Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1763/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Trestní řízení
dovolání/důvody
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1763.11.1
Datum podání14.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 35 odst.2, § 35 odst.1

141/1961 Sb., § 265b odst.1, § 265i odst.1 písm.b, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1763/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti PhDr. T. P., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 124/2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 3 To 658/2009, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 12 T 3/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel připomíná, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 T 58/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, za jiný skutek, který se stal dne 14. 11. 2006. Dovozuje, že Krajský soud v Ostravě měl tudíž rozhodnout o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 12 T 3/2007, rozsudkem a uložit mu souhrnný trest, protože o odvolání rozhodoval dne 20. 10. 2009, tedy v době, kdy nabyl právní moci rozsudek v jiné stěžovatelově trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 58/2008.

Dále stěžovatel uvádí, že "nepolemizuje s názorem dovolacího soudu", že jeho dovolání "bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu" a jeho námitku "nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odstavec 1 písmeno k) trestního řádu", avšak současně dává najevo, že "se domnívá, že v tomto případě nebyla dodržena ustanovení o transparentnosti každého soudního rozhodnutí, tedy mělo být alespoň ve stručnosti vyloženo, proč dovolací soud rozhodl tak, jak rozhodl".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 221 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1. písm. k) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v námitce, že Krajský soud v Ostravě měl rozhodnout o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 12 T 3/2007, rozsudkem a uložit mu souhrnný trest, protože o odvolání rozhodoval dne 20. 10. 2009, tedy v době, kdy nabyl právní moci rozsudek v jiné stěžovatelově trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 58/2008; tuto námitku však zákon coby způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1. písm. k) tr. řádu zásadně nepřipouští.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel však závěr dovolacího soudu, že dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, nezpochybnil (dal najevo, že s ním "nepolemizuje"), přičemž se domáhá pouze jeho podrobnějšího zachycení v textu usnesení.

Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou je součástí historicky a pojmově konstantní teorie i praxe a ústavněprávní reflexi absence (ve smyslu excesu či libovůle apod.) obsáhlejšího odůvodnění tohoto závěru - o jehož správnosti nepochybuje ani stěžovatel - dovolacím soudem samozřejmě nemá. Řečeným jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Lze doplnit, že jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a obdobným je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).

Vzhledem k nespornosti úsudku, že dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo (srov. shora citované odůvodnění ústavní stížnosti, jímž stěžovatel výsledku dovolacího řízení přisvědčil), neuplatí se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3634/10, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05.

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání Ústavní soud usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru