurisdikci. Zastavení řízení obecnými soudy tedy ve svých důsledcích znamenalo denegatio iustitiae.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 914/2002-80, dovolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se v podstatě ztotožnil s argumenty, které vyslovil v odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze.

Usnesení Nejvyššího soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy upřely ochranu jeho právu, když mu neumožnily domáhat se svého základního občanského práva u nezávislého a nestranného soudu, který má pravomoc posuzovat věc v plné jurisdikci. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Striktní interpretace procedurálních pravidel obecnými soudy byla podle navrhovatele nepřiměřená.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvedl, že navrhovatel nezpochybňuje správnost závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl, má však za to, že obecné soudy měly přesto jeho věc projednat "v plné jurisdikci" v nalézacím řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Takový postup by však byl contra legem, neboť by byl v rozporu s ústavní zásadou vázanosti soudů zákonem.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Toto ustanovení je třeba chápat tak, že soudce rozhoduje o věcech, které mu zákon k rozhodování svěřuje a že přitom postupuje v souladu s pravidly zákonem stanovenými. Jestliže pro řešení určité otázky stanoví zákon procesní postup, který spočívá v tom, že o věci rozhodují jiné orgány a teprve jejich konečné rozhodnutí je možné napadnout soudní žalobou, není v pravomoci soudu o těchto otázkách rozhodovat, pokud neproběhne zákonem stanovený postup.

Z ust. § 33c zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve zněn platném v době skončení služebního poměru navrhovatele, vyplývá, že výsluhový příspěvek a úmrtné v působnosti Ministerstva obrany přiznává a vyplácí Vojenský úřad sociálního zabezpečení; o odvolání proti rozhodnutí tohoto úřadu rozhoduje Ministerstvo obrany. Zákon tedy stanovil kdo je oprávněn v prvém stupni o nároku rozhodnout, stanovil i odvolací orgán. Jestliže by navrhovatel byl se svým nárokem u těchto orgánů (ve své podstatě správních) neúspěšný, měl možnost se obrátit na obecný soud a požadovat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí těchto orgánů. Pokud se obrátil přímo na soud a požadoval projednání svého návrhu soudem "v plné jurisdikci", soud nebyl k takovému projednání oprávněn. Pokud proto soudy řízení přerušily a věc postoupily příslušnému správnímu orgánu (byť se tak stalo až po delší době), postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu ústavně konformním způsobem a jejich postupem nedošlo k zásahu do práva navrhovatele na spravedlivý proces daného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž ke stavu denegatio iustitie, jak dovozuje navrhovatel.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 914/2002-80, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2002, čj. 19 Co 521-66 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2001, čj. 11 C 126/95, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru