Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1760/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
výzva
poplatek
televizní a rozhlasové vysílání
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1760.10.1
Datum podání18.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

348/2005 Sb., § 9

40/1964 Sb., § 45

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1760/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České televize, se sídlem Praha 4, Kavčí Hory, IČ 00027383, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2010 č. j. 29 C 559/2009-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. že porušil její právo na řádný a spravedlivý proces, když nerespektoval zásadu rovnosti stran.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti J. K. - ZAFA na zaplacení částky 10 000 Kč včetně příslušenství, dále pak jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 916 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalované nevznikla povinnost zaplatit žalovanou částku jako přirážku ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, neboť sice nesplnila svou oznamovací povinnost ve smyslu § 8 odst. 2 citovaného zákona a vznikl jí dluh na televizním poplatku, tento dluh však za splnění podmínky uvedené v § 9 odst. 2 citovaného zákona uhradila.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že žalovanou vyzvala k úhradě dlužných televizních poplatků a přirážek výzvou ze dne 13. 8. 2009, okresní soud však měl uvěřit údajně nepodloženému tvrzení žalované, že nejednala na základě této výzvy, když dne 27. 8. 2009 dlužný poplatek uhradila, protože se o uložení zásilky nedozvěděla. Přitom z kopie dodejky předložené soudu je zřejmé, že dne 17. 8. 2009 byla zásilka uložena a oznámena, dne 27. 8. 2009 pak měla žalovaná obdržet avízo. Dle stěžovatelky výše citovaný zákon nestanoví povinnost prokazovat doručení výzvy či dokonce oznámení o uložení zásilky. V tomto ohledu je třeba vycházet z praxe, že právní úkon, kterým je i předmětná výzva, je adresátovi doručen již v okamžiku, kdy se dostane do jeho dispozice, bez ohledu na to, zda se s obsahem takového právního úkonu adresát skutečně seznámil či měl pouze možnost se s ním seznámit, pokud by sám jednal a zásilku si vyzvedl. Soud k výše uvedené dodejce coby důkazu prý nepřihlédl, resp. nevysvětlil, proč by měl být tento důkaz dostačující, a naopak vzal tvrzení žalované o nedoručení oznámení o uložení zásilky za prokázané a věrohodné. Stěžovatelka, jak dále uvádí, nemá povinnost prokazovat, zda Česká pošta splnila svou povinnost adresáta o uložení zásilky uvědomit, protože tato skutečnost plyne ze záznamu na dodejce.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda lze považovat výzvu ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. za doručenou, jestliže byla dne 17. 8. 2009 uložena na poště a žalované bylo její uložení oznámeno. K tomu nutno dodat, že stěžovatelka v této souvislosti namítá vadné hodnocení důkazů (konkrétně příslušné dodejky), resp. nesprávné uchopení tzv. důkazního břemena ze strany okresního soudu (jde-li prokázání skutečnosti, že žalovaná byla k úhradě dluhu řádně vyzvána), ovšem těmito otázkami, jak vyplyne z níže uvedeného, Ústavní soud nepokládal za nutné se zabývat. Okresní soud v napadeném rozsudku mj. konstatoval, že žalovaná si předmětnou zásilku (sice) nevyzvedla, avšak ještě během její úložní doby svůj dluh uhradila. Dle právní teorie i ustálené judikatury obecných soudů skutečně platí, že k účinnosti adresných jednostranných hmotněprávních úkonů, kterým je i zmíněná výzva, je třeba, aby projev vůle došel, resp. byl doručen adresátovi, tedy aby se dostal do sféry jeho dispozice; tou je třeba rozumět konkrétní možnost (objektivní příležitost) nepřítomného adresáta seznámit se s jemu adresovaným právním úkonem, což může nastat v důsledku doručení dopisu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i jen vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky; není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem příslušného úkonu, ale dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.

Klíčovou otázkou v nyní posuzované věci ale je, k jakému okamžiku se mohl zmíněný jednostranný úkon stát perfektním. Okresní soud, jak lze vyvodit z odůvodnění napadeného rozsudku, byl toho názoru, že rozhodujícím dnem je poslední den uložení zásilky. Pokud by tento výklad byl věcně správný, žalovaná by uhradila televizní poplatky z hlediska § 9 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. "včas". Ústavní soud přitom není subjektem, kterému náleží správnost přijatého výkladu řešit. Jak opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" (podústavního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Důvodem zásahu Ústavního soudu v případě interpretace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů mohou být zcela zásadní pochybení, kdy např. obecné soudy postupují svévolně (zejména proto, že nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu), anebo nesprávně zohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (nebo tak neučiní vůbec, ač tak učinit měly), výjimečně snad také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti.

O žádný z výše uvedených případů "ústavně relevantního pochybení" se v dané věci nejedná. Předmětná otázka není upravena ani jednoznačně znějící kogentní normou a ani se nejedná o otázku mající nějaký ústavní rozměr. Existuje-li více výkladových variant ustanovení § 45 odst. 2 občanského zákoníku, je za dané situace věcí příslušného soudu, ke které z nich se přikloní. Možno dodat, že daný výklad nelze označit za svévolný ani z jiného důvodu, např. proto, že by byl zjevně iracionální, stojící zcela mimo rámec obvyklých interpretačních metod.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru