Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1762/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1762.18.1
Datum podání22.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 222 odst.2

40/2009 Sb., § 146


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1762/18 ze dne 20. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou, sídlem Štítného 710/30, Praha 3 - Žižkov, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2018 č. j. 11 To 26/2018-384 a č. j. 11 To 26/2018-385, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") uznal rozsudkem ze dne 13. 11. 2017 č. j. 38 T 88/2017-345 obžalovanou R. U. vinnou přečinem ublížení na zdraví dle § 146 odst. l zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že v době kolem 15:30 hodin dne 18. 7. 2016 v místě u domu X, po předchozím slovním střetu se stěžovatelem, v reakci na rozkopnutí kbelíku a kopnutí stěžovatelem do jejích nohou v oblasti bérců, nejméně dvakrát udeřila drženými kovovými zahradnickými nůžkami do hlavy stěžovatele dostatečnou silou ke způsobení tržných ran s úmyslem ublížit mu na zdraví, čímž mu způsobila tržnou ránu na pravém nosním křídle délky asi 1,5 cm a četné povrchní oděrky v obou čelních krajinách, na temeni a na levém nosním křídle, vyžadující sešití, s tím, že stehy byly stěžovateli vyjmuty dne 26. 7. 2016, když jiné obtíže provázející takové zranění zjištěny nebyly, avšak na základě jednání stěžovatele spočívajícího v kopání a strkání do obžalované během jejich konfliktu došlo k tomu, že obžalovaná upadla na skalku, čímž došlo k pohmoždění s poraněním vazu základního kloubu prostředníku levé ruky s masivním otokem a krevním výronem, které vyžadovalo lékařské ošetření obžalované a došlo k omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden. Za to byl obžalované podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 a 6 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců, během níž byla obžalované uložena přiměřená povinnost k náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky. Současně byla obžalovaná zavázána podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně ve výši 5 578 Kč. Stěžovatel (poškozený) byl dle § 229 odst. l trestního řádu odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2018 č. j. 11 To 26/2018-384 bylo dle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu.

4. Rovněž napadeným usnesením krajského soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 11 To 26/2018-385 byl k odvolání obžalované podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Městskému úřadu v Říčanech. Podle názoru krajského soudu totiž rozhodnutí okresního soudu o meritu věci zcela nedoceňuje specifičnost daného případu, a to zejména zjištění, že fyzický konflikt prokazatelně a zcela zbytečně započal právě stěžovatel, přičemž to byl on, kdo obžalované způsobil závažnější poruchu zdraví, než ona jemu. Mezi stěžovatelem a obžalovanou jsou již letité a velmi vyhrocené spory, které se opakovaně řeší v přestupkovém řízení. V přestupkovém řízení je řešeno i jednání stěžovatele, kterým měl obžalované ublížit na zdraví. Pro tyto zmiňované okolnosti dle krajského soudu společenská škodlivost jednání obžalované nedosahuje ani škodlivosti nejlehčích v praxi se vyskytujících případů typově shodné trestné činnosti. Proto je krajský soud přesvědčen, že věc je třeba posoudit tak, že jednání obžalované nedosáhlo takové závažnosti, aby bylo posouzeno jako úmyslný trestný čin podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 téhož zákona. Stále však je fyzickým útokem s určitým následkem na zdraví, který byl veden proti jiné osobě a takové jednání by mohlo být posouzeno v rámci správního řízení jako přestupek, když nenaplňuje znaky žalovaného ani jiného trestného činu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel rozporuje skutkové závěry vyslovené v předmětném řízení. Odmítá, že by byl iniciátorem konfliktu. Tvrdí, že nikdy nerozkopl obžalované kbelík, nekopl ji tvrzeným způsobem, ani ji neudeřil do břicha takovou silou, že by obžalovanou vyvedl z rovnováhy, a ta se přitom zranila. Požadoval, aby na obviněnou byl zpracován posudek psychiatra, což soud odmítl, ač obviněná se léčí již 7 let na psychiatrii u MUDr. Borůvkové v Praze 10 a přesně v tuto dobu začalo její škodlivé chování vůči němu, které vyústilo v atak, který se stal 18. 7. 2016.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména § 159a odst. 7, § 171 odst. 2, § 172 odst. 3, § 307 odst. 7, § 309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby." Ústavní stížnosti tohoto typu je tak nutno považovat za přípustné.

8. Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby." Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."

9. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti."

10. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud neshledává. Nesvědčí o ní totiž již sám obsah ústavní stížnosti, když stěžovatel v ní ani nepředložil jakoukoliv zásadnější argumentaci. Uvádí-li toliko to, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, a že nebylo vyhověno určitému jeho důkaznímu návrhu, pak zde nebyla ani byť jen nastolena možnost existence pochybení dosahujících ústavněprávní roviny, kterými by se měl Ústavní soud, v kontextu výše vyložené optiky možného přezkumu, hlouběji zabývat.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru