Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1765/11 #2Usnesení ÚS ze dne 24.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
Restituce
Vlastnictví
vlastnické právo/ochrana
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1765.11.2
Datum podání14.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 453 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1765/11 ze dne 24. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. R. S. a 2. M. W., obou zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem v Brně, Jaselská 23, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007 č. j. 39 C 156/2007-35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2009 č. j. 20 Co 405/2008-50 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 2798/2009-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatelky navrhly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. V ústavní stížnosti uvedly, že obecné soudy všech stupňů porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelky tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný, neboť k přechodu předmětných nemovitostí na stát mělo, dle rozhodnutí soudu, dojít dle tehdy platného § 453 odst. 2 občanského zákoníku, který však vyžadoval pro přechod majetku do vlastnictví státu kumulativně splnění dvou podmínek, a sice že se jednalo o věci opuštěné a jejich vlastník nebyl znám. Stěžovatelky uvádějí, že vlastníci předmětných nemovitostí však museli být tehdejšímu československému státu známi, což vyplývá z dědických spisů a z jiných provedených důkazů. Nebyla splněna ani podmínka věci opuštěné, neboť nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že vlastníci nežili na území republiky, neboť není možné dovodit jejich vůli opustit republiku v situaci, kdy ji opouštěli z důvodů rasové perzekuce proti Židům a tehdejší stát jim neumožňoval z objektivních politických důvodů svobodný návrat do vlasti ani svobodnou dispozici s nemovitým majetkem. Odvolacímu a dovolacímu soudu pak stěžovatelky vytýkají, že bez dalšího aplikovaly stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, aniž by přihlédly ke konkrétním okolnostem případu stěžovatelek a smyslu předmětného stanoviska.

II.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelek proti žalované Správě nemovitostí města Brna, státní podnik v likvidaci, na určení, že jsou spoluvlastnicemi (každá z 1/4) nemovitostí specifikovaných v rozsudku. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2009 č. j. 20 Co 405/2008-50 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud především konstatoval, že problematika přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí podle § 453 občanského zákoníku ve znění do roku 1990 byla předmětem rozhodování již ve věcech sp. zn. 37 C 59/95, později pod sp. zn. 37 C 96/2004, vedených u Městského soudu v Brně. V této věci se tytéž žalobkyně domáhaly rovněž určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem s tím, že žalovaným zde byla Česká republika - původně Správa nemovitostí města Brna, státní podnik v likvidaci, později Česká republika - Ministerstvo financí ČR. Odvolací soud proto odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006 č. j. 20 Co 824/2005, v němž konstatoval, že v dané věci nelze rozhodovat určovací žalobou, neboť by tímto způsobem byly obcházeny restituční předpisy ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval i na výsledek dovolacího řízení, v němž byly stěžovatelky neúspěšné se svým dovoláním proti tomuto rozsudku odvolacího soudu. Jejich dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007 č. j. 28 Cdo 2249/2007-73 odmítnuto opět s poukazem na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu. Odvolací soud dále zdůraznil, že v průběhu tohoto soudního řízení (vedeného pod sp. zn. 29 C 156/2007) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by vedly k odlišnému právnímu závěru, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že klíčovým pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001, kde zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku ani formou určení práva či právního vztahu podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisů restituční povahy. Nejvyšší soud dále odkázal na výklad obsažený ve výše uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám stěžovatelek je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

V předmětné věci k pochybení soudů nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu § 132 občanského soudního řádu, vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a občanského zákoníku, dopadajících na předmětnou věc. Opřely se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které je na danou věc plně aplikovatelné. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich odůvodnění odkázat. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla kompletně dvakrát soustavou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, takže nelze dovodit, že by stěžovatelkám bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelek, které uvedly v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru