Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1752/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
Restituce
dovolání/otázka zásadního právního významu
vlastnické právo/ochrana
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1752.11.1
Datum podání13.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1752/11 ze dne 4. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P. Ř., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 32, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. března 2011 č. j. 28 Cdo 2179/2009-186, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. června 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 15. března 2011 č. j. 28 Cdo 2179/2009-186 (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedena spisová značka napadeného rozhodnutí), a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 103/2006.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal určení, že je v rozsahu ideálních 3/4 podílovým spoluvlastníkem pozemku parc. č. 315/1 - zahrada o výměře 294 m2, nacházejícího se v k. ú. České Budějovice 6, obec České Budějovice, zapsaného na LV č. 525 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice. Žaloba byla žalobcem podána k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích v roce 2006 v době, kdy na straně žalobce vystupovaly další tři osoby. O žalobě bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že byla ve vztahu k osobě žalobce zamítnuta; vůči ostatním žalobcům pak byla žaloba odmítnuta. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o němž rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2008 č. j. 14 C 103/2006-146 byla žaloba s výše uvedeným návrhem opět zamítnuta (výrok pod bodem I). Okresní soud dále v uvedeném rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že zavázal žalobce zaplatit žalované ad 1) České republice - Ministerstvu vnitra částku 8.717,- Kč, žalovanému ad 2) Pozemkovému fondu ČR částku 2.081,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích částku 2.055,28 Kč (výroky pod body II až IV).

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2009 č. j. 8 Co 2105/2008-170 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované ad 1) České republice - Ministerstvu vnitra náklady odvolacího řízení ve výši 1.824,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaný ad 2) Pozemkový fond ČR nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011 č. j. 28 Cdo 2179/2009-186 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobce podané proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že výši vyplacené kupní ceny a kvalitu provedeného znaleckého posudku nelze považovat za rozhodující pro posouzení existence nápadně nevýhodných podmínek. Dle názoru stěžovatele je nutné hodnotit splnění nápadně nevýhodných podmínek komplexně ve spojení s dalšími skutečnostmi prokazujícími zejména vyvolání stavu tísně.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že nápadně nevýhodné podmínky musí být vykládány pouze s přihlédnutím k podmínkám ve společnosti, které panovaly v době, kdy k právnímu úkonu došlo. Souhlasí s tím, že skutková tvrzení, zejména pokud jde o stav tísně, musí vycházet z okolností, které vznikly v době, kdy k právním úkonům docházelo. Posouzení nápadně nevýhodných podmínek však musí být hodnoceno i s přihlédnutím k ekonomickým a společenským změnám, ke kterým ve společnosti po uskutečnění právního úkonu do doby rozhodování soudem došlo. Jde především o vývoj vlastnických vztahů a jejich ekonomické podstaty, které se změnily. Stěžovatel zdůrazňuje, že se v daném případě jedná o lukrativní nemovitost ve středu města, jejíž ekvivalent nebylo možno běžně získat ani v době, kdy došlo k jejímu nabytí státem. Nehledě na skutečnost, že v té době byly získávány obdobné nemovitosti v režimu takzvaných černých cen za podstatně vyšší majetkové hodnoty, bylo v té době prakticky nemožné, aby fyzická osoba obdobnou nemovitost jako náhradu v centru města získala.

Stěžovatel trvá na tom, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky spolu velice úzce souvisejí a je třeba se zabývat existencí obou stavů. Není prý proto možné souhlasit s rozhodnutím soudu, že pokud není prokázána existence nápadně nevýhodných podmínek, je nadbytečné se zabývat existencí tísně, neboť v rámci prokazování tísně a dalších skutečností poukazujících zejména na vyvolání této tísně, lze vyvodit existenci nápadně nevýhodných podmínek. Soud je tedy podle stěžovatele povinen zkoumat existenci stavu tísně a jeho možného dopadu na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Tato existence má sice být hodnocena v kontextu se skutkovými okolnostmi existujícími v době uskutečnění úkonu, avšak s přihlédnutím k právně-ekonomickým poměrům panujícím v době rozhodování soudu.

Stěžovatel se tedy domnívá, že pokud se soudy zabývaly pouze tím, zda jsou dány nápadně nevýhodné podmínky, a to pouze z hlediska rozporu s cenovými předpisy, neboť žádné jiné okolnosti neposuzovaly, ač nelze tíseň a nápadně nevýhodné podmínky posuzovat samostatně, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a věc nesprávně právně posoudily.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, zkoumajících existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy jako předpokladů úspěšného uplatnění nároku na vydání nemovitého majetku ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").

V ústavní stížnosti však stěžovatel napadá výslovně pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, posuzujícího v napadeném rozhodnutí otázku, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání stěžovatele odmítl.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.

Posouzení otázky zásadního právního významu je zcela v pravomoci dovolacího soudu, do které Ústavní soud nemůže zasáhnout z důvodů výše uvedených. Posouzení zásadního významu právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (ust. § 14 zákona č. 6/2002 Sb.).

Pokud tedy ústavní stížnost stěžovatele brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ohledně posouzení otázky zásadního právního významu, k tomu Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda vymezená otázka má nebo nemá zásadní právní význam, je výlučně v kompetenci dovolacího soudu a nepodléhá přezkumu z hlediska ústavnosti. Řešení této záležitosti není způsobilé, samo o sobě, zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.

Pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaného žalobcem podle ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu se Nejvyšší soud zabýval i právní otázkou formulovanou žalobcem, a to, zda je možné v řízení zkoumat existenci pouze jednoho předpokladu v restitučním důvodu podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, a to nápadně nevýhodných podmínek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud ani soud prvního stupně nepochybily, jestliže v této věci oddělily skutkové okolnosti vážící se k tísni a k nápadně nevýhodným podmínkám. Právní otázku žalobce proto nelze podle Nejvyššího soudu zodpovědět kladně; dovolací soud dále uvedl, že nejde navíc o otázku vážící se ke konstantní (či snad rozkolísané) judikatuře, jako spíše o otázku, závisející na zhodnocení specifických skutečností (od něhož se odvíjí právní posouzení celé věci). S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovodil, že dovolání podané podle ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu není v souzené věci přípustné.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě (a v souladu se svou ustálenou praxí) vyložil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci. Z odůvodnění napadeného usnesení rovněž vyplývá, že Nejvyšší soud se se závěry obecných soudů ohledně existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy, jako předpokladů úspěšného uplatnění nároku na vydání nemovitého majetku ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, ztotožnil, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem objasnil. Závěrům Nejvyššího soudu (z ústavněprávního hlediska) nelze nic vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry obecných soudů nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly; napadená rozhodnutí nemohou být považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru