Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 176/96Nález ÚS ze dne 26.09.1996K předmětu a účelu občanského soudního řízení ve světle ústavních principů,zejm. k povinnosti soudu poskytnout řádné odůvodnění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/6 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.176.96
Datum podání01.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 1, § 157 odst.2, § 157 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996

N 89/6 SbNU 151

K předmětu a účelu občanského soudního řízení ve světle ústavních principů,zejm. k povinnosti soudu poskytnout řádné odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 26. 9. 1996 ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele C., spol. s. r. o., proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 1996, sp.

zn. 22 Ca 341/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která i v ostatním splňovala podmínky předepsané

zákonem [§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu

v Ostravě (ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 22 Ca 341/95) a tvrdil, že

jím, jako rozhodnutím orgánu veřejné moci, byla porušena jeho

ústavně zaručená základní práva, totiž jak právo na soudní

(a jinou právní) ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod), tak i právo plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod, neboť napadeným rozhodnutím (stejně jako

pravomocným rozhodnutím správního orgánu, totiž dodatečným

platebním výměrem Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne

10. února 1995 (FÚ-220-13/126/95/HK), je nucen činit něco

(zaplatit daň předepsanou dodatečným výměrem), pro co není

zákonného podkladu.

V zevrubně rozvedeném odůvodnění své ústavní stížnosti

dotýkajícím se též merita věci, vytýká stěžovatel obecnému soudu

pochybení především v tom, že o jeho žalobě směřující proti

pravomocnému správnímu rozhodnutí - ačkoli pro to nebyly splněny

zákonné podmínky [§ 250f o. s. ř.] - rozhodl bez veřejného

jednání, čímž mu odňal možnost před soudem osobně vystoupit

a k věci se vyjádřit; co do merita věci obšírným právním rozborem

v úvahu připadajících předpisů (daňových) dovozuje věcnou

nesprávnost správního rozhodnutí a obecnému soudu v této

souvislosti vytýká, že jádro věci, totiž zásadní otázku jeho

právního nástupnictví a z toho odvozený způsob placení

(předepsání) daně, ponechal stranou a dovodil, že "daň nelze

podřadit ani pod právo ani jako závazek, ale je to povinnost

stanovená konkrétním daňovým zákonem". Navrhl proto, aby Ústavní

soud svým nálezem vpředu označené rozhodnutí obecného soudu

zrušil.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení (§ 76 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb.) se na výzvu ústavního soudu k ústavní

stížnosti vyjádřil (§§ 30 odst. 1, 42 odst. 2 zák. č. 182/1993

Sb.) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí

a připomněl, že k vydání rozhodnutí bez nařízení jednání jej

opravňovalo ustanovení § 250f o. s. ř., neboť šlo toliko

o posouzení právní otázky, pro níž nebylo zapotřebí dalších

stanovisek účastníků a o věci bylo lze rozhodnout na podkladě

správních spisů; s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního

soudu, dle níž - stručně shrnuto - Ústavní soud, jako soudní orgán

ochrany ústavnosti stojící mimo organizaci obecného soudnictví

nepřezkoumává meritorně pravomocná rozhodnutí obecných soudů jako

instančně nadřízený orgán, navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou

ústavní stížnost zamítl, když napadené rozhodnutí bylo vydáno

v jurisdikci nikterak neporušující ústavní příkazy plynoucí

z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), který

odvolání stěžovatele do rozhodnutí správního orgánu I. stupně

zamítl, totiž Finanční ředitelství v Ostravě, nevznesl sice ve

svém písemném vyjádření návrh, jak by Ústavní soud měl rozhodnout,

nicméně z obsahu jeho podání bylo lze usoudit, že s námitkami

ústavní stížnosti se neztotožnil, její vývody odmítl a argumentací

vztahující se k meritu věci dovodil správnost rozhodnutí správního

orgánu I. stupně.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti, z odůvodnění napadených

rozhodnutí, jakož i z dalších písemností předložených Ústavnímu

soudu, je zřejmé, že ve správním řízení a stejně tak v řízení před

obecným soudem šlo o věc stěžovatelovy daňové povinnosti, jejíž

úprava - s ohledem na způsob a dobu nabytí majetku stěžovatelem

(šlo o movitý i nemovitý majetek získaný jako součást

privatizovaného majetku někdejšího státního podniku Ostravské

tiskárny kupní smlouvou uzavřenou s Fondem národního majetku ČR)

- podléhá právnímu režimu plynoucímu ze zákona o daních z příjmů

(zákon č. 586/1992 Sb. ve znění novel daných zákony č. 35/1993 Sb.,

č. 96/1993 Sb. a dalších), přičemž nikoli zanedbatelnou roli

sehrává otázka, zda stěžovatel je či není (ve smyslu zák. č.

92/1993 Sb., v současně platném znění) právním nástupcem původního

vlastníka privatizovaného majetku, neboť od odpovědi na ni závisí

způsob (a rozsah) odepisování daňových výdajů; přihlédne-li se

přitom k rozsahu a způsobu právní argumentace stěžovatele již

v samotné žalobě, jíž řízení před obecným soudem (pod sp. zn. 22

Ca 341/95) bylo zahájeno (příloha G spisu Ústavního soudu), jen

stěží bylo možno dospět k závěru, že posuzovaná věc má charakter

(znak) jednoduchého případu (§ 250f o. s. ř.), a to tím spíš,

jestliže i správní rozhodnutí samo (Finanční ředitelství v Ostravě

jak dříve bylo označeno) na právní vývody stěžovatelova odvolání

ve svém odůvodnění přiměřeným způsobem nereaguje a má tak

v podstatě charakter pouhého apodiktického tvrzení, které jako

takové ovšem nemůže nahradit přesvědčivé právní zdůvodnění (zde

srov. např. Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č.

27/II, dle níž z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč

správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo

vyvrácené).

Podle přesvědčení Ústavního soudu již naznačená povaha sporu

a především sedes materiae vážným způsobem podlamují správnost

závěru, že by ve stěžovatelově věci šlo o "jednoduchý případ",

a že by tak byly splněny podmínky dané ustanovením již zmíněného

§ 250f o. s. ř., zejména jestliže nadto v odůvodnění rozhodnutí

obecného soudu zdůvodnění aplikace tohoto ustanovení zákona vůbec

schází (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád. Komentář,

2. vydání, Praha C. H. Beck, 1996).

Aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud

proto k závěru, že za vylíčené situace nelze odmítnout

stěžovatelovu výtku, totiž že postupem obecného soudu - pro

nesplnění zákonných podmínek pro ústavně přípustné prolomení

procesních zásad - byl zasažen ve svém ústavně zaručeném právu na

soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod);

ostatně napadené rozhodnutí obecného soudu budí pochybnosti

i z jiného důvodu.

Má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž

požadavek "výchovy k zachovávání zákona ... k úctě k právům

spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí

obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla

vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také

odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu

odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine,

odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela

odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným

způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná

součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí

z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1); jestliže tedy

- zejména ve správním soudnictví - jsou procesní prostředky

žalobce (navrhovatele) založeny nikoli na skutkové, ale na právní

argumentaci, je tato pojmovým znakem "(soud) posoudí zjištěný

skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil", jemuž

je rozuměti tak, že se obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí,

zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá, dostatečným

a výstižným způsobem s ní vypořádá, a to natolik, aby bylo zcela

zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly; jestliže Ústavní soud již

dříve vyložil jaký význam přikládá tzv. opomenutým důkazům (viz

např. Nález ve věci III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49 in

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2), postačí na

tento výklad odkázat, neboť obdobně jako ve skutkové oblasti,

i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace,

nastávají - mutatis mutandis - obdobné následky vedoucí

k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem

v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení (jak o tom

již výše), ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud

rozumí a jak je již v dřívějších rozhodnutích vyložil.

Jestliže tedy obecný soud vlastnímu odůvodnění svého

rozhodnutí věnoval (ve zřetelně obtížné právní problematice) pouhé

dva stručné odstavce a zcela v nich opomenul právní argumentaci

žalobce a nadto do svého odůvodnění pojal v podstatě ne dosti

srozumitelný závěr, dle něhož "daň nelze podřídit ani pod právo,

ani jako jeho závazek, ale je to povinnost stanovená konkrétním

daňovým zákonem" a nepřípustnou fikci, že " kdyby zákonodárce měl

úmysl tyto převody (sc. způsob nabytí majetku žalobcem)

kvalifikovat jako právní nástupnictví v oblasti daňové, pak by to

upravil přímo v příslušném zákoně", je zřejmé, že svým rozhodnutím

(jeho odůvodněním) vykročil z kritérií jak výše byla vyložena.

Tento nedostatek spolu s rozhodováním bez jednání [§ 250f o.

s. ř.] a absencí jinak nezbytného zdůvodnění tohoto způsobu

projednání stěžovatelovy žaloby a s přihlédnutím k naznačeným

vadám samotného správního rozhodnutí, vedly Ústavní soud k závěru,

že obecný soud napadeným rozhodnutím vybočil z ústavních mezí

jinak přípustného způsobu rozhodování, a proto - za současného

odkazu vývodů účastníka i vedlejšího účastníka tohoto řízení, na

již vyložené důvody - nezbylo než ústavní stížnost pokládati za

důvodnou a o ní jako takové rozhodnout, jak ze znělky tohoto

nálezu je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 26. 9. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru