Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1768/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
důkazní břemeno
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
procesní postup
žaloba/změna
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1768.14.1
Datum podání21.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 95 odst.2, § 118b odst.1, § 132, § 157 odst.2, § 80 písm.b, § 118a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1768/14 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Štěpánky Strakové, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. září 2010 č. j. 30 C 38/2010-96, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2013 č. j. 37 Co 179/2011-171 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2014 č. j. 28 Cdo 3784/2013-201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 21. 5. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl ve výroku I potvrzen napadený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaný byl zavázán uhradit žalobkyni (stěžovatelce) částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 150 000 Kč za dobu od 18. 3. 2008 do zaplacení. Ve výroku II soud prvního stupně zastavil řízení do částky 134 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 134 000 Kč za dobu od 18. 3. 2008 do zaplacení a ve výroku III, IV rozhodl o nákladech řízení. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II, III, IV).

3. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 284 000 Kč s příslušenstvím (jako vydání bezdůvodného obohacení), kterou žalovanému poslala na jeho účet na výzvu. Na výzvu žalobkyně, aby částka 284 000 Kč byla žalovaným žalobkyni vrácena, reagoval žalovaný přípisem, kterým vrácení částky 134 000 Kč odmítl, neboť se podle něj jednalo o provizi a že částka 150 000 Kč představovala vrácení půjčky. Ohledně tzv. provize 134 000 Kč s příslušenstvím později vzala žalobkyně žalobu zpět za souhlasu žalovaného a soud prvního stupně se zabýval již pouze částkou 150 000 Kč, o které žalobkyně tvrdila, že se jednalo o bezdůvodné obohacení a zaplacení prokázala výpisem z účtu ze dne 17. 3. 2008.

4. Podle odvolacího soudu nelze považovat za správnou úvahu soudu prvního stupně, že stěžovatelka jako žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Stěžovatelka tvrdila, že zaplatila žalované částku 150 000 Kč a že se jednalo o bezdůvodné obohacení pro neexistenci důvodu k zaplacení této částky. Zaplacení této částky prokázala výpisem z účtu, a proto své důkazní břemeno unesla. Proto nebylo zapotřebí její výpovědi jako účastnice řízení. Naopak to byl výlučně žalovaný, který tvrdil existenci půjčky, a proto byl povinen nést důkazní břemeno v tomto směru. Tak se stalo a soud prvního stupně učinil na základě provedených důkazů správný závěr, že částka 150 000 Kč představuje plnění z půjčky. Tuto tvrzenou skutečnost pak žalovaný prokázal vlastní účastnickou výpovědí a výpovědí dvou svědkyň. Odvolací soud za zásadní a důvodnou námitku považoval tu skutečnost, že žalobkyni nebyla poskytnuta odpovídající lhůta podle § 118b odst. 1 o. s. ř. k seznámení se s vyjádřením žalovaného, a to bez ohledu na to, že žalobkyně ani prostřednictvím zástupkyně o poskytnutí lhůty delší i o odročení jednání nepožádala. V tomto ohledu soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil. Odvolací soud vyslovil, že žalobkyně při jednání dne 29. 9. 2010 změnila svá skutková tvrzení, podle kterých částka 150 000 Kč je plněním bez jakéhokoliv důvodu; nově totiž uvedla, že částka 150 000 Kč byla žalobkyní žalovanému poskytnuta v rámci dobré spolupráce jako úhrada zprostředkovatelské provize za koupi půdních prostor, ke které nedošlo. Konstatoval, že žalobkyně navrhla změnu návrhu, která by - s ohledem na to, že výsledky dosavadního řízení směřující k prokázání půjčky nemohly být podkladem pro řízení o takto změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) - neměla být připuštěna. Dodal, že neposkytnutí lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, neboť při správném posouzení by změněný návrh neměl být připuštěn, a tudíž ani další důkazy neměly své opodstatnění. Odvolací soud tedy neshledal odvolací námitky ve věci samé ve vztahu k výroku I opodstatněnými a rozsudek potvrdil.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění uvedl, že pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je významné zjištění plynoucí z obsahu spisu, podle něhož žalobkyně žádala přiznání částky 150 000 Kč na základě tvrzení, že ji žalovanému poukázala, ač k tomuto plnění nebyl žádný důvod. V tomto rozsahu splnila povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Byl to dále žalovaný, kdo tvrdil (a prokázal) skutečnosti o závazku z půjčky a tedy o tom, že žalobkyně plnila svůj dluh vůči žalovanému. Pokud následně žalobkyně vystoupila s tvrzením, že snad mělo jít o plnění na úhradu provize, ač na ni žalovanému nevznikl nárok, nelze pominout, že tak učinila v průběhu odvolacího řízení. Zde ovšem nutno přihlédnout k důsledkům plynoucím z ustanovení vztahujících se ke koncentraci řízení před soudem prvního stupně a principu neúplné apelace. Tvrzení žalobkyně představovala ve stadiu odvolacího řízení nepřípustnou novou skutečnost, ke které soud (odvolací) přihlédnout stejně nemohl. Při popsané procesní situaci tak rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá závěrům běžné aplikační praxe vztahující se k neúplné apelaci v odvolacím řízení, důsledky z toho plynoucí jsou použitelné i pro úvahu odvolacího soudu v souvislosti s posouzením změny návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř. Soudům obecně (a tedy i odvolacímu soudu) nelze upřít možnost diskreční úvahy o tom, zda a nakolik by tvrzená změněná skutková tvrzení mohla vést k dalšímu řízení o změněném návrhu. V každém případě však povaha nově uplatněných skutkových tvrzení jako novost, nepřípustná v odvolacím řízení, neumožňovala odvolacímu soudu jiný postup, než který v této konkrétní věci zvolil. Tímto postupem není odepřen žalobkyni přístup k uplatnění jejich (tvrzených) práv v samostatném řízení, neboť nepřipuštění změny návrhu nenese sebou důsledky meritorního zamítavého rozhodnutí o takovém domnělém (tvrzeném) nároku žalobkyně.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především následující. Na druhém jednání dne 29. 9. 2010 tvrdila, že částka 150 000 Kč představuje nikoli plnění bez důvodu (jak původně tvrdila), ale mělo jít o plnění na úhradu provize, ač na ni žalovanému nevznikl nárok. Odvolací soud toto stěžovatelčino nové tvrzení nepřipustil, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Odvolací soud měl sjednat nápravu za soud prvního stupně a měl poučit stěžovatelku podle § 118a o. s. ř. a též měl provést dokazování, zejména výslech stěžovatelky, který byl navržen již při jednání dne 4. 8. 2010, tedy před koncentrací. Soudy výslech stěžovatelky neprovedly, aniž by to odůvodnily. Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatelka nové tvrzení vznesla až v odvolacím řízení, s čímž stěžovatelka nesouhlasí, protože ve skutečnosti jej uvedla již před soudem prvního stupně.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním v argumentaci stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich argumentaci. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné." Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

11. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatelka namítla, že neexistenci provedení jejího účastnického výslechu soudy nezdůvodnily. To však není plně v souladu s realitou, neboť odvolací soud uvedl důvody, proč nebylo třeba účastnického výslechu stěžovatelky, a contrario účastnický výslech žalovaného (že žalovaný tvrdil verzi o půjčce, a proto k prokázání této verze byl jeho výslech - doprovázený výslechem dvou svědkyň - nutný; stěžovatelka verzi o půjčce netvrdila, a proto nebylo třeba jejího výslechu, přičemž tvrdila jen, že plnila bez důvodu). Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti ani netvrdí, co reálně by vlastním účastnickým výslechem mohla v meritu věci ve svůj prospěch dosáhnout. To platí tím spíše, když se - jako účastnice řízení - měla právo ke skutkové verzi žalovaného (prezentované mj. v jeho účastnickém výslechu) vyjádřit; stěžovatelka tak nevysvětluje, co konkrétně by mohla prezentovat jen v účastnickém výslechu, a nikoli ve vyjádření se v pozici "prosté" žalobkyně (a contrario účastnický výslech). Tvrdila-li stěžovatelka na počátku neexistenci důvodu k plnění, pak by v jejím případném účastnickém výslechu tvrdila nepochybně totéž a omezila by se na popření verze žalovaného o půjčce. To však mohla učinit i formou vyjádření účastníka řízení, popř. doplňujících otázek vyslýchaným svědkům. Takto formálně koncipovaná námitka přirozeně charakter porušení základních práv a svobod mít nemůže. Stěžovatelka ani nevysvětluje, proč by měla být poučena podle § 118a o. s. ř., když neupřesňuje konkrétní odstavec tohoto paragrafu, takže není zřejmé, o jaké poučení by se vůbec mělo jednat. Nejde kupříkladu o to, že by stěžovatelka vylíčila neúplně skutečnosti či že by nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti; podstatou rozhodnutí soudů bylo, že neuvěřily její skutkové verzi oproti skutkové verzi žalovaného. O nedostatku poučení podle § 118a o. s. ř. tak řeč být nemůže.

12. Ústavní soud neshledává excesivním - a tudíž protiústavním - ani názor odvolacího soudu a dovolacího soudu, že stěžovatelka se ve skutečnosti pokusila změnit žalobu, čemuž však nebylo možné vyhovět kvůli nepoužitelnosti dosavadního důkazního řízení (zaměřeného dosud na prokázání jiných tvrzených skutečností). V tomto kontextu není relevantní, zda šlo o změnu návrhu učiněnou ještě v řízení před soudem prvního stupně či až před odvolacím soudem (jak uvádí Nejvyšší soud a což stěžovatelka rozporuje); pro (ne)připuštění změny žaloby je totiž relevantní pouze hledisko, zda by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (viz § 95 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud konečně nemůže nevidět pohled, že pokud by skutečně stěžovatelčina pozdější skutková verze - která byla v kontrapozici s původní

verzí - byla pravdivá, pak by jí neměla důvod neuvést již v původní žalobě. To pak kontrastuje s verzí žalovaného o půjčce, která byla od počátku konstantní, a tudíž i věrohodná. Za těchto okolností jsou závěry obecných soudů, které se přiklonily k jeho tvrzením, z hlediska měřítek uplatňovaných Ústavním soudem přijatelné a nikterak nevybočující z požadavků práva na přístup k soudu, popř. práva na spravedlivý proces, navíc s přihlédnutím k závěru Nejvyššího soudu uvedenému výše (sub 5) ohledně možností dalšího uplatňování tvrzených skutečností stěžovatelkou.

13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru