Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1747/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Vyškov
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Pracovní úraz
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1747.15.1
Datum podání11.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420, § 420a, § 432

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1747/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Güntera Koppermanna, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1641/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 17 Co 153/2011, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2014, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 11. 2010 sp. zn. 7 C 218/2006, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Okresní soud ve Vyškově rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalované (společnost Craneservis, spol. s r. o.) domáhal zaplacení 28 728,44 EUR z titulu náhrady ztráty na výdělku a 35 000 EUR z titulu bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění; co do částky 23 837,22 EUR okresní soud řízení k částečnému zpětvzetí žaloby zastavil. Krajský soud v Brně k odvolání obou procesních stran v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek v meritorní části potvrdil (pouze částečně změnil nákladový výrok) a následné stěžovatelovo dovolání potom Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) věcně správným.

Stěžovatel utrpěl dne 21. 7. 2004 na stavbě obalovny v Rájci u Zábřehu úraz, v jehož důsledku mu musela být amputována noha pod kolenem. Úraz byl způsoben pádem břemene, přepravovaného jeřábem, a to v důsledku přetržení vázacích řetězů, přičemž ze znaleckého posudku vyplynulo, že na místě nehody byly řetězy chybně zkráceny, čímž došlo k jejich přetížení až o 46 %ak jejich nadměrnému namáhání ohybem přes hranu zkracovacích háků, takže byl zlomen článek řetězu. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že škoda nebyla způsobena provozem zvlášť nebezpečným ve smyslu ustanovení § 432 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť činnost jeřábnická ani vazačská podmínky zvlášť nebezpečného provozu nenaplňuje, a že žalovaná za škodu na zdraví neodpovídá ani podle ustanovení § 420a občanského zákoníku, neboť její smluvní povinností vůči společnosti Ammann Asphalt GmbH (stěžovatelův zaměstnavatel) bylo pouze zajištění jeřábu s jeřábníkem, zatímco vazačské práce zajišťovali jiní zaměstnanci stěžovatelova zaměstnavatele s vazačským oprávněním. Stěžovatel se navíc dle závěru soudů jako hlavní montér této společnosti na vazačských pracích podílel a v době pádu břemene se pohyboval v nebezpečné blízkosti v místech, kde na něj jeřábník nemohl vidět. Příčinou vzniku škody proto podle soudů první a druhé instance bylo špatné uvázání břemene, které provedl samostatný pracovník (kvalifikovaný vazač), jenž nebyl zaměstnancem žalované, a proto na ni za použití ustanovení § 420a občanského zákoníku nelze přenášet odpovědnost z toho, kdo ji má nést (stěžovatelova tehdejšího zaměstnavatele). Nalézací a odvolací soud tak dospěly k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v dané věci porušily zákaz libovůle, neboť vydaly rozhodnutí, jež vykazují extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením.

Stěžovatel poukazuje mj. na skutečnost, že příčinou škodní události nebylo dle klíčového znaleckého posudku pouze chybné provedení zkrácení řetězů, nýbrž rovněž jejich přetížení; je tak dle jeho názoru zřejmé, že žalovaná společnost odpovídá za to, že nedodala řetězy s potřebnou nosností, přestože jeho zaměstnavatel ve své objednávce dodání potřebných vázacích prostředků výslovně požadoval (zkrácení řetězů přitom bylo nutné, neboť v opačném případě by nebylo možné vyzdvihnutí břemene do potřebné výšky). S tímto jeho tvrzením se však obecné soudy nevypořádaly.

Obecným soudům stěžovatel dále vytýká, že ve svých rozhodnutích striktně oddělují vázání břemene přepravovaného jeřábem od vlastního provozu jeřábu, přestože takový postup je zcela nelogický (a dle stěžovatele odporuje "zdravému rozumu"), neboť vázání břemene zcela neodmyslitelně patří k provozu jeřábu, čemuž prizmatem dané věci odpovídá i skutečnost, že vázací prostředky dodala žalovaná společnost jakožto provozovatel jeřábu (v této souvislosti stěžovatel uvádí analogii se zapojením návěsů za tahač, kteroužto činnost je třeba považovat za součást provozu nákladního vozidla). Stěžovatel tak má s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1695/98 za to, že odpovědnost žalované není možné vyloučit jen proto, že upevnění břemene prováděly jiné osoby, než její zaměstnanci.

Nadto stěžovatel namítá, že obecné soudy - na základě obsahu znaleckého posudku - vyloučily zákonnou odpovědnost žalované toliko s odkazem na technickou normu ČSN ISO 12480-1, a to i přesto, že tato technická norma dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, není obecně závazná (a není ani veřejně přístupná). Pokud tedy daly obecné soudy přednost technické normě před příslušnými zákonnými ustanovení, postupovaly dle stěžovatele ústavně nekonformně a v důsledku toho nepřípustně zasáhly do jeho právního postavení.

Z uvedených důvodů se stěžovatel (mj. s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14) domnívá, že obecné soudy řádně neodůvodnily napadená rozhodnutí, neboť jejich odůvodnění nejsou jasná, logická a bez vnitřních rozporů, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

I když stěžovatel označil čtvrtou část své ústavní stížnosti jako "ústavněprávní argumentaci", je z obsahu posuzované ústavní stížnosti zřejmé, že tato - prizmatem odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů - žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci via facti neobsahuje; stěžovatel ústavní stížností v podstatě pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, přičemž tato polemika přechází do potenciálně ústavněprávní roviny toliko v tom smyslu, že stěžovatel označuje odůvodnění napadených rozhodnutí za nejasná, zcela nelogická a vnitřně rozporná.

Takovému hodnocení - přinejmenším z hlediska rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu, v jejichž rámci nehraje otázka správnosti relevantní roli (viz výše) - však nelze přisvědčit.

Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za adekvátně odůvodněná, přičemž právní závěry, ke kterým obecné soudy v těchto rozhodnutích dospěly, není možné považovat za nerozumné (v tom smyslu, že by je nebylo možné racionálně zastávat), nelogické ani vnitřně rozporné; naopak se jeví být konzistentní, a zjevně nejsou v rozporu ani s existující soudní rozhodovací praxí. Ve věci meritorně rozhodoval i Nejvyšší soud, jenž v ústavním systému plní roli orgánu, jenž má mj. za úkol sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů (srov. ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), a za této situace by proto důvody případné kasační ingerence Ústavního soudu musely být vskutku závažné (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 244/12); takové důvody se však v dané věci nepodávají.

Prizmatem rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů je tak namístě konstatovat, že ačkoliv stěžovatelem oponentně předkládaným právním závěrům nelze upřít jistou váhu, ani tato skutečnost bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti nezakládá; důvodnou by se ústavní stížnost stala až tehdy, pokud by se stěžovateli podařilo prokázat, že obecnými soudy prezentované právní závěry potřebnou "rozumnost" (ve smyslu jejich obhajitelnosti - viz výše) zcela postrádají; pro takový závěr však stěžovatel dostačující argumenty nepředložil.

Pouze nad rozhodný rámec je tak možné dodat následující.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by obsah obecně nezávazné technické normy byl nadřazen zákonné odpovědnosti žalované společnosti; obecné soudy naopak dospěly k závěru, že žalované tato zákonná povinnost nevznikla, neboť důsledek inkriminované škodní události nelze podřadit pod speciální odpovědnost zakotvenou v ustanovení § 420a (tím méně pak v ustanovení § 432) občanského zákoníku.

Namítá-li dále stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že důvodem vzniku škodní události byly i nevyhovující vázací řetězy, jež dodala žalovaná společnosti, postačí připomenout, že i s touto námitkou se odvolací soud řádně vypořádal (srov. první odstavec na str. 5 rozsudku krajského soudu).

V této souvislosti, a v návaznosti na závěry zaznamenané obecnými soudy v napadených rozhodnutích, je namístě připomenout, že rozhodnou skutkovou okolnost projednávané věci představuje existence závažného pracovního úrazu, k jehož "odškodnění" mají primárně sloužit pracovněprávní instituty, nikoliv instituty odpovědnosti občanskoprávní.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní názor vyjádřený obecnými soudy v napadených rozhodnutích je výsledkem adekvátní aplikace práva, jenž z mezí zákona nevybočuje, a z ústavněprávního hlediska je akceptovatelný.

Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru